NOVÝ ROK... NOVÝ ŽIVOT?!

>> pondělí 13. prosince 2010

Když se přiblíží konec roku, konec jednoho malého cyklu v našem životě, obvykle se nás zmocní touha přehodnotit tento cyklus a věci, které jsme během něj udělali.

Úspěchy a nezdary se před našima očima a v naší představivosti rychle střídají – až příliš rychle – a nejraději bychom na všechno zapomněli a slíbili si, že se v nadcházející době tisíckrát polepšíme, přestože se to nakonec nebude příliš lišit od té předchozí.

Tyto výhledy jsou ovlivněny hned dvěma problémy, o nichž se v tomto článku chceme zmínit, abychom předložili naše akropolitánské stanovisko.


Jednou z největších nesnází je naše lidská nerozhodnost v tom, čím bychom chtěli opravdu být a co bychom chtěli dělat. To vede k živoření v průměrném a šedém životě, který postrádá lesk idealismu. Všechno vyúsťuje v neustálou úzkost, která mizí sotva na několik letmých okamžiků, ale nikdy není odstraněna, protože ve skutečnosti nikdy zcela nemizí. Pozadí tohoto problému je prosté, avšak hluboké, neboť každodenní úzkost, úzkost ze současnosti je důsledkem jiných základních a znepokojujících otázek: „Kdo jsem?“; „Odkud přicházím?“; „Kam směřuji?“. Pokud člověk nemá jasno ve svých počátcích ani ve svých cílech, jak by mohl mít jasno ve své současnosti?

K tomu, aby se rozhodl něco udělat, aby se rozhodl někým být, musí VĚDĚT, co je člověk všeobecně a kdo jsme každý z nás zvlášť. Je nutné vyřešit otázku původu a cíle vlastního života, avšak ne banální odpovědí o hmotě, která „vzniká a zaniká“ podle „náhodných zákonů“, nýbrž ve světle pravdy Zákona příčinnosti, který obsahuje mystérium našich lidských životů i všech ostatních existujících forem života. Musíme proniknout k Božskému kořenu – ať už ho nazveme jakkoli – abychom poznali vlastní lidský kořen. Musíme se rozeznít v rytmu universální evoluce, abychom pocítili, že do tohoto rytmu také zapadáme a že se této evoluce účastníme. Pak dokážeme prožívat léta, která se liší jedno od druhého, léta, která s tím, jak budou ubíhat, budou stále lepší. Pak zmizí šeď našeho života, protože každá minuta, která uplyne, bude minutou většího vnitřního jasu.

Další nesnází je to, že se zaměňují věci pomíjivé a nadčasové, to, co žije a opotřebovává se, a to, co přetrvává bez jakékoli újmy. Naše životy bezpochyby svědčí o nepřetržité hře mezi pomíjivými a měnícími se hodnotami a hodnotami nadčasovými a trvalými. Je však nutné umět dobře odlišit jedny od druhých.
Stejně jako se nikdo z nás nedokáže plně ztotožnit s tělem; stejně jako se uvnitř můžeme cítit stále mladí navzdory tomu, že tělo stárne, protože Mládí má kořeny v duši; právě tak, a ne jinak, si musíme vybrat za své vodítko ty hodnoty, které čas nezahubí.


Rozdíl je mezi trvalým a věčným. Trvalé trvá..., avšak nakonec skončí, projevuje se ve více či méně dlouhých módách, ale stále jen módách. Věčné existuje vždy, nyní, předtím i potom, a přestože se tisíce „módních“ hlasů snaží to věčné znehodnotit, žije dál, silně zakořeněné v každém z nás. Člověk ze starých civilizací, ten, který se dnes objevuje na barevných obrázcích knih o dějinách, a člověk našich dnů, chápou oba stejným způsobem hodnoty Dobra, Ctnosti, Přátelství, Lásky, Cti, Povinnosti, Věrnosti...

Zbavíme-li se falešného studu, který vzniká z chvilkové módy, nebudeme se už bát projevit to, na čem nám vždy moc záleželo: být dobrý, věrný, plný lásky, čestný, odvážný, všeobecně ctnostný.

Akropolitánský postoj se nezakládá na módách, nýbrž na pravdách. Módy jsou často jen výsledkem vnitřní zbabělosti. Když je těžké být ctnostný, je ctnost znevažována a je jí opovrhováno natolik, že se jí nikdo nesnaží dosáhnout. Když se však probudí vnitřní Člověk, vztyčí se nad tyto dočasné a proměnlivé otázky a nechá zaznít svůj hlas věčnosti.

Nový rok se mění; čas je věčný. Jeden rok se od druhého liší v odstínech, které mu přidělíme, ale my zůstáváme stejní. Nový cyklus předpokládá chvilku oddechu na cestě, zastávku, aby se mohlo přemýšlet a plánovat, aniž by se zapomínalo na kontinuitu, na souhrn předchozích zkušeností a úsilí. A především předpokládá slib, který dáváme sami sobě, že v tom, čeho jsme se rozhodli dosáhnout, postoupíme o krok kupředu, k dalšímu cíli.

Společně tedy můžeme připít na rok, který bude nejen Nový, ale i Lepší.

Prof. Delia Steinberg Guzmán
Mezinárodní ředitelka Nové Akropolis

Read more...

DRUIDOVÉ – ŠAMANI KELTŮ

>> neděle 12. prosince 2010


Mnoho informací o druidech získáváme od Řeků a Římanů, na něž jejich dramatické obřady hluboce zapůsobily, a to jak v pozitivním tak i v negativním smyslu. Původní jméno druidů, dru-wid-es, znamená v překladu „ti, kteří vidí dál“. Toto označení mohlo poukazovat na prorocké vize, jasnovidecké schopnosti, nebo vidění šamanů. Existuje příběh druida Mac Rotha, který byl vyslán králem Ailillem, aby vyzvěděl, kde se shromažďují vojska z Ulsteru. Jeho zpráva naznačuje, že nad nimi letěl a pozoroval jejich pohyb na velké části území. Významnější výklad jejich činů musíme nicméně hledat u Caesara, v jeho informacích, které získal pro své krajany.

Druidové slouží kultu bohů, dohlížejí na veřejné i soukromé obětní obřady a určují všechny náboženské normy. Mnozí mladí lidé k nim přicházejí žádat o radu. Lid druidy uctívá a podporuje. Prakticky ve všech konfliktech, ať už mezi jednotlivci nebo kmeny, mají kněží úlohu soudců. Když dojde k nějaké vraždě, sporu o dědictví nebo jinému prohřešku, jsou to oni, kteří záležitost rozhodnou a určí trest, nebo vyvodí jiné důsledky.

Učení druidů vzniklo v Británii, a odtud proniklo do Galie. Lidé, kteří chtějí v dnešní době tuto kulturu studovat do hloubky, odcházejí většinou na studia právě do Británie.

Druidové byli zproštěni vojenské služby a neplatili daně jako ostatní obyvatelé. Tyto výhody byly samozřejmě přitažlivé pro mnohé, kteří se dobrovolně hlásili za adepty tohoto oboru nebo byli posíláni svými příbuznými. Říká se, že učedníci se museli učit nazpaměť velké množství veršů. Někdy zůstávali ve škole až dvacet let. Jedním z nejdůležitějších učení, které si každý žák měl vštípit, bylo učení o tom, že duše po smrti nezaniká, nýbrž přechází do jiného těla. Druidové věřili, že tato skutečnost je nejlepším podnětem k odvaze v životě, protože člověku ukazuje, že nemusí mít strach ze smrti.

Vedli dlouhé diskuse o nebeských tělesech a jejich pohybech, o rozměrech vesmíru a Země, o fyzikálním složení světa, o moci a charakteristikách Bohů. Mladí učedníci byli vzděláváni ve všech těchto otázkách.

Řek Diodoros pokládal druidy za velké filosofy, především v náboženských otázkách. Plinius o nich píše, že byli „proroky a znalci přírody“ a řadí je do širší skupiny, kterou pojmenovává „mágové“. Druidové byli zběhlí ve všech oborech a měli prorocký dar. Byli mistry v kouzlení a magii, uměli vytvořit tajemnou mlhu, dokázali měnit podobu a ovládali mnoho dalších kouzel, pokud bylo zapotřebí. Také mohli uložit takzvané geas, druh magického tabu, které bylo zároveň příkazem i zákazem a jehož přestoupení bylo trestáno smrtí nebo ztrátou cti.

Ward Rutherford ve své knize „Druidové“ upozorňuje na to, že tito kněží nebyli v žádném případě obyčejnými duchovními, a vyslovuje názor, že osoba v Římě považovaná za kněze, byla spíše jen místním vůdcem, pouze někdy uznávaným jako Bůh-Král-kněz. Pokud má Rutherford pravdu, a druidové nebyli obyčejnými kněžími, znamená to, že jsme uchovali mimořádnou tradici šamanů, kněží a mágů, která přetrvala mnohá tisíciletí. Všechny stopy poukazují na to, že se jednalo výhradně o skupiny mužů, kteří se volně pohybovali po kraji, aniž by byli omezováni nějakými kmenovými ustanoveními. Měli znalosti z matematiky, botaniky, medicíny a astronomie. Byli pověřováni volbou králů – starý král byl nejdříve rituálně pohřben, teprve pak byl zvolen nový – a vedli obětní obřady. Druidové předávali tajná učení a veškeré poznatky ústní formou a nedovolili, aby byly tyto informace zaznamenávány. Měli zvláštní moc, kterou Řek Laertios srovnává s mocí perských „magi“, „Chaldejců“ z Babylónie a Asýrie a s jádrem hinduismu. „Magi“ jsou klíčem, od nich pochází slovo magie.

Rutherford vysvětluje termín „magický“ tak, jak byl používán tehdy: označoval vlastníka vědění, moudrého člověka. Mágové byli známí jako „mudrci“, a právě tento význam většinou v moderním pojetí druidů chybí.

Když v prvním století př. n. l. Řím dobyl Galii, tím, čeho se Caesar obával nejvíce, byli právě druidové a jejich vliv. Věřil, že kdyby se proti němu spojili, nemohl by se svou armádou uspět. Proto Caesar zavedl proti druidům represivní prostředky, a ti byli nuceni utíkat do vzdálených končin, jako byly Anglie, Irsko nebo Wales, kde mohli žít nerušeně. V Irsku se keltský způsob života (smíšený s křesťanstvím) udržel až do 16. století a existují vážné domněnky, podle nichž si někteří druidové udrželi svůj vliv nejméně do 17. století.

ZNOVU OBJEVENÝ ŠAMAN
Druidové se neobjevili znenadání. Jejich původ sahá až do doby kamenné, a snad ještě dál, nepojí se tedy pouze se starověkou Indií.

Jednou z hlavních keltských myšlenek je myšlenka trojjedinosti mezi božstvem, člověkem a zemí. Zemí pronikají božské síly a tato jednota, přítomná v každém listu, zvířeti a v každém kameni, byla stejně samozřejmá pro Kelty i pro starší národy.

Anne Ross říká, že proslulý druid Mac Roth nosil „kůži divokého býka bez rohů“ a „klobouk z per kropenatých ptáků“ a také křídla, která mu pomáhala, když prováděl šamanský let. Na základě toho se můžeme domnívat, že se zde již používaly šamanské praktiky a že býk představoval strážce v podobě zvířete, se kterým se zmíněný šaman ztotožňoval.

Můžeme zde připomenout roli šamana a její význam. Byl tím, kdo měl vědomosti o mnoha změnách bytí. Prostřednictvím své „cesty“ nebo „letu“ vštěpoval svým následníkům a učedníkům poznatek, že každá věc má své bytí, jak v rozměru každodenního života, tak v jiných dimenzích, které si učedníci plně neuvědomují. Šaman byl živým příkladem toho, kdo se může pohybovat mezi úrovněmi vědomí, a na této moci se zakládala jeho autorita.

Ztotožnění šamana s posvátným zvířetem je u Keltů dobře doloženo. V mnoha příbězích se kněz mění v býka, jelena, kance, zajíce, ptáka nebo rybu a v tomto propojení s přírodou vstupuje do „stavu snění“, během kterého se zvířecí a božské aspekty v člověku sjednocují a vystupují do sféry mimo čas. Tradice zvířete jako strážce byla ve vědomí Keltů hluboce zakořeněna a keltský hrdina žil s důvěrou v jeho moc. Toto ztotožnění představovalo další rozměr člověka a pomoc zvířete byla často výrazem vděčnosti za úctu k jeho síle.

Úzké pouto mezi člověkem a zvířetem se projevovalo hlavně při rituálech velkého dosazení na trůn, z nichž poslední byl uskutečněn ještě v roce 1185 v Ulsteru. Při tomto rituálu byla na trůn vyzdvižena kobyla, budoucí král se k ní přiblížil na čtyři stopy a „s myslí upřenou na zvíře“ se tímto způsobem spojil s kobylou-Bohyní.

V keltském umění jsou zvířata často zobrazována jako strážci duší. V Británii byl oblíbeným zvířetem kanec a objevoval se na štítech válečníků, přilbách a v různých malých vyobrazeních. V Ibérii byly do velkých kamenů tesány podoby býků, a tato díla byla umístěna uvnitř keltských opevnění. Díky „snu o býkovi“ jednoho druida byl v irské Taře během volby krále obětován bílý býk. Soška býka se třemi rohy byla objevena v Maiden Castle v Británii, zatímco v Galii dávali přednost trojrohému kanci. Irští básníci starých dob nosili šamanská roucha a ptačí pera, aby tak ukázali svou náklonnost k některým ptákům, především k těm, kteří byli uctíváni jako strážci duší.

REINKARNACE
Keltská víra v reinkarnaci byla samozřejmou součástí učení o postoji Kelta ke smrti. Keltové si byli jisti, že smrt je pouze přestávkou v dlouhém životě, a proto měli před smrtí jen malé obavy. Podle Caesarova svědectví věřili, že „duše nehynou, ale po fyzické smrti přecházejí z jednoho těla do druhého. Tato víra vylučuje strach ze smrti a je tím nejlepším podnětem, který dodává odvahu“. Lucanus dodává: „tato odvaha ovládá údy i v dalším těle“.

Keltské učení o reinkarnaci je dobře popsáno irským básníkem a válečníkem Taliesinem v jeho „Válce stromů“. Taliesin nás ujišťuje, že žil již různé životy, ať už jako člověk nebo jako zvíře, a že se účastnil velkých událostí irské historie. Říká:

Mnoho jsem měl těl,
než dosáhl jsem formy příjemné,
byl jsem kapkou ve vzduchu,
byl jsem hvězdou zářící,
byl jsem mostem přes tři řeky,
cestoval jsem jako orel,
byl jsem lodí na moři.

Zpěv starověkého básníka Amergina má podobný smysl, i když s mnohem větší hloubkou. Říká, že tvořil součást podstaty jiných věcí a bytostí, a to ho naprosto spojilo s Univerzem, a tak nalezl mír duše a nejvyšší moudrost:

Jsem větrem, který vane přes moře,
jsem mořskou vlnou,
jsem moře hlubinou,
jsem býkem ze sedmi bojů,
jsem orlem na skále,
jsem slzou Slunce,
jsem obratný námořník,
jsem udatný jako kanec,
jsem jezerem v údolí,
jsem slovem vědění,
jsem ostrým mečem hrozícím vojsku,
jsem Bůh rozsvěcující hlavu,
jsem ten, kdo vysílá světlo mezi horami,
jsem ten, kdo předvídá období Luny,
jsem ten, kdo ukáže, kde Slunce zapadá.

Graves ukazuje, že nejběžnější verše typu – „byl jsem“ nebo „já jsem“ se vztahují k ročním obdobím a obsahují úplnou řadu symbolů vztahujících se k celému roku. Tyto verše jsou úmyslně nejasné, aby se zabránilo prozrazení tajemství. Ale stejně jako je pouze jedno božstvo vztahující se k celému ročnímu cyklu, můžeme si být jisti, že je to básník-bůh, který popisuje existenci svým osobitým způsobem. 

Kosmický význam cykličnosti ročních období a časových úseků jako den a noc se nachází v jednom příběhu v Leinsterské knize: 

Když Dagda rozdělil všechny pahorky sidh v Irsku lidu bohyně Dany (Tuatha dé Danann), přišel k němu Mac Oc s žádostí o nějaké území. Dagda mu řekl: „Pro tebe žádné není. Všechna místa jsou již obsazena.“ „Dovol mi tedy strávit den a noc ve tvém obydlí,“ poprosil ho Mac Oc. 

Dagda žádosti vyhověl. Když se o dvacet čtyři hodin později vrátil, Mac Oc byl ještě v sidh. „Odejdi, tvůj čas se naplnil,“ řekl mu Dagda. Mac Oc však odvětil: „Jak můžeme pozorovat, den a noc jsou úplným světem. A to je to, cos mi řekl.“ A tak musel Dagda odejít a Mac Oc zůstal v sidh.

Tyto subtilní úvahy vyváděly z míry římské logiky a popletly mnohé studenty, neboť se neshodují s latinským nebo semitským pojetím. Keltové chápali svůj život a celé Universum tak, že jsou řízeny jednoduchým vnitřním pohybem. Proto nevěřili v dualitu dobra a zla, ani v peklo či posmrtný soud.

Čínský jin a jang, představované bílou a černou barvou, jsou prvotní dvojicí stejně jako muž a žena, já a ten druhý. Když jsou v naprosté rovnováze, vytváří se harmonická energie chi, když jsou v nerovnováze, působí síla sha, a to znamená, že se polarity rozdělily a nejsou v pohybu. Keltové si byli vědomi potřeby chi, což může být příčinou toho, že druidové prováděli všechny své ceremonie venku, na čistém vzduchu, v blízkosti vody nebo mezi stromy. 

Bylo by zbytečné hledat u Keltů, tak vzletných a rychle přemýšlejících, něco natolik konkrétního a strukturovaného jako je princip či vytříbená doktrína reinkarnace.

Keltové žili svou víru, a neztělesňovali ji v konkrétních předmětech. Jejich pojetí času nebylo jako naše, ať už v životě nebo ve smrti. Bretaňský trubadúr začínal svou píseň vždy slovy: „Kdysi dávno, když ještě čas neexistoval, se stalo...“. Žili v souladu s mýty, které „nepokládali za pouhé převyprávění příběhů o velkých činech, ale za rozšíření těchto činů“. Jejich mýty pochopil každý bez ohledu na úroveň svého vědomí. Buď jako pohádku, jako změnu formy s tajemným magickým cílem, jako návštěvu jiného světa, nebo jako spojení s Božstvem.

ČÍSLO TŘI
Poseidonios říká, že „druidové učili galské šlechtice mnoha věcem ve vyučovacích cyklech, které mohly trvat až dvacet let. Scházeli se tajně v jeskyních, v dalekých lesích nebo údolích“. Caesar říká, že druidové učili své žáky ve verších o třech větách – triádách. Tato tradice se v Irsku udržela až do jeho dobytí Angličany. Číslo tři mělo pro Kelty velký význam. Měli bohyně a bohy se třemi hlavami; bohyně úrody Matrona je vždy představována triádami, stejně jako zloduch Morrigan. 

V příběhu se může hrdina objevit třikrát, pokaždé s jiným jménem, nebo jako jiná osoba, a to vyvolává takový zmatek, že můžeme začít pochybovat o všem v historii. V našem materialistickém světě nemá iracionální, proměnlivá a nepřístupná keltská magie místo, a pouze pokud se oprostíme od svých omezení a připustíme existenci v nehmotné dimenzi, zjeví se nám něco z jejich moudrosti. 

Možná největší význam bohů tří tváří a velké úcty k číslu tři souvisí s vírou, kterou nacházíme v hinduismu. V něm tři bohové – Brahma, Višnu a Šiva – tvoří triádu, která představuje tři aspekty Vyšší Skutečnosti. Brahma svět tvoří, Višnu udržuje a Šiva ničí. Šiva je proto důležitý pro nové stvoření. Tyto tři aktivity můžeme najít i v našem životě. Celý cyklus existence symbolizovaný božskou trojjediností je společný pro mnohá stará náboženství.

Keltským symbolem trojjedinosti je triskelion, dvousměrná spirála podobná jinu a jangu, ale s další, třetí připojenou spirálou, kterou alchymisté pojmenovali Tajný oheň. Triskelion byl archetypálním symbolem velké moci a byl zobrazován v celém keltském světě.

Alain Impellizzeri,
Ředitel Nové Akropolis v Irsku

Read more...

100 Filozofů – 022 – Immanuel Kant

>> úterý 16. listopadu 2010

Filozof dvacátý druhý:
Immanuel Kant, 1724-1804 n. l.
Narodil se 22. dubna 1724 ve městě Královec (Königsberg, Kaliningrad), v nejvýchodnější části Pruska. Vystudoval tamní universitu, stal se soukromým docentem a později byl jmenován profesorem, což mu vydrželo do konce života. Celý jeho život byl velmi skromný a podřízen přísnému řádu. Podle pravidelnosti Kantových vycházek si mohli jeho spoluobčané seřizovat hodiny.
V jeho tvorbě můžeme najít tři základní období: první bývá nazýváno období před krizí, druhé kritické, a třetí někteří autoři a vykladatelé Kantova díla neuznávají, zatímco jiní ho nazývají postkritické.
Mezi hlavní spisy z předkritického období patří „Kritika čistého rozumu“ a „Kritika praktického rozumu“.
Kant říká, že mi nemůžeme vstoupit do vyššího světa, do světa idejí prostřednictvím našeho rozumu, ale můžeme pochopit božské zákonitosti, na základě kterých funguje celá příroda a to hlasem svého svědomí.
„Dvě věci naplňují mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mě. Žádnou z obou nesmím hledat jakoby zastřenou temnotami nebo v nadsmyslnu mimo obzor a pouze je tušiti, vidím je před sebou a spojuji je bezprostředně s vědomím své jsoucnosti. Prvá začíná v místech, kde končí mé vidění vnějšího smyslového světa a rozšiřuje spojení mého stanoviště s nedozírnou dálavou světů nad světy a soustav v soustavách do bezmezných věků jejich periodického pohybu, jejich počátku a trvání. Druhá začíná mým neviditelným já, mou osobností, a ukazuje mě ve světě, jehož pravá nekonečnost může být postižena toliko rozumem a s nímž se poznávám ve spojení ne tak jako tam pouze nahodilém, nýbrž všeobecném. První pohled na nesčíslné množství světů ničí takřka mou důležitost zvířecího tvora. Oproti tomu druhá věc jakožto inteligence zvedá nekonečně hodnotu mé osobnosti, v níž mi mravní zákon zjevil život nezávislý na zvířeckosti a i na celém smyslovém světě. Takže mé bytí tímto mravním zákonem účelně určené není omezeno na podmínky a hranice tohoto života, nýbrž kráčí do nekonečna.“
„To, co by se nemohlo stát normou celé společnosti, nechť se nestává ani normou chování jednotlivce.“
„Když konám svou povinnost, dobré a zlé následky se mě netýkají.“
„Povinnosti, jsi velké a vznešené jméno, které neobsahuješ nic oblíbeného a lichotícího, ale nastoluješ zákon, který sám od sebe vstupuje do mysli.“
„Soudní dvůr sídlí v lidském srdci.“
„Když se však ptáme, co je to vlastně čistá mravnost, podle které musíme přezkušovat morální obsah každého chování, musíme přiznat, že rozhodnutí této otázky mohou zpochybnit jen filosofové.“
„Zákon můžeme považovat za adekvátní, spravedlivý, harmonický a dokonalý, ale nikdy za sympatický, neboť se jím necítíme přitažení prostřednictví náklonnosti, nýbrž prostřednictvím povinnosti“.
„Kategorický imperativ, a na něm se zakládající poznání všech lidských povinností jakožto božských přikázání, je praktickým důkazem existence boží.“

Read more...

100 Filozofů – 021 – Hypatia z Alexandrie

>> úterý 9. listopadu 2010

Filozof dvacátý první:
Hypatia (Hypatie) z Alexandrie, cca 350/370-415/416 n. l.
Kresba: Gasparo, 1908
(kresba v Elbert Hubbard, Little Journeys to the Homes of Great Teachers)

Hypatie se narodila kolem roku 370 n. l. a byla dcerou matematika a filosofa Theona, jednoho z nejvzdělanějších mužů v tehdejší Alexandrii, který sám svou dceru vzdělával a vychovával. Pod jeho vedením studovala matematiku, astrologii a astronomii, pomáhala mu psát některá díla a spolupracovala na jeho výzkumech. Vedl ji také k fyzickému cvičení v souladu s ideálem harmonického rozvoje těla i duše. Učil ji o podstatě různých náboženství světa a o tom, jak lze ovlivnit posluchače silou slov.

Studovala též v Athénách a v Itálii. Po návratu do Alexandrie začala sama přednášet a v 31 letech se stala ředitelkou Múseia a hlavou platónské školy. Vyučovala matematiku a filosofii, zvláště pak filosofii neoplatónskou. Vycházela ze svých neoplatónských předchůdců, především z Plótína. Velmi brzy se stala proslulou osobností. Její přednášky navštěvovali nejen posluchači z Alexandrie, ale přijížděli až z Říma či Athén, aby ji mohli slyšet. Dochované prameny nám ji popisují jako ženu výjimečné krásy, která dokázala nádherně a přitom moudře mluvit. Navzdory množství ctitelů se zavázala k tomu, že nebude ženou žádného muže a celý svůj život zasvětila výhradně poznání. V básních ji nazývali „Pannou nebes“, „Neposkvrněnou hvězdou“.

Napsala komentáře k Diophantově Aritmetice, Apolloniovým Kuželosečkám a ptolemaiovským astronomickým pracím. Rozvinula myšlenky o dělení kužele pomocí různých rovin, o hyperbolách, parabolách a elipsách.

Spolu se svým otcem a se svým nejlepším žákem Synesiem se též podílela na vynalezení astrolábu, přístroje používaného ke studiu astronomie, který umožňoval napodobit pohyby nebeských těles. Pojednání, které o astrolábu sepsali, se stalo základem mnoha dalších, jež později vznikla ve středověku.

V době, kdy žila Hypatie v Alexandrii, začínalo křesťanství převládat nad ostatními náboženstvími. Na začátku roku 390 vypukly první střety mezi věřícími odlišných náboženství a brzy nato se rozpoutal osudový konflikt mezi Cyrilem (křesťanským vůdcem) a Orestem (římským prefektem). Každý z nich stál na jiné straně a každý byl následován jistým počtem přívrženců. Hypatie byla Orestovou přítelkyní, byla příliš učená, a přitom patřila k pohanům, a to bylo důvodem, proč ji Cyril (později sv. Cyril) začal nenávidět. Přesvědčil sám sebe i své blízké, že Hypatiino nadání a dobré jméno vrhají stín na křesťanskou obec a že bude lepší se jí zbavit. Nástrojem jeho pomsty se stali mniši, příslušníci fanatické křesťanské sekty „Nitrian“, kteří roku 415 Hypatii brutálně zavraždili. Odvlekli ji do nynějšího Chrámu sv. Michala, strhali z ní oblečení a nabroušenými mušlemi jí sedřeli kůži z těla.

Příběh
Na podzim roku 1508 povolal papež Julius II. do Říma malíře Raffaela a objednal si u něj pro svou soukromou knihovnu Stanza della Segnatura fresku „Athénská škola“. Raffael vypracoval předběžnou skicu a předložil ji ke schválení církevním otcům. Jeden z biskupů údajně poukázal na ženu vyobrazenou vlevo dole a řekl: „Kdo je ta žena?“ Umělec odpověděl: „Hypatie, nejslavnější žákyně Athénské školy.“ „Odstraňte ji,“ přikázal biskup, „její postava vrhá stín na víru pravověrných! Jinak je práce přijatelná.“ Raffael se tedy musel sklonit před mocí církevních otců, pokud chtěl ve své práci pokračovat. Podvolil se, avšak svůj původní záměr dovedně zamaskoval.



Athénská škola, Rafael Santi, detail, (Stanza della Segnatura), Vatikán.

Tvář Hypatie nahradil obličejem mladíka, který se jmenoval Francesco Maria della Rovere a byl synovcem a chráněncem papeže Julia II. Bledost tváře a mladistvý vzhled papežova milovaného synovce byly dostatečně rozptylující, takže papež nepoznal souvislost s postavou Hypatie Alexandrijské, oficiálního nepřítele církve, jejíž umučení z rukou mnichů znamenalo konec klasického světa. Bíle oděná postava na fresce „Athénská škola“ tedy představuje první významnou ženu filosofku, jež byla zároveň poslední filosofkou antického světa.

Read more...

100 Filozofů – 019 – Plotinos

>> čtvrtek 30. září 2010

Filozof devatenáctý:
Plotinos, 205-270 n. l.
Norimberská kronika, 1493

Narodil se ve městě Lykopolis v Egyptě a zemřel v 66. roce svého života. Ve 28 letech začal studovat filosofii a jeho nenasytná touha po vědomostech ho přivedla do kontaktu s Amoniem Saccasem, proslulým Učitelem z Antiochie. Strávil 11 let v jeho škole a pak si přál odcestovat do Indie. Přidal se k jedné expedici, která směřovala do Persie, ale stěží si na cestě uchránil život a vrátil se do Alexandrie. Ve 40 letech se odebral do Říma, kde otevřel Filosofickou Školu ve stejném duchu, jako byla Amoniova – ústní přednášky pro vybrané posluchače. Mezi jeho učedníky vynikal Amelios, který s ním zůstal 24 let. Když bylo Plótínovi 59 let, připojil se k němu Porfyrios. Do té doby Plótínos napsal 21 traktátů a na přání Amelia a Porfyria napsal další – celkem 54 traktátů. Je možno pozorovat jeho vliv na nejvýznamnější římské osobnosti včetně žen. Mnohé rodiny mu svěřily výchovu svých dětí a péči o jejich osud. Plótínovým ideálem bylo mít k dispozici město, kde by založil Platonopolis řízenou Platónovými zákony. Zájmy, které omezovaly imperátora Galliena, bohužel nedovolily uskutečnění této myšlenky. Celá jeho filosoficko-náboženská výuka se zakládá na Kontemplaci, na Sjednocení s Bohem, aby bylo dosaženo takové stadium extáze, které popisoval jako pocit, jemuž není rovno. Jeho poslední zaznamenaná slova byla: „Snažím se povznést to, co je ve mně Božské, k tomu, co je Božské ve vesmíru.“

Plótínos vychází z Triády, která se objevuje ve všech náboženstvích, z toho, co je všem očividně společné ve svém původu. Triáda vznikla z Jednoho Absoluta a každá jeho objektivizace je zbytečná. Z jednoho vyzařuje Triáda: Bytí, Inteligence a Kreace. Bytí je energie, inspirace se všemi potenciály Jednoho. Potřebuje však schéma, formu, kterou mu dává Inteligence. A tato Inteligence se projevuje v Kreaci. V naší malé dimenzi člověka se tato Triáda vytváří stejně jako ve velkém Universu.

O Duši: Zlo není vlastní Duši, ale je k ní „připojeno“ současně s pádem do mnohosti projeveného světa. Duše má dva pohyby: jeden vzestupný a druhý sestupný. Vzestupný je ten, který nás vede k návratu k naší přirozenosti: návrat k Bytí, abychom byli „více Bytím“. Problémem člověka je vrátit se ze světa Kreace do Bytí.

O Lásce: Venus Urania je dcera Dia, Čisté Inteligence. Je to Božská Duše, naše vlastní Duše, která v kontemplaci nachází nadšení prvotního Bytí. Venus Pandemus nebyla schopna vážit si archetypů Krásy, a proto se zamilovala do jejího lesku, který vyzařuje z citových věcí. Takové lásky jsou však krátkodobé, neboť pokud chce dosáhnout skutečné Krásy, je nutné opustit krásy různorodé.

O Bytí a Jednu: Bytí „není“ Jedno, protože Bytí „jsou“ všechny věci. Inteligence také nemůže být První, jelikož ví a potřebuje objekt, aby věděla. Je dvojí a není jednoduchá. Pro dosažení Jednoho je nutné pozvednout sebe sama nad citové věci a zbavit se zla. Je zapotřebí stát se Inteligencí a nabýt to, co ona vidí bez použití zprostředkujícího pocitu.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 018 – Diogenes

>> středa 29. září 2010

Filozof osmnáctý:
Diogenes ze Sinope, cca 413/390-327/323 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Byl učedníkem Antisthéna v Athénách a po jeho smrti se stal hlavním hlasatelem jeho filozofie. Opovrhoval vším majetkem, zabýval se kritikou společnosti a etikou. Stoická politická filosofie je založena na Diogenově pojetí „světoobčana“.

Kynickou doktrínu dohnal až do krajnosti, opovrhuje veškerými lidskými konvencemi, aby mohl žít co nejpřirozenějším způsobem. O této osobnosti existují četné anekdoty, i když zveličováním situací, které dnes nejsme schopni objasnit, se stal téměř legendou. Je jisté, že jeho hrubý plášť a mošna na jídlo se staly symboly kynických žebráků. Později se přestěhoval do Korintu, kde zemřel ve velmi pokročilém věku.

Několik výroků:
- Člověk je učeň, bolest je jeho mistrem. Nic se nenaučíš bez mistra.
- Čím moudřejší je člověk, tím méně má potřeb.
- Muži se žení proto, že jsou unaveni. Ženy se vdávají proto, že jsou zvědavé a touží po nových zážitcích. A tak se tedy oba zklamou.
- Nejsem nerozumný. Jenom nemám týž rozum jako vy.
- Raději kapku štěstí než bečku rumu.
- Jak může být smrt zlá, když v její přítomnosti o ní nevíme?
- Závistníkům se nejlépe pomstíš, budeš-li den ode dne lepší.
- Hledám člověka.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 017 – Empedokles

>> pondělí 27. září 2010

Filozof sedmnáctý:
Demokritos, cca 490-430 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Empedokles se narodil na Sicílii ve městě Akragant (jak se předpokládá), a stejně jako téměř všichni filozofové, kteří budou následovat, pocházel z velmi dobré rodiny a byl předurčen k důležitým pozicím v rámci politického zřízení tehdejších měst. Přesto se u všech uskutečnil stejný jev a tyto osobnosti opustily své vybudované rodinné zázemí a věnovaly se Filozofii, hledajíce jiné cesty. Nicméně prostřednictvím nové cesty, po níž se vydaly, měly významný vliv na život svého města a mnoha lidí, neboť změnily myšlení, poměry atd.

Jednou z věcí, která je vyčítána Empedoklovi, je, že tvrdil, že by raději byl bohem než Králem. Vysvětluje tím, že by raději následoval cestu Evoluce, dosáhl svého božského nitra, než aby se spokojil s tím být Králem lidí. Avšak lidské nepochopení bylo vždy stejné a není velký rozdíl mezi světem před 2500 lety a tím, v němž žijeme nyní. Začal se věnovat filozofickému a mystickému životu a zázračným magickým léčením. Nepochybně měl zvláštní schopnosti a vědomosti a kvůli tomu ho pronásledovalo nepochopení, což je u významných osobností typické.

Existují různé verze popisující jeho smrt. Někteří říkají, že zemřel na Peloponésu: jednoduše na některé ze svých cest, protože už byl starý. Jiné verze říkají, že na konci svého života viděl ohnivý vůz, který ho odnáší na nebe. Další říkají, že raději skočil do jícnu Etny, neboť se považoval za boha, a proto dal přednost smrti uprostřed ohně, jenž byl pro něj vhodným Prvkem. Je jisté, že se neví, jak přesně zemřel.

Z jeho děl jsou známy básně „O přírodě“ a „Očišťování“. Nacházíme v nich nejrůznější myšlenky: náboženské, kosmologické, filozofické učení a velké znalosti biologie. Je možné, že se ocitáme před jedním z velkých lékařů-mágů, a pokud byl v pythagorejské škole, mohl shromáždit větší část učení vztahujících se k Magické Medicíně.

Základní Empedoklovo učení se vztahuje ke čtyřem elementům, které se ve filozofických knihách obvykle uvádějí jako Čtyři Kořeny. Je jedním z mála předsókratovců, kteří jasně vysvětlují Čtyři Elementy pod stejnými názvy a ve stejném pořadí, v jakém je převezme tradiční Alchymie. Proč se tento filozof dotkl Čtyř Elementů nebo Čtyř Kořenů? Protože se také on odvolává na problematiku, kterou se zabýval Parmenides? Vztah mezi Bytím a Ens: absolutem, jedním, nehybným atd. Pro Empedokla jsou Čtyři Elementy kořeny, které se objevují ve všech věcech a které jsou věčné, nezničitelné, jsou vždy a stále se mezi sebou různě spojují, takže vznikají různé předměty, jež se našim očím jeví jako odlišné. V obměnách těchto kombinací je zahrnuto to, co je pro nás pohybem, avšak není to nic jiného než různé formy kombinací, které existují mezi Elementy.

Věřil ve stěhování duší: „V jiné době jsem byl mladíkem a dívkou, keřem, ptákem a rybou v moři“.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 016 – Konfucius

>> čtvrtek 23. září 2010

Filozof šestnáctý:
Konfucius, 551-479 př. n. l.
Portrét Konfucia, dynastie Ming (1368-1644), muzeum v provincii Šandong, Čína

Mezi čtenáři ze Západu je Konfucius všeobecně známý jako učený člověk, který se vyjadřoval v aforismech nebo moralistických výrocích, což stěží stačí k tomu, aby byl vysvětlen hluboký vliv konfucianismu. Bez hlubší jednoty učení nebo myšlenkového systému by soubor aforismů nemohl ovládat dějiny jednoho národa, jako je ovládal konfucianismus v Číně během přibližně dvou tisíc pěti set let. Je to důvod k hledání prestiže konfucianismu někde jinde, tedy v systému konfuciánských idejí, které zapadají do svého historického kontextu, a především těch idejí, které se vymykají časovému omezení a dodnes přetrvávají pro své nadčasové hodnoty.

Konfucianismus chce dosáhnout racionálního sociálního řádu prostřednictvím etiky a na základě vzdělání jednotlivce. Hledá politickou harmonii, pokoušeje se zdokonalit morální harmonii v samotném člověku. Jeho nejvýznamnější charakteristikou je tedy odstranění rozdílu mezi Politikou a Etikou. Jeho doktrína v podstatě obsahuje humanistické jednání, zbavené jakéhokoliv zbytečného mysticismu, a zajímá se o podstatné vztahy mezi lidmi a obnovení řádu v životě, eticko-politického řádu směřujícího k dosažení bratrství, svornosti a harmonie.

Tento postoj dal podnět některým historikům a komentátorům k tomu, aby považovali Konfucia za ateistického filosofa. Není však možné zahrnovat ateismus do doktríny, která se zakládá na té nejpevnější ze ctností, Spravedlnosti, a na vlastním vnitřním povznášení se k vyšším stavům vědomí. Z tohoto aspektu se nám Konfucius jeví velice podobný stoikům, filosofům řecko-římského původu, kteří kázali o pevné morálce a pevné vnitřní mravnosti, pokud chceme být přinejmenším hodni toho, abychom mohli mluvit o Bozích nebo o Bohu. „Prožívat a chápat Boha je možné duší, která se rozvinula a posílila prostřednictvím Ctnosti,“ říkali stoikové. A při jedné příležitosti, když se žák zeptal Konfucia: „Učiteli, který je nejvhodnější způsob služby Bohům?“, mu učitel odpověděl: „Dříve než budeš sloužit Bohům, dbej na to, abys sloužil lidem, kteří tě obklopují, abys je zušlechtil, učinil je pevnými, čestnými, spravedlivými a ctnostnými. A když toto uskutečníš, věnuj se Bohům.“

Konfucianismus usiloval o obnovení politického pyramidálního řádu v období (5. a 6. st. př. n. l.), v němž se hroutí feudální systém, který do té doby v Číně vládl.


„Mám stejné povinnosti ke všem lidem, neboť považuji všechny, kteří obývají Zeměkouli, za členy jedné a téže Rodiny, v níž mám toto svaté poslání Vychovatele.“
„Politický řád je plodem řádu etického.“
„Pokud vedeš národ vládními prostředky a pokud jej spravuješ hrozbou trestu, tento národ se bude snažit vyhnout se vězení, ale bude postrádat smysl pro čest. Veď národ Ctností a spravuj ho podle Li a národ bude mít respekt a smysl pro čest.“
„Vznešený člověk miluje svého Ducha, malý člověk miluje svůj majetek. Vznešený si pamatuje tresty utrpěné za své chyby, malý pak odměny a dary, které dostal.“
„Vědět to, co ví, a to, co neví, je charakteristikou toho, kdo ví.“
„Člověk, který se dopustí omylu a nenapraví ho, dopustí se i druhého omylu.“
„Pánbíčkáři jsou zloději ctnosti.“
„Člověk, který vlastní krásnou duši, musí také krásně mluvit. Ale člověk, který krásně mluví, nemusí mít vždy krásnou duši.“
„Člověk, jenž miluje Pravdu, je lepší než člověk, jenž ji zná, a člověk, jenž v ní nachází uspokojení, je lepší než člověk, jenž ji miluje.“
„Dávám přednost prostému před ješitným.“
„Pokud je člověk přísný k sobě a velkomyslný k ostatním, nikdy nevzbuzuje zášť.“
„Nekritizuj nedostatky ostatních, kritizuj své vlastní.“
„Vznešený člověk je tolerantní ke všem a není sektářský. Malý člověk je sektářský a není tolerantní.“
„Učitel je ten, jenž usiluje o přinášení dobra a o to, aby zabránil slabošství svých učedníků.“
„Lidé vědí, že pokud chtějí, aby strom žil a rostl, musí o něho správně pečovat. Ale o své vlastní Já správně pečovat neumí. Milují snad své Já méně než strom?“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 015 – Demokritos

>> středa 22. září 2010

Filozof patnáctý:
Demokritos, cca 460-370 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Narodil se v Abdérách podle různých verzí v roce 460 nebo 456 př. n. l. a pravděpodobně žil do roku 370 př. n. l. Pocházel z velmi bohaté a mocné rodiny, a když zemřel jeho otec, zdědil obrovský majetek. Některé knihy se zmiňují o částce 100 talentů, což jsou peníze, které utratil na cestách po Egyptě, Indii a současné Etiopii, Persii atd.

Ví se, že navštěvoval Leukippovy přednášky a zcela přejal jeho doktrínu. Pravděpodobně díky tomu, že většinu svého života strávil cestováním a učením, nakonec řekl, že vlastí člověka, pokud je to člověk racionální, pokud je to člověk filosofický, je Svět; a že on za mnohem důležitější považuje dobytí Pravdy než nějaké země.

Zdá se, že jej tolik cest úplně vyčerpalo, a proto se uchýlil do Athén, aby zde skromně žil. V této době mnoho psal. Když už byl starý, vrátil se do Abdér a říká se, že při jedné příležitosti svým spoluobčanům veřejně předčítal ze svého díla nazvaného Velký Svět, což mělo tak velký vliv, že městská vláda považovala za vhodné vrátit mu 100 talentů, které utratil, s prohlášením, že má velkou cenu navrátit jmění člověku, který ho použil, aby shromáždil takové vědomosti.

Démokritos je obvykle zařazován mezi atomistické a mechanistické filosofy, neboť celou Přírodu pojímá mechanistickým způsobem. Tzn. že atomy se neodvolatelným a mechanickým způsobem neustále slučují a rozdělují. Kromě toho je třeba mít na zřeteli, že termíny „mechanistický“ a „atomista“, tak jak je chápeme dnes, se nepoužívaly. Když se dnes mluví o něčem mechanickém, míní se tím něco hmotného a bez inteligentního projevu, tzn. stroj. Přesto když řecký filosof, a zvláště předsókratovec, mluvil o mechanice Přírody, mínil tím Zákon Přírody. Onen Zákon, který se projevuje dokonalým mechanismem, jenž se nikdy nezastavuje a nemá poruchy.

Uznáme-li Démokrita jako atomistu, je třeba vědět, že jeho atom nepopírá Ens, nýbrž je poslední hmotnou částicí, kterou jsme schopni vnímat u tohoto Ens, které je Vším a Absolutem. Říká, že se atomy pohybují vířivě a splétají se do různých forem vytvářejíce předměty, že atomy jsou krystalizací Ens, což není materialistické učení, nýbrž opět se jedná o duch a jeho krystalizaci ve hmotě. Smysly vnímají sekundární kvality a slouží nám pouze k vytváření názorů. Atomy se pohybují na základě vlastních charakteristik, protože hledají konečnou rovnováhu. Dobro a zlo nelze hledat vně, nýbrž že se kořen obojího nachází uvnitř jednotlivce. Abychom pochopili tato pojetí, která se projevují ve Svět, je třeba je začít chápat uvnitř sebe sama.

„V Mudrcovi se musí nacházet neochvějnost, klid, ovládání sebe sama.“
 „Největší potěšení spočívá v rozjímání o kráse.“
 „Celá země může být obydlím pro moudrého člověka, neboť celý svět je vlastí ušlechtilé duše.“


Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 014 – Parmenides

>> úterý 21. září 2010

Filozof čtrnáctý:
Parmenides, cca 540/510-483/450 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

O jeho životě, jak je to běžné u všech předsókratovců, se neví nic. Žil na konci VI. a začátku V. st. př. n. l. Jsou u něj patrné vlivy Xenofana a Pythagory. Parmenides musel být velmi důležitý, když mu Platon věnoval jeden svůj dialog, a historikové zastávají názor, že je to snad ten nejlepší ze všech dialogů, nejhlubší a nejhůře vysvětlitelný. Aristotelés mu také věnoval velkou část svých studií.

Existuje jistá Parmenidova poéma, která se nazývá „O přírodě“, stejně jako u všech předsókratovců, přestože on pojednává o Esenci přírody. Je napsána v hexametrech a uchovaly se z ní celkem důležité úryvky, což nám umožňuje rozdělit ji do tří částí: Úvod; První část, která se jmenuje „Cesta pravdy“; a Druhá část, která nese název „Cesta mínění“. To vše silně ovlivnilo Platona, neboť u něj vidíme, že terminologie „pravdy“ a „mínění“ je základem.

O přírodě. Začíná úvodem, v němž mluví o Pravdě. Parmenides jede na voze taženém okřídlenými koňmi, které vedou dcery Slunce, jež opustily příbytek noci a sňaly si z tváře závoje (tmu). Přijíždí na rozcestí (Y), kde se cesta noci a dne rozdělují a jejich brány hlídá Spravedlnost Trestající, která je na žádost dcer Slunce otevírá, aby kočár mohl projet. Bohyně, která střeží Pravdu, vítá básníka, bere jej za pravou ruku a promlouvá k němu.

Vyjmenovává tři cesty: první, cestu Pravdy (aletheia), že Bytí existuje a není možné, aby neexistovalo; druhou, cestu omylu, že Bytí neexistuje a je nezbytné, aby neexistovalo; a třetí, cestu mínění (doxa), že Bytí existuje a zároveň neexistuje. Ta poslední se zdá nejcharakterističtější svým „realismem“.
Bytí je věčné, nepomíjivé, nehybné, trvalé, nedělitelné, kompaktní, homogenní, plné, konečné, ohraničené, sférické. Bytí je koule, plná, kompaktní, stejná a homogenní, jež je v nitru svázána pouty nutnosti.
Je nezbytná Cesta Pravdy (aletheia). K této pravdě lze dospět nevědomě a lze ji rozeznat i bez poznání protikladu omylu. Prostřednictvím mínění se můžeme nacházet v omylu a zároveň věřit, že jsme v pravdě. Proto neexistuje rozpoznání. Nelze hledat nesmrtelnost v míněních, neboť se vztahují ke smrtelným věcem a také umírají.

„Pohyb je jako hra světla a tmy. Když mluvíme o vzniku, tento vznik je pouze vznikem zdánlivým, neboť věci, které vznikají, už existují.“ Parmenides vnímá pohyb jako hru světla a tmy: když se věci nacházejí ve tmě, říkáme, že „neexistují“, neboť je nevidíme. Když říkáme, že věci „existují“, je to proto, že existuje světlo a my je vidíme.

EPISTEMOLOGIE (Teorie poznání)
Zpracování tohoto tématu je rozděleno do tří fází:
1) Opomíjí veškeré jednotlivé modality mnoha jsoucen, která lze vnímat smysly, a zaměřuje se pouze na vlastnosti Bytí (abstrakce).
2) Opomíjí smysly a uchyluje se ke své Inteligenci (subjektivismus).
3) Svému abstraktnímu pojetí Bytí přisuzuje vlastní existenci a skutečnost, ideálně ho promítá do svého okolí a ztotožňuje ho se skutečným světem (Idealismus).

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 013 – Thales

>> pondělí 20. září 2010

Filozof třináctý:
Thales, cca 624-546 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

V případě této osobnosti, s celou její filosofií a naukou, se ptáme: kdo vzdělával Thaleta? Protože tento směr myšlení musel odněkud převzít. Je to naprostá záhada. Neví se o tom nic, vůbec nic. V některých knihách existují jisté zmínky, podle nichž Thaletovi rodiče patřili k rodu „Thélidů“, který se po generace věnoval kněžství. Ví se, že žil nebo se o něm zmiňovali v poslední třetině 7. století do poloviny 6. stol. př. n. l. Říká se, že měl snad fénický původ, a neví se tedy ani to, zda byl rozeným Míléťanem či ne.

Dle Aristotela považoval Thales za začátek všech věcí Vodu. Jedná se o Vodu alchymistickou, a nikoli to, čemu my říkáme voda, co proudí jako řeka, teče z kohoutku nebo padá, když prší. Pro Thaleta je to Voda jako zárodek vlhkosti. Je to vlhkost, jež prostupuje všechny věci v našem světě. Jedna z myšlenek, kterou Thales podporoval, je ta, že naše planeta se z velké části skládá z vody, a dokonce že voda ve svých různých podobách slouží jako podpora kontinentů nebo zemské kůry, na níž jsme se usadili.

Podle Thaleta je svět plný duchů, duší nebo démonů (pro Řeka nemělo slovo „démon“ špatný význam, jaký má v současnosti). Ve starodávných časech znamenalo daimón, duch, duše. Celá příroda je tedy plná duší.

Říká se, že podnikl cesty do Egypta, kde studoval geometrii. Změřil výšku pyramid pomocí jejich stínu a stoupání Nilu vysvětloval na základě vlivu protivětrů. Vynikl jako matematik a astronom, přestože jeho učitelé nejsou známi.

Předpověděl zatmění slunce, k němuž došlo při bitvě Médů a Lýdů (28. května 585 př. n. l.). Připisuje se mu objevení věty, která nese jeho jméno, a sestavení „parapegmatu“ (astronomického kalendáře s chronologickými předpověďmi pro námořníky). Studoval též Plejády a označil souhvězdí Malého vozu (Malé medvědice). Vynalezl metodu měření vzdáleností lodí na moři pomocí součtu podobných trojúhelníků.
Protože na základě pozorování hvězd předpověděl dobrou sklizeň oliv, pronajal si všechny lisovny v Mílétu, zbohatl, a takto ukázal, že „filosofie není neužitečná“.

Připisuje se mu výrok: „Poznej sebe sama.“

Jeho jméno je na prvním místě seznamu sedmi mudrců. Jeho krajané mu věnovali pomník s větou, již pronesl, když umíral: „Velebím Tě, ó Die, neboť jsi mne přiblížil k sobě. Jelikož jsem zestárl, nemohl jsem vidět hvězdy ze Země.“

Pro Thaleta je Bůh Myslí universa, a to je Voda. Můžeme předpokládat, že Bůh, Mysl a Voda, jelikož jsou JEDNO, představují po sobě následující stavy manifestace, jak se chápaly na Východě. Věty jako: „Mysl proudí velkou rychlostí všemi věcmi“ a „Bůh je to nejstarší, co existuje, neboť nebyl zplozen“, potvrzují jeho obdiv k řádu ve světě.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 012 – Anaxagoras

>> čtvrtek 16. září 2010

Filozof dvanáctý:
Anaxagoras, cca 500-428 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Narodil se ve vznešené rodině ve městě Klazomeny v Malé Asii, a proto byl předurčen k tomu, aby se z něj stal vládce, avšak jako u všech těchto filosofů, vzdal se toho, aby se věnoval filosofickému životu.

Přestože se nenarodil v Athénách, stane se prvním filosofem, který začne působit v tomto městě, čímž ho zařadí do kategorie filosofických měst, do níž už bude od této doby patřit, neboť předtím filosofové působili v Malé Asii nebo v oblasti zvané Magna Graecia – Velké Řecko (Itálie, Sicílie). Stalo se však to, co v „Mýtu o Jeskyni“: Athéňané ho vydali soudu, odsoudili ho a on se před smrtí zachránil zázrakem, pouze díky tomu, že ho Periklés vytáhl z vězení. Situace byla tak vážná, že musel bezodkladně opustit Athény a přestěhovat se do města Lampsakos, kde, jak se zdá, měl více štěstí a založil tam Školu.

Jedna z věcí, kterou mu v Athénách vyčítali, bylo, že jeho filosofická vysvětlení, protože jsou tak abstraktní a tak subtilní, jdou proti přirozenému náboženství o Bozích a všem vyprávěním, která se o nich tradují. Neboť není stejné představovat si Bohy na exoterní úrovni, jako vykládat o nich na základě filosofických vysvětlení, která podával Anaxagorás.

Anaxagorás měl obrovský vliv na Perikla. Zdá se, že Athéňané té doby nebyli takovými filosofy, tak liberálními ani tak eklektickými, jak si je dnes představujeme. Periklés je jedna věc a jeho spoluobčané jsou něco úplně jiného. Proto byl Periklův zázrak tak výjimečný, neboť je překvapivé, že tento politik chodil po ulicích dům od domu a každého člověka přesvědčoval o potřebě přestavět Athény, znovu vybudovat jejich chrámy a vzkřísit Akropolis. To, co udělal, byl opravdu zázrak.

Anaxagorás tvrdí, že neexistují Čtyři Elementy, nýbrž je jich nekonečně mnoho. Toto nekonečné množství Elementů Anaxagorás nazývá homoiomeria, což jsou homogenní, jednotlivé, malé částice, z nichž se skládají všechny věci.

V nejmenší části každé věci existují malé části všech ostatních. Řecké slovo, které to pojmenovává, je panspermia („semínko všeho“). Řečeno jiným způsobem, ve všem existuje semínko všeho.
Anaxagorás říká, že formování věcí se odehrává spojováním a rozdělováním homoiomerií, tzn. oněch malých částic. Věci se liší, protože homoiomeria se seskupují různým způsobem, a když se seskupí, dávají věcem odlišný vzhled.

Nús je pro něj příčinou pohybu. Nús je Inteligencí, která uspořádává Hmotu.
Tuto teorii o Nús později převzali Platón a Plótínos, když se zmiňovali o Triádě: Bytí, Inteligenci a Kreaci.
Je považován za jednoho z prvních kosmopolitů, neboť na obvinění z nedostatku vlastenectví odpověděl: „Dej pozor na to, co říkáš, neboť já se velmi starám o svou vlast“, přičemž ukazoval na nebe. „Narodil jsem se, abych rozjímal o nebi a uspořádání Vesmíru.“

Jako privilegium si vyžádal, aby děti měly každý rok v měsíci jeho smrti prázdniny, a tento zvyk se dochoval ještě do 3. století. Zemřel v roce 428 př. n. l., když mu bylo 72 let, zahrnut oceněním, obdivem, úctou a poctami všech. Jeho poslední slova zněla: „Odevšad je stejně daleko do Hádu.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 011 – Herakleitos

>> středa 15. září 2010

Filozof jedenáctý:
Herakleitos, cca 535-475 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Narodil se v Efesu ve vznešené rodině, dokonce se říká, že byl královského původu. Pravděpodobně žil v letech 535–475 př. n. l. a vynikal svým hrdým, mrzutým a melancholickým charakterem.

V iónském dialektu napsal knihu prózy a kvůli její metaforičnosti a nejasnosti si vysloužil přezdívku „Temný“. Uložil ji do Artemidina chrámu, aby naznačil, že nikdo není schopen (nebo velmi málo lidí) ji pochopit, a pojmenoval ji, stejně jako většina předsokratovských filosofů, O přírodě, a rozdělil ji do tří částí.
Zemřel na hnojišti sežrán psy. Říká se, že on sám byl tím, kdo se do hnoje zahrabal, protože lidské tělo ani nemá větší cenu než hnůj. Byl ovlivněn zoroastrizmem.

Když Hérakleitos mluví o pohybu, používá velmi zvláštní výraz: nepřetržité plynutí. Neexistuje počátek a konec věcí: ve světě konkrétních věcí všechno plyne, pohybuje se. Plynutí je nepřetržité proudění, nepřetržitý pohyb. Počátek a konec neexistují, existuje jen dokonalé plynutí.

Člověk tíhne k Božskému, a proto ještě není Božský. Kdyby už byl božským, kdyby už byl Sofos, byl by Bohem. Jelikož k němu však pouze „tíhne“, je filosofos.

„Jeden jediný člověk má pro mne větší hodnotu než deset tisíc, pokud je lepší“.
„Ti, jenž bdí, mají společný svět, avšak ti, jenž spí, se vrací každý jednotlivě do svého vlastního světa.“
„Hledám sám sebe.“
„Příroda se ráda skrývá.“
„Všechny věci jsou Jedno: toto je Moudrost. Z Jedna vycházejí všechny věci a ze všech věcí Jedno.“
„Není možné vstoupit do stejné řeky, vstupujeme a nevstupujeme do stejné řeky, jsme a nejsme, ti, kteří vstupují do řeky, se noří vždy do odlišných vod v nepřestávajícím plynutí.“
„Moudrost je jedna jediná věc: poznat rozum, který řídí všechny věci prostřednictvím všech věcí.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

Athénská škola: Rafael Santi

>> neděle 12. září 2010

Athénská škola, Rafael Santi, detail, (Stanza della Segnatura), Vatikán.
Soupis filozofů zobrazených na proslulé fresce.

1. Gorgias, 2. Kritias, 3. Aeschines, 4. Alkibiades, 5. Xenofon, 6. Alexandros z Afrodisiady, 7. Sokrates, 8. Platon, 9. Aristoteles, 10. Epikuros, 11. Aristippos, 12. Pyrrhon, 13. Plotinos, 14. Zarathuštra, 15. Rafael, 16. Klaudius Ptolemaios, 17. Eukleides nebo Archimedes, 18. Diogenes ze Sinope, 19. Herakleitos, 20. Parmenides, 21. Hypatie, 22. Anaxagoras, 23. Pythagoras, 24. Boethius nebo Anaximandros nebo Empedokles, 25. Demokritos, 26. Diogenes Laertios, 27. Anaximenes, 28. Zenon, 29. Averroes

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 010 – Aristoteles

>> sobota 11. září 2010

Filozof desátý:
Aristoteles, 384-322 př. n. l.
Palazzo Altemps, Řím

S Aristotelem řecká filosofie dosahuje  naprosté a plné vyspělosti, dokud nenastává její úpadek a nikdy už pak nedosáhne podobné výšky. Nejenže Řecko nebylo schopno uchovat aristotelovskou metafyziku, ale také mu chybělo porozumění pro filosofické problémy v hluboké dimenzi, jak je nastínil Aristoteles, a řecké myšlení se přeměnilo ve školy moralistů, kteří plnili řecká města a později Římské impérium.

Narodil se v Stageiře na Chalkidském poloostrově v roce 384 př. n. l. Jeho otec Níkomachos byl lékařem a přítelem makedonského krále Amynta II. Je možné, že tento původ ovlivnil Aristotelův zájem o fyzikální a biologické otázky. V osmnácti letech vstoupil do Platonovy Akademie v Athénách. Zde zůstal devatenáct let až do smrti Učitele jakožto žák a zároveň učitel, úzce spjatý s Platonem, a přitom v hlubokém rozporu s ním. Když Platon zemřel, vedením Akademie byl pověřen Speusippos a Aristoteles ji opustil a odjel z Athén. Odjel do Mýsie, kde zůstal tři roky a kde se oženil. Později, po smrti své manželky, se opět oženil, tentokrát s matkou svého syna Níkomacha. Pobýval také v Mytiléné na ostrově Lesbos.

Kolem roku 343 př. n. l. mu Filip Makedonský nabídl, že ho pověří výchovou svého třináctiletého syna Alexandra. Aristoteles přijal a odjel do Makedonie. Vliv Aristotela na Alexandra musel být veliký, i když se ví, že se rozcházeli v otázce spojení řecké a orientální kultury, což Aristoteles nepovažoval za vhodné.

V r. 334 př. n. l. se navrátil do Athén a založil Lyceum. V okolí města, v háji zasvěceném Apollónu Lykeiskému a Múzám, najal různé domy, které měly tvořit jeho školu. Zde, procházeje se, projednával se svými žáky nejhlubší filosofické otázky, proto byli zváni peripatetikové (peripatetik – procházející se). Odpoledne vysvětloval před širokým posluchačstvem přístupnější témata: Rétoriku, Sofistiku nebo Politiku.

Aristoteles vyvinul obrovskou intelektuální aktivitu, téměř všechna jeho díla jsou z této doby. Nashromáždil nesčetný vědecký materiál, který mu umožnil posunout vědomosti doby úžasným způsobem kupředu. Když zemřel Alexandros v r. 323 př. n. l., vzniklo v Athénách protimakedonské hnutí, které se stalo vůči Aristotelovi nepřátelským. Byl obviněn z bezbožnosti, a aby Athény potřetí nezhřešily proti Filosofii (což se vztahuje na pronásledování Anaxagora a smrt Sokrata), odjel do Chalkidy na ostrově Euboia, kde byl silný makedonský vliv, a zde v r. 322 př. n. l. zemřel.
Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

Athénská škola: Platon a Aristoteles

Athénská škola, Rafael Santi, detail, (Stanza della Segnatura), Vatikán.
Symbolická gesta rukou naznačují dle umělce i filozofické světy těchto dvou významných představitelů antické filozofie.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 009 – Epikuros

>> čtvrtek 19. srpna 2010


Filozof devátý:
Epikuros, 341-270 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Sídlo jeho Školy bylo v jeho zahradě, a proto byli jeho následovníci známi pod jménem „filosofové ze zahrady“. Je třeba poukázat na ohromnou autoritu, již měl Epikúros u svých velmi početných učedníků a přátel, mezi nimiž byly ženy jako Themista a hetéra Leontion.
Duch Školy se zakládal na solidaritě a přátelství a některá epikúrejská přátelství byla proslulá v celém starověkém světě.

V souvislosti s tím uveďme některá Senekova slova: „Velké epikúrejské duše nevytvořilo samotné učení, nýbrž vytrvalá společnost Epikúra.“ A Seneca také říká, že základním ustanovením této Školy bylo: „Jednej vždy tak, jako by se Epikúros na tebe díval.“

Pro Epikúra je cílem Filosofie poskytovat člověku štěstí tím, že ho osvobozuje od tužeb a nerozumných názorů. Filosofie musí poskytovat čtyřnásobný lék:
- Osvobozovat člověka od strachu z Bohů, neboť Ti jsou od přírody šťastní, a tudíž se nezabývají lidskými záležitostmi.
- Osvobozovat lidi od strachu ze smrti, neboť „když existujeme my, smrt neexistuje, když existuje smrt, neexistujeme my.“
- Ukazovat snadné dosažení slasti.
- Ukazovat krátkost a dočasnost bolesti.
Epikúros rozdělil svou filosofii na tři části: kanoniku, fyziku a etiku; za hlavní základ jakéhokoli druhu poznání přitom považoval Zřejmost.

Kanonika. Byla kánonem, pravidlem nebo Teorií Poznání k dosažení kritéria pravdy, a následně štěstí. Kritérium pravdy je tvořeno pocity, předjímáním (anticipace) a city. Pocity vznikají na základě vnitřních představ, které jsou odpovědí na podobnost s vnějšími objekty. Z opakovaných a v paměti udržovaných pocitů se rodí obecná znázornění nebo pojetí, která Epikúros nazývá „předjímáním“, neboť ty slouží k předjímání budoucích pocitů. Třetím kritériem pravdy je „cit“, slast nebo bolest jakožto pravidlo praktického chování v životě.

Fyzika. Vysvětluje svět tak, že vylučuje „nadpřirozené“ příčiny, aby se člověk osvobodil od strachu z neznámých sil a záhadných vlivů.

Etika. Je velmi podobná kyrénské. Štěstí spočívá ve slasti a slast je kritériem odmítnutí i výběru (to, co se hledá, a to, od čeho se utíká). Existují však dva druhy slasti: nehybná (nepřítomnost bolesti) a slast založená na pohybu (potěšení a radost). Na základě toho spočívá štěstí ve statické slasti, v „netrpět a neznepokojovat se“, je to ataraxie (nepřítomnost nepokoje) a aponía (nepřítomnost bolesti). Epikúros říká, že „vrcholem slasti je prosté a čiré zničení bolesti.“
Ctnosti, a zvláště rozvaha, je základem štěstí.

O duši. Epikúros nabízí pojetí velmi podobná těm, která přes veškerou vzdálenost nacházíme ve východním esoterismu. Duše se skládá z částic rozptýlených po celém těle jako teplý dech (to, co se na východě nazývá Prána). Tyto částice jsou jemnější, kulatější a pohyblivější než ty čistě hmotné.
Co se týče politiky, Epikúros říkal: „Žij v ústraní.“ A všeobecně, co se týče chování mezi lidmi, doporučoval: „Nejenže je to krásnější, ale též přináší větší slast dobro vykonávat než ho přijímat.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 008 – Antisthenes

>> středa 18. srpna 2010

Filozof osmý:
Antisthenes, 445-365 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Čtyři Sókratovi učedníci, aniž bychom v to počítali Platóna, vytvořili další filosofické Školy: Eukleidés Megarskou školu, Faidón Élidskou, Antisthenés Kynickou, Aristippos Kyrénskou. O Faidónově škole zvané Eretrijská se neví nic. Megarská škola hledá Universální Dobro, které se nenachází v lidské sféře, nýbrž na úrovni Parmenidova Bytí. Z jiné strany Antisthenés spojuje Dobro se Ctností a odmítá slast, na rozdíl od Aristippa, jenž činí ze slasti cíl života.

KYNICKÁ ŠKOLA
Zakladatelem této Školy byl Antisthenés z Athén, jenž byl dříve učedníkem Gorgia a později Sókrata, aby nakonec vyučoval svou nauku na „Náměstí Hbitého Psa“ (v Gymnáziu Kynosarges). Jméno kyniků se vztahuje k životu psů, na který byli tito filosofové pyšní kvůli jednoduchosti a přirozenosti života zvířat.
Z Antisthénových děl se nám nedochovalo téměř nic, je však známa kniha O přirozenosti zvířat, kde se uvádějí příklady pro lidi vybrané z chování zvířat. Také se ví, že sepsal další díla o homérských a mytických osobnostech, kde zvlášť vynášel hodnotu Hérakla.

Pro Antisthéna a kyniky nemohl žádný úsudek vyjádřit nic jiného než tu identitu, že člověk je člověkem. Aristotelés říkal: „Antisthenés hlásal tupý názor, podle něhož se o žádné věci nemůže říci nic jiného než její vlastní jméno, a proto prý nelze říci více než pouhé jméno každé jednotlivé věci.“ Z tohoto stanoviska by neexistovaly Platónovy Universální Ideje, skutečnost by tedy byla vždy individuální, a dokonce tělesná, kvůli čemuž si vysloužil Platónovu kritiku v jeho Theaitétovi, kde je zmínka o lidech, „kteří nevěří, že existuje něco více než to, co lze nabrat plnýma rukama“.

Všeobecný rozvoj kynické doktríny se zakládal na kritériu popření, počínaje popíráním všeobecných idejí až po to, co běžní lidé považují za „majetek“. Kromě Ctnosti nemá nic jiného hodnotu, neboť veškerý ostatní „majetek“ je pouhou nutností, která poutá člověka ke světu. Spokojenosti se dosahuje zřeknutím se světa a rozvojem osobní ctnosti.

Toto učení, i když bylo přínosné z hlediska ctnosti jako prostředku očištění a osvobození, s sebou v důsledku přineslo pohrdání jakoukoli formou života ve společnosti, neboť ho považovalo za svazující. Dobro člověka spočívá v životě ve společnosti se sebou samým. Začíná se popírat rodina, Stát, společenské normy všeobecně a objevuje se idea kosmopolitismu: člověk, který je původem z celého světa, aniž by zapustil kořeny v nějaké jeho části.

Odmítnutí slasti vedlo Antisthéna k tomu, že prohlásil: „Raději bych zešílel, než bych se z něčeho těšil.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 007 – Anaximandros

>> pondělí 16. srpna 2010

Filozof sedmý:
Anaximandros z Mílétu, cca 610-546 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Byl následovník Thaléta ve vedení Mílétské školy. O jeho životě se neví téměř nic. Napsal dílo, které se ztratilo a které bylo známo pod stejným názvem jako většina spisů všech předsókratovců: O přírodě.

Anaximandrovi se připisují vynálezy matematického a astronomického druhu a vyhotovení jisté mapy. Thalés předpověděl zatmění a Anaximandros vypracoval mapu, tzn. že věděli o Zemi mnoho, věděli, že je kulatá a měli dost matematických a astronomických znalostí, aby je mohli použít ke zpracování map.

Pro Anaximandra je původem všech věcí Apeiron, což je řecký výraz, který nelze přesně přeložit. Apeiron znamená Nekonečno, avšak nekonečno jako Neohraničenost, Neurčitost, to, co nelze určit, co nelze změřit. Řečeno alchymistickým jazykem, mluví o Pátém elementu, o tom, co H. P. B. v Tajné nauce nazývá také „Éter“.

Když Anaximandros mluví o tomto ne přímo fyzickém Éteru, říká, že chápe Apeiron jako to, co je Grandiózní, Velkolepé, úplný Zázrak světa. Jinými slovy jako vše, co nás udivuje, co nelze pojmout rozumem. To všechno je Apeiron. Mohli bychom říci, že to cítíme, když se díváme na noční nebe plné hvězd a najednou si uvědomujeme nekonečno a svou vlastní nepatrnost. Tento pocit nepatrnosti v přítomnosti nekonečného je Apeiron.

Byl iniciátorem řecké astronomie. Rozšířil Thalétovu vizi, neboť tíhnul k obecné vizi universa. Začal s opravdovou kosmologií, nehledě k mytologickým prvkům, a zformuloval ideje, které dále přenechal následovníkům předsókratovců. Nastínil problém přírody ve stejném smyslu jako Thalés. Neptá se, čím jsou věci, nýbrž odkud pocházejí, z čeho se skládají, jak vznikají.

Veškerá skutečnost je ovládána nezbytným kosmickým zákonem, jenž tíhne k zavedení rovnosti protikladů. Převaha v boji sobě rovných protikladů odpovídá nespravedlnosti.

Základní myšlenkou Anaximandra je návrat všech věcí k jejich prvotnímu počátku, v souladu se zákonem striktní spravedlnosti, jenž vládne běhu universa, neboť při svém rozkladu se vše musí navrátit k počátku. To vyjadřuje věta:

„Když se znovu zavádí kosmická rovnováha, začíná nový cyklus formace“.

„...Odkud pochází zrození věcí, odtud pochází též jejich rozklad z nutnosti. Při návratu musí dle řádu času platit za škody a chyby způsobené svou nespravedlností...“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 006 – Seneca

>> sobota 14. srpna 2010

Filozof šestý:
Lucius Annaeus Seneca, 4 př. n. l - 65 n l.
Dvojitá herma, na druhé straně je vyobrazen Sokrates.
Pergamonské muzeum, Berlin.

Lucius Annaeus Seneca se narodil  v Córdobě Byl  synem Marka Annaea Seneky, zvaného „Rétor“, a Helvie, k níž cítil po celý život opravdovou úctu. Jeho otec se postaral o to, aby mu poskytl prvotřídní vzdělání a za tímto účelem se přestěhoval do Říma, aby mu opatřil ty nejlepší rétory a učitele. Strávil určitou dobu v Egyptě, kde napsal několik svých děl. Byl obviněn z účasti na spiknutí proti císaři a odsouzen k trestu smrti navzdory tomu. Zemřel tak, že si otevřel žíly v lázni vlažné vody a pomalu vykrvácel, v přítomnosti omezeného počtu přátel a své ženy Pauliny, která se mu snažila pomáhat. V posledním okamžiku si vyžádal bolehlav, aby tak napodobil starověké Řeky. Jeho filosofické dílo je shrnuto v deseti esejích: O prozřetelnosti, O stálosti mudrce, O hněvu, Útěcha pro Marcii, O blaženém životě, O volném čase, O klidu duševním, O krátkosti života, Útěšný list Polybiovi, Útěcha pro matku Helvii, O mírnosti, O dobrodiních.

Všichni, lidé vzdělaní i prostí, si stěžují na to, že žijí krátce a že smrt je všeobecně překvapuje, když se chystali ještě žít. Není to však v krátkosti života, ale v množství času, které promrháme, aniž bychom udělali cokoli dobrého. Je to stejné jako s penězi: je jich málo pro toho, kdo jimi plýtvá, a mnoho pro toho, kdo s nimi umí zacházet.

Nenechme se strhávat tolika bezcennými, pomíjivými věcmi, když je zřejmé, že čas, který máme opravdu prožít, je krátký.

Neřesti se nás zmocňují takovým způsobem, že je pak těžké znovu dobýt sebe sama. Strhávají nás do kruhu špatností, jež je možno zjistit u těch, kteří žijí špatně, a jež je možno vytušit u těch, kteří se obklopují okázalostí.

Kdybychom si představili, že každý den může být ten poslední, pak by musel být každý den dokonalý a nečekali bychom na stáří, kdy se už nebudeme hodit k ničemu, a proto budeme moci pěstovat ctnosti.

Klidný je ten, kdo si je vědom svého klidu.

Mudrc shromažďuje a sjednocuje do jednoho všechny okamžiky: minulost, současnost a budoucnost, zatímco nevědomec zapomíná na minulost, nepoznává současnost a bojí se budoucnosti.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 005 – Marcus Aurelius

>> pátek 13. srpna 2010

Filozof pátý:
Marcus Aurelius, 121-180
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Marka Aurelia můžeme považovat za největšího mezi římskými císaři. Vždy a za všech okolností byl k sobě velmi přísný a nikdy nezanedbal své povinnosti. K ostatním však byl velice mírný a laskavý, čehož bohužel někteří lidé z jeho okolí zneužívali.

Filosof na trůně: ocitl se v roli, po které vnitřně ani v nejmenším netoužil. Právě on nám může být příkladem toho, jaké vlastnosti může filosofie v člověku vykovat. Není možné nalézt okamžik, kdy by vědomě slevil z plnění svých povinností. Jako stoický filosof se často dostával do určitého sporu mezi přáním člověka (sebe sama) a potřebami říše. Krásným příkladem je zdánlivý rozpor úcty k životu Marka-stoika a potřebou chránit vlast válečnými prostředky, což spadá do povinností Marka-císaře. On však nikdy nedal přednost svým zájmům před zájmy Říma, vždy se snažil v maximální míře pracovat pro dobro všech. Tak si získal nehynoucí úctu generací potomků, která se mimo jiné projevila i tím, že po dlouhou řadu let by římský lid nepřijal císaře, který by nenesl jméno Antoninus, společné Markovi i jeho císařskému otci. Byl panovníkem moudrým a všestranně vzdělaným. Příslovečná byla jeho svědomitost v plnění povinností, láska k pravdě, štědrost a shovívavost, a to i k nepřátelům a lidem ne zrovna dobrým. Po smrti mu byla přiznána čestná jména Pius a Divus.

Období vlády Marka Aurelia bylo velmi neklidné a plné problémů. Přesto však v něm osobnost tohoto vladaře-filosofa zanechala nesmazatelnou stopu.

A přesto Marcus Aurelius patří k nejvýznamnějším stoickým filosofům své epochy. Navazuje na filosofa Epiktéta (asi 50–135 n. l.), o kterém se bohužel ví velmi málo. Marcus Aurelius tvrdí, že se stal stoikem na základě čtení Epiktétových rukopisů. Byl příkladem toho, že filosofie nepatří pouze knihám a myšlenkám, které nelze realizovat, ale jde především o její aktivní uplatnění v každodenním životě. A právě myšlenky stoicismu, které Marcus Aurelius plně rozvinul, mu pomáhaly při plnění vladařských povinností i v osobním životě, v němž mu však mnoho prostoru na soukromé záležitosti nezůstávalo, jelikož jako císař byl osobou veřejnou.

Marka Aurelia je možné popsat jako ctnostného člověka, moudrého, spravedlivého, statečného a uměřeného, který houževnatostí a pevnou vůlí překonával problémy křížící cestu jeho života, a tím zároveň cestu celého impéria.

Morální život, který vedl, vyrovnanost osobnosti, smysl pro povinnost a jednání bez nároku na odměnu byly tím nejlepším příkladem, který mohl zanechat, a zároveň důvodem, proč jeho myšlenky mohou stále nabídnout cosi živého a aktuálního i nám ve 21. století. Jde o nadčasové prvky chování a jednání, které neztrácejí na popularitě, nepodléhají módě, nemění se s místem ani časem, ve kterém jsou interpretovány. Jelikož byl osobou, jejímž nejdůležitějším úkolem bylo věnovat se svému národu, snažil se co nejlépe skloubit svůj volný čas s povinnostmi státníka. Byl přísný k sobě a shovívavý k druhým.

Život císaře-filosofa, který to, o čem mluvil, aplikoval v praxi, je možné shrnout do stručné věty: klidné dětství, pilné a ctnostné mládí, mužný věk a stáří zasvěcené službě státu a lidstvu. Miloval moudrost a snažil se poznat sebe sama natolik, aby mohl poznávat ještě dál a hlouběji celý svět, jak nám radí stará moudrost: „Poznej sebe sama, a poznáš vesmír a bohy...“

„Jestliže všichni živočichové včetně těch nejmenších plní každodenně svou povinnost, proč si i člověk nepospíší s naplněním té své a nezbaví se svého požitku z lenosti.“
„Co neprospívá roji, neprospívá ani včele.“
„Je-li cizincem ve světě ten, kdo neví, co tento svět obsahuje, ještě větším cizincem je ten, kdo neví, co se nachází v jeho vlastním nitru.“
„Nemá žádnou cenu hledat ve vnějším světě, když to, co opravdu potřebujeme, se nachází v nás samých.“
„Člověku, který vždy hledá to nejlepší, se nesnáze zdají být dobrou látkou a cvičením pro uplatňování ctnosti.“
„Bylo by pěkné, kdybychom lidi mohli mít takové, jaké bychom je chtěli mít, protože to však není možné, je třeba je takové, jací jsou, postavit na takové místo, kde by mohli nejvíce státu prospět.“
„Spasí nás pouze jedna věc: filosofie, která udržuje ducha vzdáleného rozkoši a bolesti, vzdáleného falši, ve shodě se vším, co by mohlo přijít, neboť přichází z ruky, z níž vzešel člověk, a umožňuje dívat se na příchod smrti s klidnou myslí, neboť to není více než oddělení se od toho, co vytvářelo oživené tělo.“
„Jestliže jsme učinili chybu, když to jde, tak ji napravíme, a když ne, co budeme mít z toho, že nás to rozzlobí?“
„Jak je samozřejmé, že není příhodnějších podmínek k filosofickému rozjímání, než jsou ty, v nichž právě teď žiješ.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

Datum

23.09.2010