ŽIVOT NA ZEMI

>> úterý 12. dubna 2011

Země a úrovně Života

Planeta Země je pozoruhodná tím, že umožňuje rozvoj Života na různých úrovních způsobem, který na ostatních nám známých nebeských tělesech nemá obdoby. Naše matka Země má také svůj život, který ale přesahuje hranice našeho vnímání. Běžně si my lidé uvědomujeme čtyři úrovně Života a nazýváme je říše minerálů, rostlin, zvířat a svět lidí. Dle esoterní filozofie se jedná o postupné po sobě následující schody rozvoje jednoho jediného Života. První stupeň – minerály – se rozvíjí na fyzické úrovni a rychlost proměny jejich těla je nejpomalejší. Rostliny kromě fyzické úrovně rozvíjí také energii a zvířata ještě k tomu prožívají různé emoce. Jediný člověk rozvíjí mimo již zmíněné úrovně také rozum, v němž se skrývá potenciál vědomého utváření svého života a soužití na Zemi. Kromě toho dokáží někteří lidé také vnímat neviditelné síly, které řídí tento svět, přestože přesahují hranice našich smyslů. Tento cit pro posvátné je také tím, co člověka odlišuje od zvířat a co ho odpradávna inspirovalo ke snaze se tomuto neviditelnému světu přiblížit. K tomu je ale zapotřebí nejdříve umět žít v harmonii s prostředím, ve kterém se člověk nachází.

Harmonie a spolupráce jednotlivých úrovní
Při pozorném sledování přírody a Života v ní si můžeme všimnout důmyslné spolupráce, která se rozvíjí jak mezi jednotlivými druhy v rámci jedné říše, tak i mezi jednotlivými úrovněmi evoluce navzájem. Ptáci vyzobávají drobné parazity z kůže savců žijících ve stádech, kde se mohou navzájem chránit. Více očí a uší zvyšuje bezpečnost a šanci na přežití. V Austrálii poskytují mravenci ochranu housenkám živícím se šťávou z rostlin a za odměnu si mohou pochutnat na sladké medovině, kterou housenky vylučují. Ve dne chrání mravenci housenky svou neustálou přítomností a v noci je dokonce ukrývají v bezpečí svého mraveniště, kde se housenka nakonec i zakuklí a přemění v krásného motýla Modráska černoskvrnného.

Zachování života – způsoby komunikace
Příroda skrývá také různá nebezpečí, kterým se snaží jednotlivé rostliny a živočichové předcházet. Způsoby ochrany života jsou někdy opravdu důmyslné. Akácie, na jejichž listech se začnou pást žirafy či antilopy, dokáží své kamarády v okolí informovat o nebezpečí těkavou látkou, která se vylučuje z listů. Do půl hodiny jsou listy okolních stromů naplněné jedovatým taninem a stávají se pro žirafy velmi nebezpečnými. V Arizoně přivolávají keře bavlníku napadené housenkami chemickým signálem vosičky, které nepříjemné škůdce zahubí. Sloni varují své příbuzné dupáním do země, které vnímají až na vzdálenost 50 km.
Vedle neustálého boje o přežití lze tedy v přírodě nalézt i příklady dokonalé symbiózy a celkově je udržována jistá dynamická rovnováha, která umožňuje přirozený rozvoj jednotlivých druhů.

Role člověka v Přírodě
Jak k tomuto harmonického systému přispívá člověk? Chápe svou roli a uvědomuje si, kdy svému okolí prospívá a kdy je naopak silně destruktivní? A které působení převládá?
V minulosti žilo lidstvo více spjato s přírodou a dokázalo s ní i lépe komunikovat a s citem využívat bohatství, které mu nabízela. Dnešní generace narozené a vychované ve městech znají mnohdy zvířata pouze z knih nebo televizních seriálů. Příroda získala nálepku rekreačního střediska na rozpouštění stresu, zdroje veškerých surovin (které více či méně potřebujeme) a laboratoře moderních vědců, jejichž objevy mají člověku maximálně zjednodušit a prodloužit život. To je ale velmi egoistický přístup, který narušuje rovnováhu už tím, že se stále více bere a méně dává. A ne vždy je výsledek pozitivní. Například nevhodným zkřížením medonosných a afrických včel vznikla včela - zabiják, která je velmi agresivní a životu nebezpečná (dokáže na „nepřítele“ ukrytého ve vodě čekat nad hladinou i desítky minut). Když soucitný člověk pomůže na svět rodícímu se motýlovi tím, že mu rozstřihne zámotek, ze kterého se už hodiny klube, způsobí jen to, že motýl nikdy nevzlétne. Jeho křídla zůstanou zesláblá, protože do nich nebyla vtlačena tekutina z těla motýla, k čemuž by došlo, kdyby se ze zámotku dostával pomalu sám vlastními silami.


Člověk a zvířata
Bylo by tedy lépe, kdybychom se my lidé více snažili přírodu pochopit a poučit se z ní, místo snahy o její ovládnutí a využití. Nám nejbližšími živými tvory, od kterých se můžeme učit, jsou zvířata, naši mladší bratři na cestě evoluce. Jejich způsoby komunikace jsou totožné s našimi, kromě řeči, kterou neovládají. Používají k dorozumění pohled, postoje těla, gesta, mimiku, dotek, vzájemnou vzdálenost i hlas. A z celé škály zvířecí říše mám nyní na mysli domestikovaná zvířata, se kterými je možné rozvíjet soužití nejlépe. Jelikož se nacházíme evolučně o něco výše, měli bychom se my učit porozumět zvířatům a nečekat, že se budou přizpůsobovat ony nám, přestože to mnohé z nich už dávno udělaly.

Základem pro správné soužití je pochopení postojů a pocitů zvířete v situacích, kterým ho vystavujeme. Obecně nejvíce nedorozumění a bolesti vzniká z nevědomosti nebo neochoty akceptovat signály, které nám zvíře dává. Chtít si za každou cenu pohladit kočku, která má sklopené uši, nepříjemný pohled a vrčí, znamená obdržet pár bolestivých škrábanců. Poplácat nebo pohladit nečekaně koně po zádi vyvolá kopnutí, což je jeho instinktivní reakce, když se cítí ohrožen. Bez ohledu na to, že je to již kůň domácí, v okamžiku ohrožení se bude chovat stejně jako kůň divoký. Ve volné přírodě je totiž neustále potenciální kořistí predátora plížícího se tiše a nepozorovaně zezadu, a proto je stále ve střehu a připraven utéct nebo kopnout. S tímto vědomím může ke koni člověk přistoupit tak, aby se ho nebál - pomalu a zepředu, aby na něj viděl. Může mu nechat očichat nové sedlo nebo překážku, dát mu možnost prohlédnout si novou halu, ve které chce trénovat a ušetří tím mnoho stresu a napětí oběma.

Zacházet se zvířaty správným způsobem vyžaduje porozumět lépe jejich jazyku. Když člověk pochopí lépe komunikaci zvířat mezi sebou, dokáže pak svými gesty, hlasem a pohyby těla napodobit řeč zvířat, která mu lépe porozumí a budou snáze spolupracovat. Když si uvědomí, jak velký je rozdíl mezi životem, který žije zvíře ve volné přírodě a tím, který mu nabízí v zajetí, může se mu snažit životní prostor co nejvíce zpříjemnit. Ať už úpravou výběhů v ZOO na velké plochy bez plotů oddělené hlubokými příkopy, aby to bylo co nejbližší volné přírodě nebo např. „hračkami“ k zabavení koně ve stáji, aby psychicky nestrádal kvůli malému prostoru. Ve volné přírodě by žil na ploše čtyř tisíc hektarů, což se s pár metry ve stáji nedá srovnat. Kočky a psi si potřebují hrát ještě více.


Zvláštní schopnosti zvířat
Řada zvířat má mnohem lépe vyvinuté smysly než my lidé a pozorné sledování jejich chování nám může pomoci rozpoznat blížící se nebezpečí nebo předpovědět průběh nadcházejícího ročního období. Např. všechna zvířata signalizují s předstihem zemětřesení svým chováním. Slyší hlasy Země, které jsou pro nás nezachytitelné, cítí otřesy půdy nebo statickou elektřinu uvolňující se v nitru planety. V Číně byl koncem 20.stol. zachráněn milion lidí před následky zemětřesení díky pravidelnému sledování chování zvířat v ZOO.
V Británii je možné předpovědět, jaká bude zima, podle toho, které místo si vyberou malá sluníčka červená k přezimování. Když bude mírná zima (do -10 ºC), zůstávají nad zemí a přežijí, pokud má bude zima tuhá, ukrývají se pod zem. Během desetiletého výzkumu se sluníčka ani jednou nespletla.
Další ze schopností mají divoké husy, které vnímají geomagnetické pole Země a orientují se podle něj při přeletu nad oceánem. Toto pole vnímají i mořské želvy, které se po 30 letech vrací s jistotou na místo svého rodiště naklást vajíčka. Mořští živočichové mají v sobě jakési biologické hodiny a přesně rozpoznají dobu přílivu, i když jsou vytrženi ze svého přirozeného prostředí.
Svými schopnostmi nám pomáhají i speciálně cvičení psi ať už v kriminalistice nebo zdravotnictví. A nemůžeme zapomenout ani tvory, od kterých bychom se mohli učit snad nejvíce – mravence a včely. Jejich společenství je tak dokonalé a disciplinované, že nad tím zůstává rozum stát.
Moudrost Přírody
Žijeme v době, kdy se mluví o planetární ekologické krizi, kterou způsobily necitelné zásahy člověka do krajiny a příroda nás různými způsoby stále častěji upozorňuje na to, že je narušena přirozená rovnováha a chybí skutečné soužití. Místo něj lidstvo jen využívá všechen život kolem sebe. Dříve měli lidé k přírodě větší úctu. Můžeme vzpomenout příklad severoamerických indiánů, kteří z uloveného bizona zpracovali naprosto vše včetně kopyt a rohů. Dnes známe případy pytláků, kteří jsou schopni usmrtit slona jen kvůli jeho klům. Není už načase, aby se člověk přestal cítit pánem Země a uvědomil si, že je pouze jednou z jejích součástí? Není už načase, aby se naučil chovat k přírodě jako přítel a neviděl v ní pouze zdroj potravy, zábavy a bohatství?

Říká se, že kdybychom přišli o všechny knihy světa, objevili bychom postupně opět veškerou moudrost v Přírodě tím, že bychom se v ní znovu naučili správně číst a rozumět jejímu jazyku. Museli bychom k tomu znovu otevřít své srdce a duši, abychom uviděli i věci za hranicemi našich smyslů. A probudili bychom znovu přirozenou úctu k Životu na jakékoli úrovni projevenou zdvořilostí k minerálům, rostlinám, zvířatům, lidem i neviditelným silám. Stačilo by být trochu skromnější a pozornější. Proč nezačít hned?

Jana Kučerová

0 komentářů:

Blogger

Nová Akropolis

Datum

23.09.2010