100 Filozofů – 006 – Seneca

Filozof šestý:
Lucius Annaeus Seneca, 4 př. n. l - 65 n l.
Dvojitá herma, na druhé straně je vyobrazen Sokrates.
Pergamonské muzeum, Berlin.

Lucius Annaeus Seneca se narodil  v Córdobě Byl  synem Marka Annaea Seneky, zvaného „Rétor“, a Helvie, k níž cítil po celý život opravdovou úctu. Jeho otec se postaral o to, aby mu poskytl prvotřídní vzdělání a za tímto účelem se přestěhoval do Říma, aby mu opatřil ty nejlepší rétory a učitele. Strávil určitou dobu v Egyptě, kde napsal několik svých děl. Byl obviněn z účasti na spiknutí proti císaři a odsouzen k trestu smrti navzdory tomu. Zemřel tak, že si otevřel žíly v lázni vlažné vody a pomalu vykrvácel, v přítomnosti omezeného počtu přátel a své ženy Pauliny, která se mu snažila pomáhat. V posledním okamžiku si vyžádal bolehlav, aby tak napodobil starověké Řeky. Jeho filosofické dílo je shrnuto v deseti esejích: O prozřetelnosti, O stálosti mudrce, O hněvu, Útěcha pro Marcii, O blaženém životě, O volném čase, O klidu duševním, O krátkosti života, Útěšný list Polybiovi, Útěcha pro matku Helvii, O mírnosti, O dobrodiních.

Všichni, lidé vzdělaní i prostí, si stěžují na to, že žijí krátce a že smrt je všeobecně překvapuje, když se chystali ještě žít. Není to však v krátkosti života, ale v množství času, které promrháme, aniž bychom udělali cokoli dobrého. Je to stejné jako s penězi: je jich málo pro toho, kdo jimi plýtvá, a mnoho pro toho, kdo s nimi umí zacházet.

Nenechme se strhávat tolika bezcennými, pomíjivými věcmi, když je zřejmé, že čas, který máme opravdu prožít, je krátký.

Neřesti se nás zmocňují takovým způsobem, že je pak těžké znovu dobýt sebe sama. Strhávají nás do kruhu špatností, jež je možno zjistit u těch, kteří žijí špatně, a jež je možno vytušit u těch, kteří se obklopují okázalostí.

Kdybychom si představili, že každý den může být ten poslední, pak by musel být každý den dokonalý a nečekali bychom na stáří, kdy se už nebudeme hodit k ničemu, a proto budeme moci pěstovat ctnosti.

Klidný je ten, kdo si je vědom svého klidu.

Mudrc shromažďuje a sjednocuje do jednoho všechny okamžiky: minulost, současnost a budoucnost, zatímco nevědomec zapomíná na minulost, nepoznává současnost a bojí se budoucnosti.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 005 – Marcus Aurelius

Filozof pátý:
Marcus Aurelius, 121-180
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Marka Aurelia můžeme považovat za největšího mezi římskými císaři. Vždy a za všech okolností byl k sobě velmi přísný a nikdy nezanedbal své povinnosti. K ostatním však byl velice mírný a laskavý, čehož bohužel někteří lidé z jeho okolí zneužívali.

Filosof na trůně: ocitl se v roli, po které vnitřně ani v nejmenším netoužil. Právě on nám může být příkladem toho, jaké vlastnosti může filosofie v člověku vykovat. Není možné nalézt okamžik, kdy by vědomě slevil z plnění svých povinností. Jako stoický filosof se často dostával do určitého sporu mezi přáním člověka (sebe sama) a potřebami říše. Krásným příkladem je zdánlivý rozpor úcty k životu Marka-stoika a potřebou chránit vlast válečnými prostředky, což spadá do povinností Marka-císaře. On však nikdy nedal přednost svým zájmům před zájmy Říma, vždy se snažil v maximální míře pracovat pro dobro všech. Tak si získal nehynoucí úctu generací potomků, která se mimo jiné projevila i tím, že po dlouhou řadu let by římský lid nepřijal císaře, který by nenesl jméno Antoninus, společné Markovi i jeho císařskému otci. Byl panovníkem moudrým a všestranně vzdělaným. Příslovečná byla jeho svědomitost v plnění povinností, láska k pravdě, štědrost a shovívavost, a to i k nepřátelům a lidem ne zrovna dobrým. Po smrti mu byla přiznána čestná jména Pius a Divus.

Období vlády Marka Aurelia bylo velmi neklidné a plné problémů. Přesto však v něm osobnost tohoto vladaře-filosofa zanechala nesmazatelnou stopu.

A přesto Marcus Aurelius patří k nejvýznamnějším stoickým filosofům své epochy. Navazuje na filosofa Epiktéta (asi 50–135 n. l.), o kterém se bohužel ví velmi málo. Marcus Aurelius tvrdí, že se stal stoikem na základě čtení Epiktétových rukopisů. Byl příkladem toho, že filosofie nepatří pouze knihám a myšlenkám, které nelze realizovat, ale jde především o její aktivní uplatnění v každodenním životě. A právě myšlenky stoicismu, které Marcus Aurelius plně rozvinul, mu pomáhaly při plnění vladařských povinností i v osobním životě, v němž mu však mnoho prostoru na soukromé záležitosti nezůstávalo, jelikož jako císař byl osobou veřejnou.

Marka Aurelia je možné popsat jako ctnostného člověka, moudrého, spravedlivého, statečného a uměřeného, který houževnatostí a pevnou vůlí překonával problémy křížící cestu jeho života, a tím zároveň cestu celého impéria.

Morální život, který vedl, vyrovnanost osobnosti, smysl pro povinnost a jednání bez nároku na odměnu byly tím nejlepším příkladem, který mohl zanechat, a zároveň důvodem, proč jeho myšlenky mohou stále nabídnout cosi živého a aktuálního i nám ve 21. století. Jde o nadčasové prvky chování a jednání, které neztrácejí na popularitě, nepodléhají módě, nemění se s místem ani časem, ve kterém jsou interpretovány. Jelikož byl osobou, jejímž nejdůležitějším úkolem bylo věnovat se svému národu, snažil se co nejlépe skloubit svůj volný čas s povinnostmi státníka. Byl přísný k sobě a shovívavý k druhým.

Život císaře-filosofa, který to, o čem mluvil, aplikoval v praxi, je možné shrnout do stručné věty: klidné dětství, pilné a ctnostné mládí, mužný věk a stáří zasvěcené službě státu a lidstvu. Miloval moudrost a snažil se poznat sebe sama natolik, aby mohl poznávat ještě dál a hlouběji celý svět, jak nám radí stará moudrost: „Poznej sebe sama, a poznáš vesmír a bohy...“

„Jestliže všichni živočichové včetně těch nejmenších plní každodenně svou povinnost, proč si i člověk nepospíší s naplněním té své a nezbaví se svého požitku z lenosti.“
„Co neprospívá roji, neprospívá ani včele.“
„Je-li cizincem ve světě ten, kdo neví, co tento svět obsahuje, ještě větším cizincem je ten, kdo neví, co se nachází v jeho vlastním nitru.“
„Nemá žádnou cenu hledat ve vnějším světě, když to, co opravdu potřebujeme, se nachází v nás samých.“
„Člověku, který vždy hledá to nejlepší, se nesnáze zdají být dobrou látkou a cvičením pro uplatňování ctnosti.“
„Bylo by pěkné, kdybychom lidi mohli mít takové, jaké bychom je chtěli mít, protože to však není možné, je třeba je takové, jací jsou, postavit na takové místo, kde by mohli nejvíce státu prospět.“
„Spasí nás pouze jedna věc: filosofie, která udržuje ducha vzdáleného rozkoši a bolesti, vzdáleného falši, ve shodě se vším, co by mohlo přijít, neboť přichází z ruky, z níž vzešel člověk, a umožňuje dívat se na příchod smrti s klidnou myslí, neboť to není více než oddělení se od toho, co vytvářelo oživené tělo.“
„Jestliže jsme učinili chybu, když to jde, tak ji napravíme, a když ne, co budeme mít z toho, že nás to rozzlobí?“
„Jak je samozřejmé, že není příhodnějších podmínek k filosofickému rozjímání, než jsou ty, v nichž právě teď žiješ.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 004 – Pythagoras

Filozof čtvrtý:
Pythagoras (ze Samu), cca mezi roky 582-496 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Vznik pýthagorejského hnutí je jedním z nejsložitějších fenoménů dějin filosofie, neboť se objevilo najednou. Historikové nedokáží tento fakt, který zdánlivě nemá reálné opodstatnění, uspokojivě vysvětlit; neexistuje nic, co by umožnilo určit vznik pýthagorejců jako pokračování předchozích myslitelů, teorií či postulátů.
Pýthagorejci se objevili už úplní, kompletní, organizovaní v bratrstvech a s dokonale propracovanými poznatky.

Když se Pythagora ptali na to, co by řekl o životě, odpověděl: „Život jest nejlépe přirovnati k národní slavnosti. Neboť stejně jako na ni přicházejí jedni jako závodníci, druzí za obchodem a třetí, nejlepší, jako diváci, tak se i v životě rodí jedni, lidé otročtí, jako lovci slávy a bohatství, a druzí, filosofové, jako lovci pravdy. Tolik tedy o tom.“

Jednou se Pythagora ptal jeden z jeho žáků, jakým způsobem nejlépe uspořádat svůj život. Pythagoras odvětil: „Pokaždé, když odcházíš na konci dne domů, polož si následující otázky a dej si co nejupřímnější odpověď: ‚V čem jsem chybil? Co jsem vykonal? Jakou jsem nesplnil nutnost?‘ A tak budeš vědět, co jsi dokázal dnes a co máš dokázat zítra.“

Pythagorovy ženy Theano se jednou ptali, kolikátého dne je žena čistá po styku s mužem. Theano odvětila: „Od styku s vlastním ihned, od styku s cizím nikdy.“

„Žena, jež vstupuje na lože ke svému muži, by měla odložit stud se svým šatem, a když jej opouští, stejně tak si svůj stud s oděvem opět vzít na sebe.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 003 – Sokrates

Filozof třetí:
Sokrates, 469-399 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Pokud chceme Sokrata pochopit, musíme si uvědomit, že člověka dělil na dvě základní části: na pomíjivé fyzické tělo, a na nesmrtelnou duši, která je věčná. Smrt se tedy týká pouze pomíjivých složek, které se začnou rozkládat, když z nich unikne sjednocující síla duše. Naopak nesmrtelná duše je nesložená, nedělitelná, nemá se na co rozložit; zůstává i po smrti a přechází do jiného světa.

Sokrates byl výjimečnou osobností. Vypráví se, že jeho filosofické putování začalo ve chvíli, kdy Chairefon, jeden z jeho druhů, ve věštírně v Delfách položil otázku, jestli je někdo moudřejší než Sokrates. A Pýthie odpověděla, že nikdo není moudřejší. Když se to Sokrates dozvěděl, velmi se podivil, co tím asi bůh v Delfách mínil. Přemýšlel, jak je možné, že on, který toho přece ví tak málo, má být nejmoudřejším člověkem. Začal tedy zkoumat obyvatele Athén, kteří se považovali za moudré, zda opravdu moudří jsou. Brzy poznával, že jejich moudrost je pouze zdánlivá, a pochopil Pýthiinu odpověď.

Sokrates pravděpodobně nevěděl více než ostatní Athéňané. Ale byl mezi nimi jeden rozdíl: ostatní si mysleli, že něco vědí, že vlastní moudrost, protože jejich ješitnost a pýcha jim nedovolila přiznat si skutečný stav jejich poznání. Zato Sokrates si byl vědom toho, že ví velmi málo, a přiznával svoji nevědomost. Tehdy pronesl svou slavnou větu: „Vím, že nic nevím“. A právě toto je výchozí bod ve filosofickém zkoumání. Nejprve je třeba zjistit, a hlavně si přiznat, že něco nevíme a nechápeme. Až potom, skrze postupné zkoumání a odhalování Pravdy, může růst naše vědění i naše moudrost.

Sokrates se rozhodl, že začne hledat odpovědi na své otázky, že začne hledat pravdu. K němu se brzy připojili mnozí posluchači a učedníci, kteří také toužili přiblížit se pravdě, pochopit více člověka i univerzum. Během celého svého života se Sokrates věnoval mnoha otázkám, alespoň jak můžeme soudit z Platonových knih. Zkoumal lásku a krásu, duši člověka, uspořádání společnosti, hledání spravedlnosti, způsob výchovy a nalézání správných učitelů, vytváření zákonů.

Snažil se ve svých posluchačích probudit lásku k moudrosti, touhu po všem krásném, dobrém a spravedlivém. Toto probuzení duše nazýval maieutika: je to okamžik, kdy duše, která od přirozenosti tíhne ke krásným a dobrým věcem, začne tyto věci aktivně vyhledávat a tvořit. Používal velmi účinný způsob dialogu, v němž zdánlivě všichni předkládali srovnatelné názory a postřehy, ale Sokrates je nenápadně vedl po stezce zkoumání co nejblíže k Pravdě. Činil to tak, že jeho učedníci nakonec sami došli ve svých úvahách k pravdivému výsledku.

Když bylo Sokratovi 70 let, byl souhrou zvláštních a nepochopitelných okolností obviněn a odsouzen k smrti. Byl tak zbožný, že když mu byla nabídnuta možnost opustit Athény místo vypití bolehlavu, odmítl ji, protože vyhnanství pro něj znamenalo mnohem těžší ránu než smrt. Představovalo život odtržený od posvátných chrámů a obřadů, od božského pramene, který jej živil.

Tento smutný proces popsal Platon v dialogu Obrana Sokratova, v němž Sokrates odhaluje mnoho pohnutek a důvodů, které ho vedly životem.

„Je divné, že každý dovede snadno povědět, kolik má ovcí, ale nedovede říci, kolik přátel si získal. Tak málo mu na nich záleží.“
„Co mi připadá nejpodivnější na sochařství je, že sochaři dbají o to, aby se kámen co nejvíce podobal člověku, nestarají se však už vůbec o to, aby se sami nepodobali kameni.“
„Xantippa: Umíráš neprávem! - Sokrates: A ty bys chtěla, abych umíral právem?“
„Je třeba se úmyslně vystavovat jako terč komickým básníkům, neboť vytknou-li nám některou z chyb, jež máme, napraví nás. Nemáme-li ji však, netýká se nás to.“
„Nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 002 – Platon

Filozof druhý:
Platon, 427-347 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Platón byl pro mnohé, kteří přišli po něm, vzorem skutečného filosofa. Jedni ho považovali za „božského“, zatímco druzí ho pokládali za „geniálního utopistu“. Byl zavrhován a oslavován. Jeho filosofie inspirovala mnohé myslitele, avšak to, co nejvíce přitahovalo jeho přívržence i odpůrce, je jeho koncepce filosofie založená na Idejích.

Centrálním jádrem jeho filosofie je učení o idejích, neboť teprve učením o idejích Platón vrhá světlo na všechny ostatní disciplíny: teorii poznání, metafyziku, etiku, politiku, estetiku, psychologii. Celý systém tohoto učení o idejích spočívá v tom, aby se prostřednictvím zkoumání pojmů dosáhlo objektivního poznání. Znamená to dosáhnout poznání o skutečném bytí věcí, které by mělo obecnou hodnotu. Opravdovým poznáním, říká Platón, se získávají obecné pravdy, obecná pravidla a opravdové ctnosti.

Platón shledává, že zkoumání pojmů umožňuje poznání jiné, než je poznání prostřednictvím smyslového vnímání, kterým poznáváme proměnlivé a relativní charakteristiky bytí. Naopak, opravdovým zkoumáním pojmů poznáváme skutečné bytí věcí. Tento objektivní obsah pojmu Platón nazývá Idea (idea). Pokud pojmy dávají opravdové poznání, toto poznání musí být poznáním toho, co je, tzn. idejí, které poznáváme prostřednictvím pojmů, musí být skutečným bytím, které nemůže být závislé na jakékoliv změně.

Takto dvěma způsobům poznání odpovídají dva rozličné světy:
1. Svět relativní skutečnosti, empirické skutečnosti, svět, ve kterém věci vznikají a zanikají, svět vnímatelný prostřednictvím lidských smyslů.
2. Svět „opravdové“ nadsmyslové skutečnosti, svět idejí, který vždy zůstává stejný, svět vnímatelný pouze prostřednictvím poznání pojmů.

Vztah, který existuje mezi věcí a její ideou, Platón označuje jako podobnost. Podobnost není totožná s rovností - jednotností. Proto Platón vztah věcí a idejí často nazývá napodobováním. Znamená to, že ideje jsou vzory a jednotlivé vnější věci jsou obrazy, přízraky, stíny idejí.
Ideje jsou vždy stejné a vnější věci vznikají, mění se a zanikají. Idea samotná je ve vnější věci občas přítomna a občas ne. Tímto způsobem Platón dochází k tomu, že v idejích spatřuje příčinu toho, proč je vnější svět takový, jaký je.

Kromě vztahů, které existují mezi vnějšími věcmi a idejemi, si Platón klade otázku, jaké vztahy existují mezi samotnými idejemi. Platón vytváří systém idejí s ohledem na nadřazenost a podřazenost. Na vrcholu tohoto systému se nachází nejvyšší Idea, a právě ona všechny ostatní zahrnuje.
V dialozích Faidros a Symposion klade na nejvyšší místo Ideu Krásy a v Ústavě Ideu Dobra. Protože všechno, co existuje, existuje pro nějaké dobro, jsou Ideji Dobra nebo absolutní účelnosti podřazeny všechny ostatní ideje. Takto Platónova filosofie dosahuje vrcholu v etice, neboť všechno musí sloužit k uskutečňování dobra.

Platón klade hodnotu nad fakty. Pro něj se nejhlubší skutečnost nenachází ve vnější přírodě, hmotě nebo těle, ale ve chtění, v myšlenkách a citech, ve vytváření dobra a uskutečňování hodnot.

Opravdové bytí duše patří nadsmyslovému světu. Blaženosti, která je posledím cílem lidského života, se dosahuje úsilím a pozvednutím člověka do tohoto vyššího světa. Když duše vidí rozdíl mezi ideou a jejím obrazem, zmocňuje se jí zvláštní pocit, který duši dává křídla. Ona tedy, říká Platón, začíná toužit po nadsmyslových vzorech. Je třeba připomenout, že růst duševních křídel ve Faidru a spoutaný otrok v jeskyni, který touží po světle, v Ústavě, jsou živými obrazy, které mají nepřekonatelnou sílu a hodnotu. Takto se lidská duše stává ztělesněním idejí.

Tedy, dosažení absolutní Krásy, absolutní Spravedlnosti a absolutního Dobra je stezkou Filosofů, těch, kteří jsou přátelé Idejí, a těch, kteří poznali tyto oblasti. Pouze oni, Filosofové, mohou organizovat a řídit tento svět na základě vzorů, jež spatřují ve světě Idejí. Proto je Platónův Filosof-Mudrc-Král zároveň mystikem, jenž vnímá Božskou přítomnost a přenáší ji svým bratrům - lidem. Toto je způsob, jak zavést prostřednictvím vnímání Idejí Spravedlnost a Řád na Zemi.

„- Nuže, co je to, co vzniká z živého?
- Mrtvé.
- A co z mrtvého?
- Je nutno uznati, že živé.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 001 – Cicero

Filozof první:
Marcus Tullius Cicero, 106-43 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Nejslavnějším římským rétorem, ale také filosofem a státníkem, byl Marcus Tulius Cicero (106–43 př. n. l.), který napsal několik děl o řečnictví a řečnících. V nich uvádí následující důležité charakteristiky ideálního rétora.

Na prvním místě musí být FILOSOF: ten, který hledá pravdu. Člověk, jenž sobě i ostatním umí přiznat, že něco neví, avšak pevně a jasně si stojí za tím, co ví. Je vždy ochotný se poučit, hledá moudrost a projevuje živý zájem o ostatní.
Na druhém místě má být BÁSNÍK: ten, který umí vyjádřit soulad a harmonii a má smysl pro krásu života. Nebojí se vyjádřit své city, má bohatý slovník a používá zvučná a krásná slova.
Na třetím místě má být MORALISTA: ten, jenž má zájem o ctnosti a dobré zvyky, je odpovědný za svá slova i za své vystupování. Jako člověk je bezúhonný, má smysl pro čest a je neúplatný. Nelze ho podplatit „zlatem“, ani zastrašit „olovem“. Vyzařuje z něj zdraví a vyrovnanost.
A na posledním místě má být HEREC: ne takový, který na lidi „něco hraje“, ale takový, který má schopnost přenést posluchače mimo čas a prostor. Uchopit jejich pozornost tak, aby zapomněli, že je něco tíží či bolí, aby zapomněli, že čas pomíjí, a ocitli se v imaginárním světě, který jim dá nový úhel pohledu, nezapomenutelný zážitek... Aby, až se zase vrátí zpět, byli trochu jiným a lepším člověkem.

Pro Cicera je osobnost:
– maska (z řeckého persóna, maska), vzhled, který na sebe bere lidské bytí, aby se představilo ostatním;
– cíl, účel člověka;
– odpovědnost, která poskytuje důstojnost;
– souhrn vlastností, které činí lidskou bytost hodnou jejího postavení.
Je zbytečné připomínat, že jak pro Cicera, tak i pro mnoho dalších filosofů jeho doby, těch, kteří mu předcházeli či po něm následovali, se tyto vlastnosti točily kolem střídmosti, sebekázně, rozvahy, tolerance, velkorysosti, morální bezúhonnosti, zkrátka: šlo o rozumové a duchovní kvality schopné kontrolovat nerozumové a instinktivní faktory charakteristické spíše pro zvířata.
Je možné, že dnes již nejsou tyto hodnoty považovány za nejvýznamnější, nicméně se přesto přikláníme k názoru, že nedostatek takových hodnot je tím, co ve velké míře přispívá ke vzniku osobností plných pochybností, a následně též nepokojů a zmatků.

Cicero řekl:
„Život nemůže být příjemný, není-li současně čestný.“

„Poctivost nemůže být částečná. Buď je, nebo není.“

„Moudrost je třeba nejen získávat, ale i používat.“

„Ale ať si každý hájí své mínění! Názory jsou totiž svobodné. My se budeme držet své zásady a nejsouce vázáni zákony žádné jednotlivé školy, kterých bychom ve filosofii nutně byli poslušni, budeme vždy usilovně hledat to, co je v každé věci pravdě nejbližší.“

„Duše má totiž dvě části, z nichž jedna je rozumná, druhá nerozumná. Ukládá-li se nám tedy, abychom sami sobě poroučeli, ukládá se nám, aby rozumná část krotila nerozumnou. V duši každého člověka je něco od přírody měkkého, skleslého, poníženého, jaksi vyčerpaného a zvadlého. Kdyby nebylo nic jiného, nebylo by na světě nic ošklivějšího než člověk. Ale je zde ještě pán všeho a král, rozum, který opíraje se o sebe a pokračuje dále stává se dokonalou ctností. Aby tento rozum vládl té části duše, která má poslouchat.“

„Ale co jiného je filosofie, matka všech věd, než podle Platóna dar, podle mého mínění vynález boží? Ta nás vzděláním dovedla především k uctívání bohů, potom k přirozeným právům, základům lidské společnosti, dále k mírnosti a velkomyslnosti; rovněž duchu jako by z očí zaplašila temnotu, abychom viděli vše, horní, dolní, první, poslední i střední.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...