100 Filozofů – 010 – Aristoteles

Filozof desátý:
Aristoteles, 384-322 př. n. l.
Palazzo Altemps, Řím

S Aristotelem řecká filosofie dosahuje  naprosté a plné vyspělosti, dokud nenastává její úpadek a nikdy už pak nedosáhne podobné výšky. Nejenže Řecko nebylo schopno uchovat aristotelovskou metafyziku, ale také mu chybělo porozumění pro filosofické problémy v hluboké dimenzi, jak je nastínil Aristoteles, a řecké myšlení se přeměnilo ve školy moralistů, kteří plnili řecká města a později Římské impérium.

Narodil se v Stageiře na Chalkidském poloostrově v roce 384 př. n. l. Jeho otec Níkomachos byl lékařem a přítelem makedonského krále Amynta II. Je možné, že tento původ ovlivnil Aristotelův zájem o fyzikální a biologické otázky. V osmnácti letech vstoupil do Platonovy Akademie v Athénách. Zde zůstal devatenáct let až do smrti Učitele jakožto žák a zároveň učitel, úzce spjatý s Platonem, a přitom v hlubokém rozporu s ním. Když Platon zemřel, vedením Akademie byl pověřen Speusippos a Aristoteles ji opustil a odjel z Athén. Odjel do Mýsie, kde zůstal tři roky a kde se oženil. Později, po smrti své manželky, se opět oženil, tentokrát s matkou svého syna Níkomacha. Pobýval také v Mytiléné na ostrově Lesbos.

Kolem roku 343 př. n. l. mu Filip Makedonský nabídl, že ho pověří výchovou svého třináctiletého syna Alexandra. Aristoteles přijal a odjel do Makedonie. Vliv Aristotela na Alexandra musel být veliký, i když se ví, že se rozcházeli v otázce spojení řecké a orientální kultury, což Aristoteles nepovažoval za vhodné.

V r. 334 př. n. l. se navrátil do Athén a založil Lyceum. V okolí města, v háji zasvěceném Apollónu Lykeiskému a Múzám, najal různé domy, které měly tvořit jeho školu. Zde, procházeje se, projednával se svými žáky nejhlubší filosofické otázky, proto byli zváni peripatetikové (peripatetik – procházející se). Odpoledne vysvětloval před širokým posluchačstvem přístupnější témata: Rétoriku, Sofistiku nebo Politiku.

Aristoteles vyvinul obrovskou intelektuální aktivitu, téměř všechna jeho díla jsou z této doby. Nashromáždil nesčetný vědecký materiál, který mu umožnil posunout vědomosti doby úžasným způsobem kupředu. Když zemřel Alexandros v r. 323 př. n. l., vzniklo v Athénách protimakedonské hnutí, které se stalo vůči Aristotelovi nepřátelským. Byl obviněn z bezbožnosti, a aby Athény potřetí nezhřešily proti Filosofii (což se vztahuje na pronásledování Anaxagora a smrt Sokrata), odjel do Chalkidy na ostrově Euboia, kde byl silný makedonský vliv, a zde v r. 322 př. n. l. zemřel.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

Athénská škola: Platon a Aristoteles

Athénská škola, Rafael Santi, detail, (Stanza della Segnatura), Vatikán.
Symbolická gesta rukou naznačují dle umělce i filozofické světy těchto dvou významných představitelů antické filozofie.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 009 – Epikuros

Filozof devátý:
Epikuros, 341-270 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Sídlo jeho Školy bylo v jeho zahradě, a proto byli jeho následovníci známi pod jménem „filosofové ze zahrady“. Je třeba poukázat na ohromnou autoritu, již měl Epikúros u svých velmi početných učedníků a přátel, mezi nimiž byly ženy jako Themista a hetéra Leontion.
Duch Školy se zakládal na solidaritě a přátelství a některá epikúrejská přátelství byla proslulá v celém starověkém světě.

V souvislosti s tím uveďme některá Senekova slova: „Velké epikúrejské duše nevytvořilo samotné učení, nýbrž vytrvalá společnost Epikúra.“ A Seneca také říká, že základním ustanovením této Školy bylo: „Jednej vždy tak, jako by se Epikúros na tebe díval.“

Pro Epikúra je cílem Filosofie poskytovat člověku štěstí tím, že ho osvobozuje od tužeb a nerozumných názorů. Filosofie musí poskytovat čtyřnásobný lék:
- Osvobozovat člověka od strachu z Bohů, neboť Ti jsou od přírody šťastní, a tudíž se nezabývají lidskými záležitostmi.
- Osvobozovat lidi od strachu ze smrti, neboť „když existujeme my, smrt neexistuje, když existuje smrt, neexistujeme my.“
- Ukazovat snadné dosažení slasti.
- Ukazovat krátkost a dočasnost bolesti.
Epikúros rozdělil svou filosofii na tři části: kanoniku, fyziku a etiku; za hlavní základ jakéhokoli druhu poznání přitom považoval Zřejmost.

Kanonika. Byla kánonem, pravidlem nebo Teorií Poznání k dosažení kritéria pravdy, a následně štěstí. Kritérium pravdy je tvořeno pocity, předjímáním (anticipace) a city. Pocity vznikají na základě vnitřních představ, které jsou odpovědí na podobnost s vnějšími objekty. Z opakovaných a v paměti udržovaných pocitů se rodí obecná znázornění nebo pojetí, která Epikúros nazývá „předjímáním“, neboť ty slouží k předjímání budoucích pocitů. Třetím kritériem pravdy je „cit“, slast nebo bolest jakožto pravidlo praktického chování v životě.

Fyzika. Vysvětluje svět tak, že vylučuje „nadpřirozené“ příčiny, aby se člověk osvobodil od strachu z neznámých sil a záhadných vlivů.

Etika. Je velmi podobná kyrénské. Štěstí spočívá ve slasti a slast je kritériem odmítnutí i výběru (to, co se hledá, a to, od čeho se utíká). Existují však dva druhy slasti: nehybná (nepřítomnost bolesti) a slast založená na pohybu (potěšení a radost). Na základě toho spočívá štěstí ve statické slasti, v „netrpět a neznepokojovat se“, je to ataraxie (nepřítomnost nepokoje) a aponía (nepřítomnost bolesti). Epikúros říká, že „vrcholem slasti je prosté a čiré zničení bolesti.“
Ctnosti, a zvláště rozvaha, je základem štěstí.

O duši. Epikúros nabízí pojetí velmi podobná těm, která přes veškerou vzdálenost nacházíme ve východním esoterismu. Duše se skládá z částic rozptýlených po celém těle jako teplý dech (to, co se na východě nazývá Prána). Tyto částice jsou jemnější, kulatější a pohyblivější než ty čistě hmotné.
Co se týče politiky, Epikúros říkal: „Žij v ústraní.“ A všeobecně, co se týče chování mezi lidmi, doporučoval: „Nejenže je to krásnější, ale též přináší větší slast dobro vykonávat než ho přijímat.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 008 – Antisthenes

Filozof osmý:
Antisthenes, 445-365 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Čtyři Sókratovi učedníci, aniž bychom v to počítali Platóna, vytvořili další filosofické Školy: Eukleidés Megarskou školu, Faidón Élidskou, Antisthenés Kynickou, Aristippos Kyrénskou. O Faidónově škole zvané Eretrijská se neví nic. Megarská škola hledá Universální Dobro, které se nenachází v lidské sféře, nýbrž na úrovni Parmenidova Bytí. Z jiné strany Antisthenés spojuje Dobro se Ctností a odmítá slast, na rozdíl od Aristippa, jenž činí ze slasti cíl života.

KYNICKÁ ŠKOLA
Zakladatelem této Školy byl Antisthenés z Athén, jenž byl dříve učedníkem Gorgia a později Sókrata, aby nakonec vyučoval svou nauku na „Náměstí Hbitého Psa“ (v Gymnáziu Kynosarges). Jméno kyniků se vztahuje k životu psů, na který byli tito filosofové pyšní kvůli jednoduchosti a přirozenosti života zvířat.
Z Antisthénových děl se nám nedochovalo téměř nic, je však známa kniha O přirozenosti zvířat, kde se uvádějí příklady pro lidi vybrané z chování zvířat. Také se ví, že sepsal další díla o homérských a mytických osobnostech, kde zvlášť vynášel hodnotu Hérakla.

Pro Antisthéna a kyniky nemohl žádný úsudek vyjádřit nic jiného než tu identitu, že člověk je člověkem. Aristotelés říkal: „Antisthenés hlásal tupý názor, podle něhož se o žádné věci nemůže říci nic jiného než její vlastní jméno, a proto prý nelze říci více než pouhé jméno každé jednotlivé věci.“ Z tohoto stanoviska by neexistovaly Platónovy Universální Ideje, skutečnost by tedy byla vždy individuální, a dokonce tělesná, kvůli čemuž si vysloužil Platónovu kritiku v jeho Theaitétovi, kde je zmínka o lidech, „kteří nevěří, že existuje něco více než to, co lze nabrat plnýma rukama“.

Všeobecný rozvoj kynické doktríny se zakládal na kritériu popření, počínaje popíráním všeobecných idejí až po to, co běžní lidé považují za „majetek“. Kromě Ctnosti nemá nic jiného hodnotu, neboť veškerý ostatní „majetek“ je pouhou nutností, která poutá člověka ke světu. Spokojenosti se dosahuje zřeknutím se světa a rozvojem osobní ctnosti.

Toto učení, i když bylo přínosné z hlediska ctnosti jako prostředku očištění a osvobození, s sebou v důsledku přineslo pohrdání jakoukoli formou života ve společnosti, neboť ho považovalo za svazující. Dobro člověka spočívá v životě ve společnosti se sebou samým. Začíná se popírat rodina, Stát, společenské normy všeobecně a objevuje se idea kosmopolitismu: člověk, který je původem z celého světa, aniž by zapustil kořeny v nějaké jeho části.

Odmítnutí slasti vedlo Antisthéna k tomu, že prohlásil: „Raději bych zešílel, než bych se z něčeho těšil.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 007 – Anaximandros

Filozof sedmý:
Anaximandros z Mílétu, cca 610-546 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Byl následovník Thaléta ve vedení Mílétské školy. O jeho životě se neví téměř nic. Napsal dílo, které se ztratilo a které bylo známo pod stejným názvem jako většina spisů všech předsókratovců: O přírodě.

Anaximandrovi se připisují vynálezy matematického a astronomického druhu a vyhotovení jisté mapy. Thalés předpověděl zatmění a Anaximandros vypracoval mapu, tzn. že věděli o Zemi mnoho, věděli, že je kulatá a měli dost matematických a astronomických znalostí, aby je mohli použít ke zpracování map.

Pro Anaximandra je původem všech věcí Apeiron, což je řecký výraz, který nelze přesně přeložit. Apeiron znamená Nekonečno, avšak nekonečno jako Neohraničenost, Neurčitost, to, co nelze určit, co nelze změřit. Řečeno alchymistickým jazykem, mluví o Pátém elementu, o tom, co H. P. B. v Tajné nauce nazývá také „Éter“.

Když Anaximandros mluví o tomto ne přímo fyzickém Éteru, říká, že chápe Apeiron jako to, co je Grandiózní, Velkolepé, úplný Zázrak světa. Jinými slovy jako vše, co nás udivuje, co nelze pojmout rozumem. To všechno je Apeiron. Mohli bychom říci, že to cítíme, když se díváme na noční nebe plné hvězd a najednou si uvědomujeme nekonečno a svou vlastní nepatrnost. Tento pocit nepatrnosti v přítomnosti nekonečného je Apeiron.

Byl iniciátorem řecké astronomie. Rozšířil Thalétovu vizi, neboť tíhnul k obecné vizi universa. Začal s opravdovou kosmologií, nehledě k mytologickým prvkům, a zformuloval ideje, které dále přenechal následovníkům předsókratovců. Nastínil problém přírody ve stejném smyslu jako Thalés. Neptá se, čím jsou věci, nýbrž odkud pocházejí, z čeho se skládají, jak vznikají.

Veškerá skutečnost je ovládána nezbytným kosmickým zákonem, jenž tíhne k zavedení rovnosti protikladů. Převaha v boji sobě rovných protikladů odpovídá nespravedlnosti.

Základní myšlenkou Anaximandra je návrat všech věcí k jejich prvotnímu počátku, v souladu se zákonem striktní spravedlnosti, jenž vládne běhu universa, neboť při svém rozkladu se vše musí navrátit k počátku. To vyjadřuje věta:

„Když se znovu zavádí kosmická rovnováha, začíná nový cyklus formace“.

„...Odkud pochází zrození věcí, odtud pochází též jejich rozklad z nutnosti. Při návratu musí dle řádu času platit za škody a chyby způsobené svou nespravedlností...“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 006 – Seneca

Filozof šestý:
Lucius Annaeus Seneca, 4 př. n. l - 65 n l.
Dvojitá herma, na druhé straně je vyobrazen Sokrates.
Pergamonské muzeum, Berlin.

Lucius Annaeus Seneca se narodil  v Córdobě Byl  synem Marka Annaea Seneky, zvaného „Rétor“, a Helvie, k níž cítil po celý život opravdovou úctu. Jeho otec se postaral o to, aby mu poskytl prvotřídní vzdělání a za tímto účelem se přestěhoval do Říma, aby mu opatřil ty nejlepší rétory a učitele. Strávil určitou dobu v Egyptě, kde napsal několik svých děl. Byl obviněn z účasti na spiknutí proti císaři a odsouzen k trestu smrti navzdory tomu. Zemřel tak, že si otevřel žíly v lázni vlažné vody a pomalu vykrvácel, v přítomnosti omezeného počtu přátel a své ženy Pauliny, která se mu snažila pomáhat. V posledním okamžiku si vyžádal bolehlav, aby tak napodobil starověké Řeky. Jeho filosofické dílo je shrnuto v deseti esejích: O prozřetelnosti, O stálosti mudrce, O hněvu, Útěcha pro Marcii, O blaženém životě, O volném čase, O klidu duševním, O krátkosti života, Útěšný list Polybiovi, Útěcha pro matku Helvii, O mírnosti, O dobrodiních.

Všichni, lidé vzdělaní i prostí, si stěžují na to, že žijí krátce a že smrt je všeobecně překvapuje, když se chystali ještě žít. Není to však v krátkosti života, ale v množství času, které promrháme, aniž bychom udělali cokoli dobrého. Je to stejné jako s penězi: je jich málo pro toho, kdo jimi plýtvá, a mnoho pro toho, kdo s nimi umí zacházet.

Nenechme se strhávat tolika bezcennými, pomíjivými věcmi, když je zřejmé, že čas, který máme opravdu prožít, je krátký.

Neřesti se nás zmocňují takovým způsobem, že je pak těžké znovu dobýt sebe sama. Strhávají nás do kruhu špatností, jež je možno zjistit u těch, kteří žijí špatně, a jež je možno vytušit u těch, kteří se obklopují okázalostí.

Kdybychom si představili, že každý den může být ten poslední, pak by musel být každý den dokonalý a nečekali bychom na stáří, kdy se už nebudeme hodit k ničemu, a proto budeme moci pěstovat ctnosti.

Klidný je ten, kdo si je vědom svého klidu.

Mudrc shromažďuje a sjednocuje do jednoho všechny okamžiky: minulost, současnost a budoucnost, zatímco nevědomec zapomíná na minulost, nepoznává současnost a bojí se budoucnosti.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 005 – Marcus Aurelius

Filozof pátý:
Marcus Aurelius, 121-180
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Marka Aurelia můžeme považovat za největšího mezi římskými císaři. Vždy a za všech okolností byl k sobě velmi přísný a nikdy nezanedbal své povinnosti. K ostatním však byl velice mírný a laskavý, čehož bohužel někteří lidé z jeho okolí zneužívali.

Filosof na trůně: ocitl se v roli, po které vnitřně ani v nejmenším netoužil. Právě on nám může být příkladem toho, jaké vlastnosti může filosofie v člověku vykovat. Není možné nalézt okamžik, kdy by vědomě slevil z plnění svých povinností. Jako stoický filosof se často dostával do určitého sporu mezi přáním člověka (sebe sama) a potřebami říše. Krásným příkladem je zdánlivý rozpor úcty k životu Marka-stoika a potřebou chránit vlast válečnými prostředky, což spadá do povinností Marka-císaře. On však nikdy nedal přednost svým zájmům před zájmy Říma, vždy se snažil v maximální míře pracovat pro dobro všech. Tak si získal nehynoucí úctu generací potomků, která se mimo jiné projevila i tím, že po dlouhou řadu let by římský lid nepřijal císaře, který by nenesl jméno Antoninus, společné Markovi i jeho císařskému otci. Byl panovníkem moudrým a všestranně vzdělaným. Příslovečná byla jeho svědomitost v plnění povinností, láska k pravdě, štědrost a shovívavost, a to i k nepřátelům a lidem ne zrovna dobrým. Po smrti mu byla přiznána čestná jména Pius a Divus.

Období vlády Marka Aurelia bylo velmi neklidné a plné problémů. Přesto však v něm osobnost tohoto vladaře-filosofa zanechala nesmazatelnou stopu.

A přesto Marcus Aurelius patří k nejvýznamnějším stoickým filosofům své epochy. Navazuje na filosofa Epiktéta (asi 50–135 n. l.), o kterém se bohužel ví velmi málo. Marcus Aurelius tvrdí, že se stal stoikem na základě čtení Epiktétových rukopisů. Byl příkladem toho, že filosofie nepatří pouze knihám a myšlenkám, které nelze realizovat, ale jde především o její aktivní uplatnění v každodenním životě. A právě myšlenky stoicismu, které Marcus Aurelius plně rozvinul, mu pomáhaly při plnění vladařských povinností i v osobním životě, v němž mu však mnoho prostoru na soukromé záležitosti nezůstávalo, jelikož jako císař byl osobou veřejnou.

Marka Aurelia je možné popsat jako ctnostného člověka, moudrého, spravedlivého, statečného a uměřeného, který houževnatostí a pevnou vůlí překonával problémy křížící cestu jeho života, a tím zároveň cestu celého impéria.

Morální život, který vedl, vyrovnanost osobnosti, smysl pro povinnost a jednání bez nároku na odměnu byly tím nejlepším příkladem, který mohl zanechat, a zároveň důvodem, proč jeho myšlenky mohou stále nabídnout cosi živého a aktuálního i nám ve 21. století. Jde o nadčasové prvky chování a jednání, které neztrácejí na popularitě, nepodléhají módě, nemění se s místem ani časem, ve kterém jsou interpretovány. Jelikož byl osobou, jejímž nejdůležitějším úkolem bylo věnovat se svému národu, snažil se co nejlépe skloubit svůj volný čas s povinnostmi státníka. Byl přísný k sobě a shovívavý k druhým.

Život císaře-filosofa, který to, o čem mluvil, aplikoval v praxi, je možné shrnout do stručné věty: klidné dětství, pilné a ctnostné mládí, mužný věk a stáří zasvěcené službě státu a lidstvu. Miloval moudrost a snažil se poznat sebe sama natolik, aby mohl poznávat ještě dál a hlouběji celý svět, jak nám radí stará moudrost: „Poznej sebe sama, a poznáš vesmír a bohy...“

„Jestliže všichni živočichové včetně těch nejmenších plní každodenně svou povinnost, proč si i člověk nepospíší s naplněním té své a nezbaví se svého požitku z lenosti.“
„Co neprospívá roji, neprospívá ani včele.“
„Je-li cizincem ve světě ten, kdo neví, co tento svět obsahuje, ještě větším cizincem je ten, kdo neví, co se nachází v jeho vlastním nitru.“
„Nemá žádnou cenu hledat ve vnějším světě, když to, co opravdu potřebujeme, se nachází v nás samých.“
„Člověku, který vždy hledá to nejlepší, se nesnáze zdají být dobrou látkou a cvičením pro uplatňování ctnosti.“
„Bylo by pěkné, kdybychom lidi mohli mít takové, jaké bychom je chtěli mít, protože to však není možné, je třeba je takové, jací jsou, postavit na takové místo, kde by mohli nejvíce státu prospět.“
„Spasí nás pouze jedna věc: filosofie, která udržuje ducha vzdáleného rozkoši a bolesti, vzdáleného falši, ve shodě se vším, co by mohlo přijít, neboť přichází z ruky, z níž vzešel člověk, a umožňuje dívat se na příchod smrti s klidnou myslí, neboť to není více než oddělení se od toho, co vytvářelo oživené tělo.“
„Jestliže jsme učinili chybu, když to jde, tak ji napravíme, a když ne, co budeme mít z toho, že nás to rozzlobí?“
„Jak je samozřejmé, že není příhodnějších podmínek k filosofickému rozjímání, než jsou ty, v nichž právě teď žiješ.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 004 – Pythagoras

Filozof čtvrtý:
Pythagoras (ze Samu), cca mezi roky 582-496 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Vznik pýthagorejského hnutí je jedním z nejsložitějších fenoménů dějin filosofie, neboť se objevilo najednou. Historikové nedokáží tento fakt, který zdánlivě nemá reálné opodstatnění, uspokojivě vysvětlit; neexistuje nic, co by umožnilo určit vznik pýthagorejců jako pokračování předchozích myslitelů, teorií či postulátů.
Pýthagorejci se objevili už úplní, kompletní, organizovaní v bratrstvech a s dokonale propracovanými poznatky.

Když se Pythagora ptali na to, co by řekl o životě, odpověděl: „Život jest nejlépe přirovnati k národní slavnosti. Neboť stejně jako na ni přicházejí jedni jako závodníci, druzí za obchodem a třetí, nejlepší, jako diváci, tak se i v životě rodí jedni, lidé otročtí, jako lovci slávy a bohatství, a druzí, filosofové, jako lovci pravdy. Tolik tedy o tom.“

Jednou se Pythagora ptal jeden z jeho žáků, jakým způsobem nejlépe uspořádat svůj život. Pythagoras odvětil: „Pokaždé, když odcházíš na konci dne domů, polož si následující otázky a dej si co nejupřímnější odpověď: ‚V čem jsem chybil? Co jsem vykonal? Jakou jsem nesplnil nutnost?‘ A tak budeš vědět, co jsi dokázal dnes a co máš dokázat zítra.“

Pythagorovy ženy Theano se jednou ptali, kolikátého dne je žena čistá po styku s mužem. Theano odvětila: „Od styku s vlastním ihned, od styku s cizím nikdy.“

„Žena, jež vstupuje na lože ke svému muži, by měla odložit stud se svým šatem, a když jej opouští, stejně tak si svůj stud s oděvem opět vzít na sebe.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 003 – Sokrates

Filozof třetí:
Sokrates, 469-399 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Pokud chceme Sokrata pochopit, musíme si uvědomit, že člověka dělil na dvě základní části: na pomíjivé fyzické tělo, a na nesmrtelnou duši, která je věčná. Smrt se tedy týká pouze pomíjivých složek, které se začnou rozkládat, když z nich unikne sjednocující síla duše. Naopak nesmrtelná duše je nesložená, nedělitelná, nemá se na co rozložit; zůstává i po smrti a přechází do jiného světa.

Sokrates byl výjimečnou osobností. Vypráví se, že jeho filosofické putování začalo ve chvíli, kdy Chairefon, jeden z jeho druhů, ve věštírně v Delfách položil otázku, jestli je někdo moudřejší než Sokrates. A Pýthie odpověděla, že nikdo není moudřejší. Když se to Sokrates dozvěděl, velmi se podivil, co tím asi bůh v Delfách mínil. Přemýšlel, jak je možné, že on, který toho přece ví tak málo, má být nejmoudřejším člověkem. Začal tedy zkoumat obyvatele Athén, kteří se považovali za moudré, zda opravdu moudří jsou. Brzy poznával, že jejich moudrost je pouze zdánlivá, a pochopil Pýthiinu odpověď.

Sokrates pravděpodobně nevěděl více než ostatní Athéňané. Ale byl mezi nimi jeden rozdíl: ostatní si mysleli, že něco vědí, že vlastní moudrost, protože jejich ješitnost a pýcha jim nedovolila přiznat si skutečný stav jejich poznání. Zato Sokrates si byl vědom toho, že ví velmi málo, a přiznával svoji nevědomost. Tehdy pronesl svou slavnou větu: „Vím, že nic nevím“. A právě toto je výchozí bod ve filosofickém zkoumání. Nejprve je třeba zjistit, a hlavně si přiznat, že něco nevíme a nechápeme. Až potom, skrze postupné zkoumání a odhalování Pravdy, může růst naše vědění i naše moudrost.

Sokrates se rozhodl, že začne hledat odpovědi na své otázky, že začne hledat pravdu. K němu se brzy připojili mnozí posluchači a učedníci, kteří také toužili přiblížit se pravdě, pochopit více člověka i univerzum. Během celého svého života se Sokrates věnoval mnoha otázkám, alespoň jak můžeme soudit z Platonových knih. Zkoumal lásku a krásu, duši člověka, uspořádání společnosti, hledání spravedlnosti, způsob výchovy a nalézání správných učitelů, vytváření zákonů.

Snažil se ve svých posluchačích probudit lásku k moudrosti, touhu po všem krásném, dobrém a spravedlivém. Toto probuzení duše nazýval maieutika: je to okamžik, kdy duše, která od přirozenosti tíhne ke krásným a dobrým věcem, začne tyto věci aktivně vyhledávat a tvořit. Používal velmi účinný způsob dialogu, v němž zdánlivě všichni předkládali srovnatelné názory a postřehy, ale Sokrates je nenápadně vedl po stezce zkoumání co nejblíže k Pravdě. Činil to tak, že jeho učedníci nakonec sami došli ve svých úvahách k pravdivému výsledku.

Když bylo Sokratovi 70 let, byl souhrou zvláštních a nepochopitelných okolností obviněn a odsouzen k smrti. Byl tak zbožný, že když mu byla nabídnuta možnost opustit Athény místo vypití bolehlavu, odmítl ji, protože vyhnanství pro něj znamenalo mnohem těžší ránu než smrt. Představovalo život odtržený od posvátných chrámů a obřadů, od božského pramene, který jej živil.

Tento smutný proces popsal Platon v dialogu Obrana Sokratova, v němž Sokrates odhaluje mnoho pohnutek a důvodů, které ho vedly životem.

„Je divné, že každý dovede snadno povědět, kolik má ovcí, ale nedovede říci, kolik přátel si získal. Tak málo mu na nich záleží.“
„Co mi připadá nejpodivnější na sochařství je, že sochaři dbají o to, aby se kámen co nejvíce podobal člověku, nestarají se však už vůbec o to, aby se sami nepodobali kameni.“
„Xantippa: Umíráš neprávem! - Sokrates: A ty bys chtěla, abych umíral právem?“
„Je třeba se úmyslně vystavovat jako terč komickým básníkům, neboť vytknou-li nám některou z chyb, jež máme, napraví nás. Nemáme-li ji však, netýká se nás to.“
„Nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 002 – Platon

Filozof druhý:
Platon, 427-347 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Platón byl pro mnohé, kteří přišli po něm, vzorem skutečného filosofa. Jedni ho považovali za „božského“, zatímco druzí ho pokládali za „geniálního utopistu“. Byl zavrhován a oslavován. Jeho filosofie inspirovala mnohé myslitele, avšak to, co nejvíce přitahovalo jeho přívržence i odpůrce, je jeho koncepce filosofie založená na Idejích.

Centrálním jádrem jeho filosofie je učení o idejích, neboť teprve učením o idejích Platón vrhá světlo na všechny ostatní disciplíny: teorii poznání, metafyziku, etiku, politiku, estetiku, psychologii. Celý systém tohoto učení o idejích spočívá v tom, aby se prostřednictvím zkoumání pojmů dosáhlo objektivního poznání. Znamená to dosáhnout poznání o skutečném bytí věcí, které by mělo obecnou hodnotu. Opravdovým poznáním, říká Platón, se získávají obecné pravdy, obecná pravidla a opravdové ctnosti.

Platón shledává, že zkoumání pojmů umožňuje poznání jiné, než je poznání prostřednictvím smyslového vnímání, kterým poznáváme proměnlivé a relativní charakteristiky bytí. Naopak, opravdovým zkoumáním pojmů poznáváme skutečné bytí věcí. Tento objektivní obsah pojmu Platón nazývá Idea (idea). Pokud pojmy dávají opravdové poznání, toto poznání musí být poznáním toho, co je, tzn. idejí, které poznáváme prostřednictvím pojmů, musí být skutečným bytím, které nemůže být závislé na jakékoliv změně.

Takto dvěma způsobům poznání odpovídají dva rozličné světy:
1. Svět relativní skutečnosti, empirické skutečnosti, svět, ve kterém věci vznikají a zanikají, svět vnímatelný prostřednictvím lidských smyslů.
2. Svět „opravdové“ nadsmyslové skutečnosti, svět idejí, který vždy zůstává stejný, svět vnímatelný pouze prostřednictvím poznání pojmů.

Vztah, který existuje mezi věcí a její ideou, Platón označuje jako podobnost. Podobnost není totožná s rovností - jednotností. Proto Platón vztah věcí a idejí často nazývá napodobováním. Znamená to, že ideje jsou vzory a jednotlivé vnější věci jsou obrazy, přízraky, stíny idejí.
Ideje jsou vždy stejné a vnější věci vznikají, mění se a zanikají. Idea samotná je ve vnější věci občas přítomna a občas ne. Tímto způsobem Platón dochází k tomu, že v idejích spatřuje příčinu toho, proč je vnější svět takový, jaký je.

Kromě vztahů, které existují mezi vnějšími věcmi a idejemi, si Platón klade otázku, jaké vztahy existují mezi samotnými idejemi. Platón vytváří systém idejí s ohledem na nadřazenost a podřazenost. Na vrcholu tohoto systému se nachází nejvyšší Idea, a právě ona všechny ostatní zahrnuje.
V dialozích Faidros a Symposion klade na nejvyšší místo Ideu Krásy a v Ústavě Ideu Dobra. Protože všechno, co existuje, existuje pro nějaké dobro, jsou Ideji Dobra nebo absolutní účelnosti podřazeny všechny ostatní ideje. Takto Platónova filosofie dosahuje vrcholu v etice, neboť všechno musí sloužit k uskutečňování dobra.

Platón klade hodnotu nad fakty. Pro něj se nejhlubší skutečnost nenachází ve vnější přírodě, hmotě nebo těle, ale ve chtění, v myšlenkách a citech, ve vytváření dobra a uskutečňování hodnot.

Opravdové bytí duše patří nadsmyslovému světu. Blaženosti, která je posledím cílem lidského života, se dosahuje úsilím a pozvednutím člověka do tohoto vyššího světa. Když duše vidí rozdíl mezi ideou a jejím obrazem, zmocňuje se jí zvláštní pocit, který duši dává křídla. Ona tedy, říká Platón, začíná toužit po nadsmyslových vzorech. Je třeba připomenout, že růst duševních křídel ve Faidru a spoutaný otrok v jeskyni, který touží po světle, v Ústavě, jsou živými obrazy, které mají nepřekonatelnou sílu a hodnotu. Takto se lidská duše stává ztělesněním idejí.

Tedy, dosažení absolutní Krásy, absolutní Spravedlnosti a absolutního Dobra je stezkou Filosofů, těch, kteří jsou přátelé Idejí, a těch, kteří poznali tyto oblasti. Pouze oni, Filosofové, mohou organizovat a řídit tento svět na základě vzorů, jež spatřují ve světě Idejí. Proto je Platónův Filosof-Mudrc-Král zároveň mystikem, jenž vnímá Božskou přítomnost a přenáší ji svým bratrům - lidem. Toto je způsob, jak zavést prostřednictvím vnímání Idejí Spravedlnost a Řád na Zemi.

„- Nuže, co je to, co vzniká z živého?
- Mrtvé.
- A co z mrtvého?
- Je nutno uznati, že živé.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...