DUŠE JE SLAVIČÍ PÍSEŇ

>> sobota 11. června 2011

Ptáme-li se na Duši, ze všeho nejdříve mě napadne pohádka. Pohádky, které vypravíme dětem a  které hladí jejich dětskou duši. Pohádky které umí pohladit i duši dospělých. Ti možná zapoměli v  běhu každodenních starostí, ale v dobách nouze nejvyšší si každý rád připomene kouzla a čáry které jsou v pohádkách, zadoufá v existenci kouzelného dědečka a tří přání. A kdyby nic jiného Duše tou pohádkou a vzpomínkou pookřeje, víra a naděje se probudí a věci se začnou dařit lépe.
Existují přímo pohádky o Duši –  O Psyché a Amorovi, tu všichni známe.  Každý český čert  loudí Duši po lidech, a je to nejvyšší cena kterou bláhoví lidé platí za věci pomíjivé. Chtěla bych tady, ale připomenout jinou pohádku. Starý čínský příběh O slavíku a císaři.

V daleké zemi žije císař, který má všechno nač si vzpomene. Krásný palác, komnaty vystlané koberci, pokladů nepočítaně. Starají se o něj, krmí se lahůdkami. Neví co je bolest ani trápení. Problémy řeší jeho ministři. Císař si myslí, že je šťastný. Nemá žádný důvod k neštěstí či smutku. Až jednoho krásného dne, do tohoto pohádkového království zavítá  cizí vyslanec. A ten císaři chválí jeho zemi, a nejvíce ze všeho je nadšen zpěvem slavíka. V tu chvíli císař onemocní. Onemocní touhou po tom co ještě nemá. Ba co hůř , co vlastně má a ani o tom neví. A je to to nejkrásnější co v jeho paláci existuje.  Přikáže tedy aby  slavík přišel a zaspíval.
Se slavíkem to ale není tak jednoduché. Slavík císaře neposlechne. Císař tedy posílá svoje rádce a sluhy aby zpěváčka chytili.  Ale když přinesli toho malého šedivého ptáčka, stejně nezaspíval.  A císař chřadnul , nic nepomáhalo. Ani palácoví hudebníci, ani krásné tanečnice, ani hořké léky.  Až jedna malá služka poradila císaři ať otevře večer okno,  že snad slavík přiletí, nebo snad zaspívá v zahradě a vítr přinese alespoň zlomek jeho písně. Císař se nejdříve rozzlobil , ale nakonec poslechl. A opravdu zaslechl slavičí píseň.  Čisté jasné tóny, které by mohly jeho Duši i Srdce vyléčit.  Slavíka však vyrušil hluk z paláce a píseň byla rázem u konce. Nyní už císaři opravdu nemůže pomoci nic jiného. Teď už slyšel jak zní ta čarovná slavičí píseň  a netouží už opravdu po ničem jiném.
A přišla mu opět na pomoc ta malá bezvýznamná palácová služka. Když už byl císař na pokraji sil, přišla do jeho komnaty a vzala ho za ruku. Vedla ho pak ven, bosého a neustrojeného, ven do zahrady, kde se učil naslouchat nejdříve tichu, a být sám tiše. Jeho uši nyní neslyšely palácovou hudbu,  nářky dvorních dam ani rady ministrů, ale hudbu noční zahrady, tichý šum větru, kouzlo které spřádá stříbrý svit měsíce a křídla nočních motýlů. A už teď se začal uzdravovat. Jeho duše mohla sama začít zpívat stejně jako za tiché noci zpívá slavík. A když ho císař uslyšel, bylo to jako by se žíznívý napil na poušti. Naplnil svou Duši slavičí písní a ona pak už mohla zpívat stejně jasně a čistě, jako ten malý nenápadný ptáček.
Císař se mohl vrátit do paláce a slavičí píseň si nesl v sobě, zpívalo jeho srdce. A když hluk paláce přehlušil  ty křišťálové tóny, věděl dobře kam jít. Kde najít ticho i léčivou píseň.
Myslím, že stejně těžko jak lze slovy popsat slavičí píseň lze popsat Duši. A stejně tak lidé často spí ve svých zlatých komnatách nebo temných jeskyních. Netuší , že existuje něco jiného a krásnějšího než štěstí které mají. Zlobí se když o něm slyší vyprávět, smějí se, zakazují to. Ale najdou se naštěstí takoví kteří uvěří, kteří zatouží a vydají se hledat. Vydají se na Cestu.
A stejně tak jako císař musí vyjít  ze svého zlatého paláce do zahrady sám, bez svých ministrů a sluhů, musí jít bosý a bez šperků .  Musí být tichý aby uslyšel zpívat slavíka. Stejně tak  při hledání Duše musíme potlačit hlasy naší Persony. Utišit touhy našeho astrálního těla, odložit všechny předsudky a komplexy.  Nedat se zmást radami svého kamamánasu, který nám takové cesty vymlouvá. Který křičí nejvíc, protože se bojí takové cesty, nebo se možná  bojí, že ho necháme doma. Musíme naslouchat hlasu svého srdce a jít. Jít do zahrady, jít po Stezce, která bývá trnitá a hrbolatá. Bývá do kopce a křivá, ale jediná možná.  Když necháme doma všechny zbytečné věci, když sebou nepotáhneme celý svůj zlatý palác , půjde se nám o mnoho lépe.  Musíme dát pozor, abychom nepromarnili čas tím , že se budeme snažit přestěhovat palác do zahrady, je to totiž zbytečné. Palác v zahradě už dávno stojí, jen přes jeho zdi zahradu nevidíme. Čím méně zbytečností si naložíme na záda tím rychleji se nám půjde,  a tím menší hluk budeme dělat v cíli naší Cesty. Nestačí jenom jít, i když už to je často úspěch. První krok je přece nejtěžší.  Musíme také ovládat umění ticha. Protože, když děláme v zahradě hluk, žádného slavíka neuslyšíme.
Pokud nedokážeme vytvořit ticho a prázdno, nemáme kam uschovat kouzelnou slavičí píseň. Stejně tak se musíme naučit ovládat hlasy  Persony , naladit její struny tak, aby se z ní stal dokonalý nástroj. Pak může Duše začít zpívat. Nástroj se rozezní.  Dovolí nám zapomenou co jsme byli a čím jsme se trápili,  pak uvidíme čím můžeme být a kdo skutečně jsme. Stačí tak málo, stačí jen opravdu chtít.
Slavík ale nezpívá celou noc, ani každou noc. A stejně tak je čas vrátit se. Císař musí do paláce, musí vládnout, starat se o svou zem. Ale teď už slyšel slavičí  píseň. Nic už není jako dřív. Císař už ví že pravé poklady nejsou drahé šaty, koberce, nebo šperky. Nepotřebuje je.  Ví, že největší poklad má ve svém srdci. Ten mu nemůže nikdo vzít.  A správný císař ví , že stejný poklad může mít každý z lidí. 
Tak i člověk, který skutečně našel svou Duši , se nemůže spokojit s tím že ji má. Nemůže být skutečně šťastný, pokud ví že ostatní lidé dosud spí. A tak se stává tím blouznivcem, zpěvákem, bardem , který zpívá ostatním.  Svou písní se snaží  probudit hluché a slepé, kteří netuší že jsou slepí a hluší. Často je bit či vysmíván, ale nevzdá se. Věřím tomu, že lidská Duše je nesmrtelná, proto věřím že se budou Duše stále probouzet, lidé otvírat oči a slavík v noční zahradě zpívat.

MUDr. Jana Hastíková

0 komentářů:

Blogger

Nová Akropolis

Datum

23.09.2010