100 Filozofů – 003 – Sokrates

Filozof třetí:
Sokrates, 469-399 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Pokud chceme Sokrata pochopit, musíme si uvědomit, že člověka dělil na dvě základní části: na pomíjivé fyzické tělo, a na nesmrtelnou duši, která je věčná. Smrt se tedy týká pouze pomíjivých složek, které se začnou rozkládat, když z nich unikne sjednocující síla duše. Naopak nesmrtelná duše je nesložená, nedělitelná, nemá se na co rozložit; zůstává i po smrti a přechází do jiného světa.

Sokrates byl výjimečnou osobností. Vypráví se, že jeho filosofické putování začalo ve chvíli, kdy Chairefon, jeden z jeho druhů, ve věštírně v Delfách položil otázku, jestli je někdo moudřejší než Sokrates. A Pýthie odpověděla, že nikdo není moudřejší. Když se to Sokrates dozvěděl, velmi se podivil, co tím asi bůh v Delfách mínil. Přemýšlel, jak je možné, že on, který toho přece ví tak málo, má být nejmoudřejším člověkem. Začal tedy zkoumat obyvatele Athén, kteří se považovali za moudré, zda opravdu moudří jsou. Brzy poznával, že jejich moudrost je pouze zdánlivá, a pochopil Pýthiinu odpověď.

Sokrates pravděpodobně nevěděl více než ostatní Athéňané. Ale byl mezi nimi jeden rozdíl: ostatní si mysleli, že něco vědí, že vlastní moudrost, protože jejich ješitnost a pýcha jim nedovolila přiznat si skutečný stav jejich poznání. Zato Sokrates si byl vědom toho, že ví velmi málo, a přiznával svoji nevědomost. Tehdy pronesl svou slavnou větu: „Vím, že nic nevím“. A právě toto je výchozí bod ve filosofickém zkoumání. Nejprve je třeba zjistit, a hlavně si přiznat, že něco nevíme a nechápeme. Až potom, skrze postupné zkoumání a odhalování Pravdy, může růst naše vědění i naše moudrost.

Sokrates se rozhodl, že začne hledat odpovědi na své otázky, že začne hledat pravdu. K němu se brzy připojili mnozí posluchači a učedníci, kteří také toužili přiblížit se pravdě, pochopit více člověka i univerzum. Během celého svého života se Sokrates věnoval mnoha otázkám, alespoň jak můžeme soudit z Platonových knih. Zkoumal lásku a krásu, duši člověka, uspořádání společnosti, hledání spravedlnosti, způsob výchovy a nalézání správných učitelů, vytváření zákonů.

Snažil se ve svých posluchačích probudit lásku k moudrosti, touhu po všem krásném, dobrém a spravedlivém. Toto probuzení duše nazýval maieutika: je to okamžik, kdy duše, která od přirozenosti tíhne ke krásným a dobrým věcem, začne tyto věci aktivně vyhledávat a tvořit. Používal velmi účinný způsob dialogu, v němž zdánlivě všichni předkládali srovnatelné názory a postřehy, ale Sokrates je nenápadně vedl po stezce zkoumání co nejblíže k Pravdě. Činil to tak, že jeho učedníci nakonec sami došli ve svých úvahách k pravdivému výsledku.

Když bylo Sokratovi 70 let, byl souhrou zvláštních a nepochopitelných okolností obviněn a odsouzen k smrti. Byl tak zbožný, že když mu byla nabídnuta možnost opustit Athény místo vypití bolehlavu, odmítl ji, protože vyhnanství pro něj znamenalo mnohem těžší ránu než smrt. Představovalo život odtržený od posvátných chrámů a obřadů, od božského pramene, který jej živil.

Tento smutný proces popsal Platon v dialogu Obrana Sokratova, v němž Sokrates odhaluje mnoho pohnutek a důvodů, které ho vedly životem.

„Je divné, že každý dovede snadno povědět, kolik má ovcí, ale nedovede říci, kolik přátel si získal. Tak málo mu na nich záleží.“
„Co mi připadá nejpodivnější na sochařství je, že sochaři dbají o to, aby se kámen co nejvíce podobal člověku, nestarají se však už vůbec o to, aby se sami nepodobali kameni.“
„Xantippa: Umíráš neprávem! - Sokrates: A ty bys chtěla, abych umíral právem?“
„Je třeba se úmyslně vystavovat jako terč komickým básníkům, neboť vytknou-li nám některou z chyb, jež máme, napraví nás. Nemáme-li ji však, netýká se nás to.“
„Nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili.“

Nová Akropolis
na Facebooku