PROČ POTŘEBUJEME FILOSOFICKOU OPORU V BIOLOGICKÉM VÝZKUMU?

Pokud bylo 19. a 20. století obdobím velkého rozvoje techniky, pokroku od parního stroje k elektřině a konečně k mikroprocesorům a telekomunikacím, pak konec 20. a začátek 21. století přináší velký zájem o výzkum v oblasti biologie.
Filosof a biologie. Pokud tento vztah chápeme v tom nejširším slova smyslu tzn. filosofie jako láska k moudrosti a biologie jako věda o životě ve všech jeho projevech, pak existuje několik základních východisek, axiomů, které nám přinášejí oporu.: Příroda je živá bytost, člověk je její součástí a v něm jsou obsaženy v malém zákony přírody, vše existuje v jednotě, která je řízena Bohem. Toto široké a komplexní pojetí biologie není zdaleka většinovým pohledem a převažuje mechanické chápání zákonů přírody, které odpovídají jednomu stroji, který je sice neobyčejně komplikovaný, ale je to stroj. Tento pohled je velmi problematický, neboť vnímá Přírodu jako něco, co lze snadno ovládat, pokud nejdeme ty správné páčky. A pak neexistuje to nejdůležitější - potřeba Přírodu vnímat, chápat a SPOLUPRACOVAT s ní.

Jak vystavět základy nejen nové „filosofické“ biologie, ale všeobecně nové vědy můžeme najít v Základech akropolitánského ideálu.:
„Cesta Vědy musí na začátku odstranit všechna tabu typická pro pomíjivé módy a nesmí kategoricky popírat to, co neví nebo nemůže dokázat. Především musí cítit svobodného ducha, následujíc tímto cestu pokrokového přibližování k pravdě. Věda nevytváří to, co objevuje, nýbrž znovu objevuje věčné zákony přírody. Nesmí ničit, právě naopak, hledat prostředky k podpoře budování lepšího světa.“
 „...Je potřeba Nová Věda, která nebude pokládat za důležité pouze provádění experimentů, nýbrž také představivost. Filosofická věda, která bude čestně hledat pravdu o Základních Zákonech, jež řídí Universum, než aby hledala novou barvu, která podnítí zájem zákazníků o další z mnoha zubních past. Aby nesloužila těm, kteří nejlépe platí, nýbrž těm, kteří ji nejvíce potřebují. Humanistická Věda, která nepopírá člověka, ani Přírodní Harmonii ani Boha. Neboť poznání není v rozporu s vědomostmi, nýbrž je dostupnou formou veškeré Moudrosti. Věda, která se dostane ke všem a bude všem prospěšná, nebude naši planetu ani ohrožovat, ani znečišťovat...“. „ Kdyby se to, co se utrácí na politikaření, v průběhu století vynaložilo na výzkum, dávno bychom zvítězili nad rakovinou a hladem.“

V jaké fázi rozvoje biologie se nyní nacházíme? Teprve před několika lety byla přečtena kompletní genetická informace člověka a již dříve genetické kódy mnoha baktérií, rostlin a živočichů, zvláště těch, které člověk používá k biologickému výzkumu. Na řadě jsou další organismy a nic nebrání tomu, aby se to udělalo. Je jen otázkou několika let, kdy se vše zdaří a budeme vlastnit knihovny genetických informací všech žijících a některých i již vyhynulých organismů. Byla takto přečtena a zaznamenána posloupnost jednotlivých strukturních kamenů deoxyribonukleové kyseliny, kterou uchovává každá buňka ve svém jádře  a na základě, které je schopna před rozdělením tuto genetickou informaci zdvojit a předat neporušenou do dceřinné buňky. Na základě této konkrétní genetické informace můžeme odhalit některé nové geny, můžeme říci, která bílkovina je určitým úsekem kódována, ale vcelku známe funkci a význam jen u zlomku s celého množství genetických informací. Je to stejné jako kdybychom měli ohromnou knihovnu čítající milióny svazků, které sice všechny používají písmena, ale u naprosté většiny ani netušíme o čem píší a ani nestihneme všechna jednotlivá slova přečíst.  Zrodil se nový obor, který se někdy nazývá bioinformatika, kdy se do výzkumu zapojí výkonné počítače, které porovnávají jednotlivé struktury, hledají podobnosti genů mezi jednotlivými organismy a snaží se odhalit jejich genetickou příbuznost. Vlastníme gigabajty informací, ale víceméně nevíme co si s nimi počít. Každý je trochu rozumný vědec dobře chápe, že tyto informace jsou pouze začátkem.

Další větev biologického výzkumu kráčí směrem k poznávání jednotlivých genů – tedy úseků genetické informace, které mají určitou funkci. Jejich jednoduchým příkladem je gen, který nese informaci pro výrobu inzulínu. Geny o dosud neznámé funkci se vkládají do genetických informací např. jednoduchých bakterií nebo buněk pěstovaných v kultuře a sledují se změny v chování buněk po vložení nové informace, budou buňky lépe nebo hůře růst, změní se jejich barva, budou schopny produkovat některé jiné látky atd…. Tímto způsobem se vyšlechťují geneticky upravené odrůdy rostlin a chovaných zvířat, tak aby člověk získával vyšší výnosy, tak aby byly zemědělské plodiny odolnější vůči nemocem. Tak jíme geneticky upravené potraviny, používáme léky připravené metodou genetického inženýrství. Již existují metody, kterými lze „zapnout“ nebo „vypnout“ fungování nějakého genu. Lze například vypnout gen, který usnadňuje množení buňce nádoru a tak zpomalit její růst nebo jí dokonce zahubit, ale stejnou metodou lze také buňku povzbudit k rychlejšímu dělení. A tyto metody, které ještě před několika lety byly v rukou několika špičkových laboratoří na světě, dnes může napodobit jakýkoliv šikovný vysokoškolský student s průměrně vybavenou laboratoří. V současném okamžiku tyto pokusy probíhají ve stovkách možná tisících laboratoří a jen částečně jsou regulovány. Kdokoliv si může nechat komerčně vyrobit určitou část genu a nechat si ji poslat poštou za cenu řádově desítek euro. Pak ji lze vnést do jiného organismu, většinou jen na úrovni virů, bakterií a jednotlivých buněk.
Dalším v mnoha médiích probíraným problémem je klonování, v tomto okamžiku již opředeném mnoha nepřesnostmi. V biologickém slova smyslu je klon soubor geneticky zcela identických jedinců. U mnoha druhů živočichů v průběhu množení dochází pravidelně k tvorbě takovýchto klonů a dokonce i u člověka existuje příklad klonu a to jsou jednovaječná dvojčata. V posledních letech dochází ke stále častějším pokusům o klonování totožných jedinců z kterékoliv jaderné buňky. Většina těchto výzkumů je vedena čistě egoistickými pohnutkami. Důsledky takového nekontrolovaného výzkumu mohou být skutečně fatální.
Avšak tyto snahy nelze jednoduše odsoudit nebo zakázat. Příroda také není nehybná a mnoho genetických změn probíhá spontánně a každodenně, čím menší organismus tím, je přirozeně proměnlivější a přizpůsobivější různým změnám životního prostředí. Avšak otázkou samozřejmě zůstává hranice, která by se neměla za současného stavu chápání Přírody překračovat.

Mnoho vědců vnímá velmi intenzivně, že musí existovat určité principy a pravidla, která nelze překračovat, že nelze zasahovat do přírody způsobem, o jehož důsledcích máme jen velmi matné vědomosti. Málokdo jistě považuje za morálně pochybené, pokud inzulín, který zachraňuje milióny lidských životů, vyrábí ve velkém bakterie, které to naučil člověk, tím, že do jejich genetické výbavy vložil gen pro inzulín. Dřívější způsob, kdy se inzulín získával extrakcí z tisíců prasečích slinivek břišních, jistě mnohým přijde mnohem nemorálnější. A takovýchto příkladů bychom mohli nalézt desítky.
Biologický výzkum nám umožnil diagnostikovat některé dědičné choroby ještě před narozením dítěte a takové těžce poškozené dítě se nemusí narodit. Umožnil nám odhalovat zločince na základě DNA. Umožňuje nám vyrábět řadu léků, které by jinak byly velmi drahé a těžko dostupné…, ale zatím skýtá více rizik a nebezpečí než užitku.
Existují již příklady genové terapie používané v prvních pokusem na lidech, které probíhají na první pohled naprosto obyčejně, např. pacient s těžkou vrozenou poruchou imunity, která je neslučitelná se životem dostane prostřednictvím nosního spreje lék. Tento lék jsou virové částice, které nesou chybějící gen, viry se dostanou do krve a tak jak je jejich přirozeností zabydlí se přímo v jádře buňky, kam předají celou svojí genetickou informaci a lidské buňky podle tohoto vzoru začnou produkovat to, co jim dosud chybělo. Metody podání a jednotlivých nosičů genů se stále zdokonalují, takže již těmito metodami lze dosáhnout jasného výsledku. Ale…, stále víme příliš málo a přestože je tento výzkum veden altruistickými pohnutkami, oplývá jen velmi malou pokorou před zákony přírody a stále malým pochopením a výsledky se dostavují. Jeden z takových výzkumů byl zcela zastaven kvůli výskytu leukémií u takto léčených pacientů.

Stačí respektovat jednoduchá pravidla a všechny biologické výzkumy získávají jasnější rámec. Snažit se pouze o to, co člověku skutečně prospívá, zbavuje ho utrpení a zároveň nenarušuje přírodu. Nemusíme používat pokusná zvířata na testování rozličných typů kosmetiky, ale bohužel při testování léků se nelze zcela obejít bez pokusů na zvířatech ve fázi vědy, která nyní existuje. Pokud jsou tyto prováděny za důstojných podmínek, bez zbytečného utrpení jsou ospravedlnitelné.
Toto vše je jen několik málo příkladů, které poukazují na to, že věda nemůže existovat bez své osy, bez duchovního impulsu, který ji dává směr a zamezuje extrémům. Ve vědě není ani tak častým motorem hromadění majetku, ale velmi častým negativním fenoménem je ukojení vlastní ješitnosti, pýchy a egoismu – „tento objev jsem provedl já první“. Tento egoismus může překonávat jen vědec – filosof, člověk, pro kterého je věda jen jedním z prostředků dosažení moudrosti, která se nikdy nemůže uplatňovat na úkor něčeho nebo někoho. Pro další století tedy existuje obrovská výzva, která požaduje nalezení filosofické osy nejen v biologii, ale v kterékoliv oblasti vědy.
MUDr. Lucie Šrámková

Read more...

RŮZNÉ TVÁŘE KRIZE

Krize je slovo, které v dnešní době nabývá na síle a můžeme ho vnímat v dnešním světě prostřednictvím různých sdělovacích prostředků prakticky každý den. A tato krize je jako drak s různým počtem hlav z nichž každá představuje různou formu, kterou na sebe krize bere a tak mluvíme o krizi společenské, manželské, umělecké nebo o krizi, která se projevuje v přírodě jako důsledek narušení ekosystému a výrazným způsobem ovlivňuje a zasahuje do života člověka, protože ten je její nedílnou součástí.
Pokud člověku záleží na životě a chce něco v životě dosáhnout, pak si musí položit zásadní otázku – jsou tyto krize, které ovlivňují můj život dílem náhody nebo mají pro člověka a okolní svět nějaký význam. Velcí filosofové minulosti vždy krizi považovali jako určité varování a poukazovali na zkušenost, kterou je nutné při hledání příčiny krize získat, neboť právě ona zkušenost, získaná v dnešní době nám může být v budoucnosti opěrným sloupem jistoty, o který se můžeme opřít a příští krizi, která přijde tak můžeme odvrátit a zabránit zbytečným škodám. Krize přicházejí v dějinách s cyklickou pravidelností a je na člověku, jestli začne hledat její příčiny a ptát se sám sebe co znamenají, na co nás upozorňují a jak ovlivňují svět kolem nás, společnost kolem nás a život, který žijeme.

Krize ekonomická
Současný svět nám nabízí pochmurnou tvář pacienta, zasaženého smrtelnou nemocí, na kterou se hledá lék všude, a pokud se najde, není jisté, jestli zabere, neboť sami lékaři a různí odborníci vůbec neznají příčinu a svolávají různá konzilia v naději, že objeví lék, který tohoto těžce nemocného pacienta uzdraví a postaví ho na nohy.
Hroutí se finanční trhy po celém světě, peníze přestávají mít svoji hodnotu a tak se narušuje rovnováha mezi nabídkou a poptávkou, kdy se různé formy zboží nabízí lidem, kteří je buď nepotřebují nebo nemají peníze, aby si je mohli koupit. V důsledku hrůzné ekonomické definice, že nabídka si poptávku vytvoří sama,vzniká množství nepotřebných věcí, které se prodávají za minimální částky a prostřednictvím reklamy se lidem vnucují a přesvědčují je o důležitosti je mít doma.
Hledá se viník krize u hypotečních bank a jiných institucí, ale lidé zapomínají na jednu velmi důležitou věc, že za vším a příčinou všeho, co krizi vyvolalo je člověk sám.
Člověk, který si nasazuje masku politika a ve snaze zalíbit se voličům, dosáhnout opětovného zvolení se snaží ve spolupráci s bankami zajistit dostupné bydlení pro všechny za rozumnou cenu. Výsledkem jsou levné úvěry a důsledkem je půjčování peněz všem bez rozdílu, aniž by se hledělo na to, jestli je člověk tuto půjčku schopen splácet.
Podle hesla správný občan dluhy platí, se jako houby po dešti najednou objevují možnosti půjčit si na cokoliv formou leasingu, bez jakékoliv kontroly, protože nikoho nezajímá co bude potom, neboť nejlepší způsob, jak prožívat a užívat si život je v přítomném okamžiku tady a teď bez jakékoliv vize budoucnosti a cíle, čeho by jsme chtěli v životě dosáhnout a jaký má život vůbec smysl.
Politik se stává tím, kdo se sice zasloužil o nastavení podmínek a pravidel při půjčování peněz, ale tím jeho role a povinnosti vůči společnosti končí a jsou mu naprosto lhostejné důsledky, které z toho mohou vyplynout. V případě, že nějaká společnost zkrachuje, politik vstupuje na scénu a zajistí, aby se soukromý majetek zachránil pomocí veřejných prostředků, tedy z peněz ostatních lidí, ale co se stane, když zkrachuje občan?
Má smůlu a musí si poradit sám, jaká nespravedlnost, ale kde hledat kořeny této formy krize ve společnosti.

Materialismus
Ve společnosti se projevuje jako zrádný virus v těle pacienta, kterého postupně ničí až do samotného zániku. Způsobuje, že jsme stále více ovlivňováni vnějším světem, ve kterém žijeme a chceme vlastnit více a více na úkor všech. Jsme uspáni vlastní leností, která nás nutí dělat to nejednodušší tím nejsnazším způsobem s minimálním úsilím a maximálním ziskem, což můžeme pozorovat ve světě akciových trhů s fiktivními a anonymními přesuny peněz.Vzdalujeme se tak skutečnému poznání života s jeho skutečným smyslem a cílem, který nestojí na tom fyzicky něco nebo někoho vlastnit.Zde neplatí pravidlo, že ten, kdo je bohatý ve vnějším světě je bohatý i uvnitř, tedy že jeho život je naplněn ušlechtilostí, moudrostí, poznáním skutečné podstaty života o které se chce přirozeně podělit s ostatními.
Cílem dnešního světa je neustálé získávání finančních prostředků, jež se stávají měřítkem úspěšnosti, morální principy přestávají mít svou hodnotu a stávají se terčem humoru s poukazem na to, že dnešní doba je tvrdá a člověk se musí přizpůsobit a morální hodnoty jsou jako koule na noze, které člověka brzdí na cestě za úspěchem. Příčinou materiální chudoby není jen lenost člověka při hledání zaměstnání, ale častěji samotné odepření práva na práci a mzdu. Samotná práce se redukuje na způsob, kdy se něco udržuje, aniž by něco nového a užitečného pro svět vznikalo a tak je krutou realitou fakt, že existují na světě státy, kde se vyrábí zboží pro ostatní svět za podmínek, nedůstojných pro život člověka a okolní státy tuto situaci tiše ignorují, neboť lenost vůči práci, která vyžaduje větší úsilí pro člověka stává neřestí, která je silnější než touha pro práci samotnou, při které se můžeme překonat a vytvořit něco krásného a užitečného pro ostatní.
S materialismem jdou ruku v ruce jeho věrní společníci, kteří mají také svůj podíl na krizi :
Hamižnost: chceme pořád více, ale co nejrychleji, nespoříme a zadlužujeme se a neumíme čekat, toužíme po věcech, které bezprostředně nepotřebujeme, ale reklama nás přesvědčí o opaku, je to jako nákup v supermarketu, kam přijíždíme s prázdným košíkem a odjíždíme s plným.
Košík obsahuje vše pro údržbu naší fyzické stránky, ale nemáme nic, čím by jsme potěšili a nakrmili svoji Duši. Je zapotřebí nalézt správnou míru, harmonii mezi fyzickou a duchovní částí, která je také naší součástí a je zapotřebí se o ni starat.
Nezodpovědnost: když se daří, platy všech rostou, když se nedaří, rostou jenom některým (politikové, manažeři, ředitelé). Je zapotřebí ji nahradit spravedlností, odpovědností za svěřené místo, které člověk vykonává. Při pohledu do minulosti vidíme v životě egyptské civilizace uplatňování řádu maat v rámci společnosti, kde vyšší státní úředníci měli nejen větší odpovědnost, ale museli přijmout i vysoké tresty v případě, když udělali chybu, neboť tato chyba mohla ovlivnit život spousty lidí.
Pýcha: je důsledkem snahy vytvořit svět bez rizika, kde bude vše fungovat s minimální odpovědností, vše se bude dařit a zákon cyklů zde nebude platit. Pokud člověk nezíská zkušenost, nebude připravený na krizi, která přijde a musí uvědomit, že nemůže vymyslet dokonalý produkt bez jakéhokoliv rizika, dokud se sám nezačne měnit a zajímat o to jaký je smysl a cíl života. Nemůžeme si myslet, že zkrotíme přírodu, neboť je mnohem moudřejší než my sami a je naopak důležité se k ní obracet jako k velké učitelce a žít s ní v souladu jako to dokázali starodávné civilizace o kterých dnes s údivem přiznáváme, že byly vyspělejší než my v dnešní době.
Uspěchanost: vše se rychle mění a vše se musí udělat rychle, protože čas jsou peníze a tato uspěchanost se přenáší do vztahu mezi lidmi, které se stávají povrchními a tato charakteristika se přenáší i do života rodin, kdy na sebe její členové nemají čas. Je zapotřebí se znovu navrátit k výchově, která je formováním dětí na základě zkušenosti rodičů, kteří se stávají vzorem chování a odpovědnosti v životě a tak své děti připravují na skutečný život ve společnosti. Nežijeme v ideálním světě, ale přesto se můžeme inspirovat a podívat do minulosti, abychom objevili v životě dávných civilizací jinou hodnotu člověka, který především umí vést sám sebe a na základě svého vlastního příkladu a morálních předpokladů se stává vzorem pro ostatní, neboť dokázal na základě formování sebe sama utvářet i samotnou společnost. Proto se politika stala jedním z důležitých pilířů společnosti.

Krize technologická
Dnešní doba se sice vyznačuje neustálým technologickým zdokonalováním strojů a přístrojů, které nahrazují člověka při různých činnostech, ale na druhou stranu ho přestává nutit přemýšlet tvůrčím způsobem u práce, která se stává více mechanickou a člověk se začíná podobat číslicově řízeným strojům, kde má vše předem naprogramováno a stačí jen zmáčknout tlačítko a stroj pracuje za nás. Tradiční ruční práce, umění řemesla, založeného na osobních zkušenostech a znalostech v tom, jak vyrobit něco, co je prospěšné a užitečné se začínají vytrácet. Člověk ztrácí schopnost si něco rukama sám opravit nebo udělat, neboť neexistují ti, kdo by mohli tuto zkušenost předávat dále. Řemeslo se stává pouťovou atrakcí hodnou obdivu, ale ne cestou k následování, protože tato práce vyžaduje každodenní úsilí, trpělivost, vytrvalost tedy ctnosti o které dnešní člověk nejeví zájem a tak nejsou vyjímkou případy, kdy jsou řemeslníci povoláni k zapojení pračky a oni buď neví jak, nebo ji zapojí špatně. Počty skutečných umělců, kteří provozují řemeslo neustále klesá, ale nikdo si nepoloží otázku jaká je příčina tohoto stavu, proč lidé utíkají od manuální práce a považují ji za něco podřadného v době, která je technologicky tak vyspělá?.
Pokud budeme hledat odpověď v dávné minulosti u civilizací, které dnešní doba považuje za technicky zaostalé ať už to byli Egypťané, Aztékové, Řekové, Inkové uvidíme, že práce pro ně představovala způsob formování nejen těla, ale především zušlechtění jejich Duše a byla přirozenou trvalou součástí jejich života.
Dokonce milovali fyzickou práci, protože se prostřednictvím ní upevňovali v životě, bojovali prací proti lenosti a naopak nemohli vykonávat práci, která by neměla užitek pro celou společnost.
Dnešní společnost věří v platnost hesla o tom, že řemeslo má zlaté dno. Samotné heslo ale nepřitáhne spoustu zájemců a zatím se člověk, znalý řemesla stává ohroženým druhem, který ztrácí podmínky k životu podobně jako když v přírodě vymírá živočišný druh, protože nemá životní prostor nebo je predátory vyhuben.
Řemeslo v dávných dobách mělo skutečně zlaté dno, protože bylo jedním s pilířů ve společnosti a mít zlaté ruce bylo vyjádřením schopností člověka, který řemeslo nejen ovládal, ale povýšil ho na samotné umění, které vycházelo přímo ze srdce umělce, které bylo naplněno ctností, vnitřní ušlechtilostí, kterou řemeslník vtisknul do svého díla.Ovládnutí řemesla předcházelo ovládnutí sebe sama a probuzení ctností, jakými byly trpělivost, pečlivost, přesnost, důslednost, které se odrazily v dokonalosti hotového díla.

Krize ekologická
Člověk je jen jednou z mnoha větví stromu, který se nazývá příroda. Cítí se zdravý jen tehdy, když je v pořádku celý strom. Pokud se bude snažit přírodu ovládnout a obrazně řečeno se bude snažit být nejsilnější větví stromu a bude stínit těm ostatním dojde k tomu, že onemocní celý strom a s ním i nejsilnější větev, kterou ze sebe člověk udělal. James Lovelock ve své knize Gaia popisuje zemi jako makroorganismus, který v sobě obsahuje mnoho malých mikroorganismů a sám považuje zemi za živou bytost, která ve svém lůně vytváří řád a podmínky pro náš život.
My se dostáváme poslední dobou do role obětí klimatických změn a musíme si připustit,že jsou důsledkem našeho chování k přírodě, kterou se snažíme ovládnout a vytěžit s ní maximum možného nerostného bohatství bez ohledu na budoucnost a život příštích generací. Jsou pořádány velkolepá setkání odborníků na ekologii, kteří nikdy nedospějí ke skutečné příčině klimatických změn, neboť příčinu hledají vně a ne u samotného člověka, který by si měl sám položit otázku, co já dělám, pro to, aby planeta byla méně znečištěná? Člověk se dostává do pozice lékaře, který konstatuje nemoc, ale jedním dechem říká, že to není nijak vážné a na léčbu bude ještě dost času, ale pacient mu zemře dříve, než najde řešení.
Země je naše matka a my jsme její děti a spojuje nás to, že jsme součástí jednoho velkého lidstva a nemělo by nám být jedno v jakém prostředí žijeme. Je smutné, že ani příznaky různých alergií a kožních onemocnění, které jsou alarmující u našich dětí nepřinutí lidi zamyslet se nad tím, proč člověk přírodu na zemi ničí a jaké to může mít důsledky a chová se jako kuřák, kterému dokud lékař nepotvrdí, že má rakovinu, tak kouří vesele dál. Nelze si nevzpomenout na moudrost Aztéků, kteří říkali, že když už se člověk narodí na zem, přebírá odpovědnost za to, jak vypadá a jaký je na ní život, protože sami sebe přirozeně považovali za součást přírody a cítili se zodpovědní za tento svět.
Tato odpovědnost musí být povinností každého člověka, která bude vycházet z jeho srdce, uvnitř kterého se nachází nejvyšší ctnosti.Všichni máme v srdci dobro, všichni cítíme, co je a není správné, všichni vlastníme lásku k moudrosti, filosofii, která je příčinou toho, že nám není lhostejná naše planeta, že nám není jedno jaký život žijeme a v jaké společnosti.
Náš život musí být aktivní, plný otázek a odpovědí s jasně vyznačenou cestou a daným cílem, kterým je moudrost, jedině tak bude mít náš život smysl. A pokud má být život naplněný hledáním moudrosti, potom je nejen důležité ji hledat, ale pokud ji nalezneme předáme ji z upřímným srdcem ostatním, kteří již na ni čekají.

Ing. Václav Hastík

Read more...

FILOSOFIE JAKO OPORA V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ

CYKLY
„V roce 2000 budou lidé pracovat pouze 4 dny v týdnu… Děti nebudou chodit do školy, ale budou se učit doma za pomoci počítačů… Postaví se města s kopulemi, kde bude ideální ovzduší… Náš život bude bohatší, snazší, zdravější… Chirurgové budou operovat pacienty na dálku… Už nebudou existovat nevyléčitelné nemoci… Budeme cestovat na Měsíc… Ve vesmíru budou existovat kolonie a my je všechny budeme živit díky výbornému systému zemědělství… Vzniknou města pod mořem a první podmořské kultury… Lidské vynálezy všechno změní… Všichni budeme mít atomové bomby, a proto už nebudou války… Zmizí hranice a všichni budeme žít v jednom velkém státě…“

K těmto slovům, která zaznívala nebo byla napsána v 60., 70. a 80. letech, se často v myšlenkách vracím, neboť tehdy to pro mě byla budoucnost, kterou nyní v současnosti žiji.

Ano, měli jsme představu nekonečného míru a blahobytu, zeměkoule se nám zdála jako velká útulná vlast pro celé lidstvo, v níž bylo lhostejné, jak člověk vypadá nebo jakým jazykem mluví. Už neexistovala víza, národnosti nebo rasová nenávist a všichni jsme měli pouze jedno označení: člověk.

Když se dnes dívám na zprávy, které mluví o hladovění, válkách, dopravních nehodách, nevyléčitelných nemocích, workoholismu…, zdá se mi současnost podobná spíše středověku než slovům, která byla uvedena na začátku.

Jelikož však vím, jak plynuly dějiny lidstva, které byly vždy cyklické, věřím, že i v „našem středověku“ se znovu zrodí renesance a poskytne nám impuls k novému, především morálnímu rozvoji.

K čemu jsou nám všechny vědecké vynálezy, když jsme ztratili smysl pro zdravé lidské kontakty, které naši rodiče ještě dokázali udržovat? Někdy se ptám, zda nás telefon sblížil, anebo oddálil, neboť stačí někomu zavolat a už nemusíme jezdit na návštěvu, abychom se dozvěděli, jak se má.

Navzdory všem vymoženostem, které nám zpříjemnily život, používáme stále častěji větu „nemám čas“. Jak je to možné, když máme rychlá auta, automatické pračky a myčky, mobilní telefony, mikrovlnné trouby…? To všechno nám přece ušetřilo tisíce hodin, které naše maminky a babičky trávily namáhavou prací.

Kde jsou tedy tyto ušetřené hodiny? Kde je to pohodlí, které nám všechny tyto stroje „vydělaly“? Zkrátil se snad den a už netrvá 24 hodin? Má snad rok méně dnů než dříve? Na co se nás to ptal Malý princ ze stejnojmenné knihy: „A co budeš dělat s těmi 53 ušetřenými minutami?“ Máme se snad vydat jako on k nějaké studni, abychom se občerstvili? Jakou studnu vybereme? Prospěšnou tělu, anebo duchu?

Někdy mám ráda současnost. Nabízí tolik možností, které jsou ještě přede mnou, mohu v něm splnit mnohé sny, které jsem ještě nestačila dosnít, a vytvořit další, které teprve čekají, aby se zrodily. Někdy mám ráda současnost takovou, jaká je, s bolestmi i radostmi, neboť dobře vím, že je právě taková, jakou jsme si ji udělali.

A za chmurných dnů, když máme čelo plné vrásek kvůli trápení, která nás sužují, bychom si měli uvědomit, že stejně jako temný středověk ozářilo světlo renesance, i v životě každého z nás někde existuje jiskra a je na nás, abychom ji našli a použili. Hledejme tedy to, co nám pomáhá žít lepším způsobem a šířit kolem sebe světlo a naději na lepší zítřek.

Možná právě ty optimistické postoje lidí, kteří pronášeli slova citovaná na začátku, umožnily i nám, abychom zde dnes vůbec byli. A nevadí, že se nesplnilo vše, o čem snili. Před námi je zítřek a můžeme to uskutečnit v dalších letech, my nebo naši potomci.

 

ZKUŠENOST
Už jsme si zvykli, že jsme na konci nebo na začátku nejrůznějších cyklů, kterými prochází společnost, zahlceni informacemi, které hodnotí úspěchy a nezdary v uplynulém období. Každý člověk se též vědomě či nevědomě ohlíží za svým životem a hodnotí události, jež ho naplnily. Když chápeme příčiny, které tyto způsobily, a poučili jsme se z důsledků, které tyto vyvolaly, vytváříme řetěz, jenž se stává pomůckou při dalším jednání v životě. Někdy mu říkáme zkušenosti.

Zkušenosti mohou být bolestné, ale také radostné a posilující. Zkušenost, jak samotné slovo říká, je něco, co jsme zkusili a vzali si z toho ponaučení pro další kroky na své životní pouti. Je to něco, co jsme prožili, aktivně se toho účastnili a zanechalo to v našem nitru pečeť v podobě vzpomínky, na niž nezapomeneme. Ano, zkušenost je nenahraditelná a velmi těžce se přenáší, pokud ji člověk osobně neprožije.

A přesto existují události a činy, které nemusíme osobně prožít nebo se jich účastnit, abychom věděli, že přinášejí zkušenost dobrou či špatnou. Nemusíme ubližovat lidem ve své blízkosti, abychom zjistili, že jim to nepřináší radost, neboť víme, že ani nám není příjemné, když nám někdo ubližuje. Nemusíme zabít, abychom věděli, že to přináší hrůzu, neboť ve svém nitru víme a cítíme, že lidský život je věcí posvátnou, na niž nemáme právo sáhnout. Nemusíme „strkat hlavu do písku“, abychom zjistili, že to není způsob, jak se stát neviditelným a vyhnout se nepříjemným situacím ve svém okolí, neboť to, že my nevidíme okolní svět, neznamená, že on nevidí nás.

Už jsme zjistili, že ačkoli za několik hodin můžeme ujet tisíce kilometrů, nemůžeme utéci sami před sebou. Všichni v sobě nosíme šperkovnici hodnot, z níž si každodenně vybíráme tu, kterou se ozdobíme. Není lehké zvolit si tu oblíbenou a hrdě ji nosit na své hrudi v prostředí, které si jí neváží. Je třeba velká odvaha k tomu, abychom zastávali své názory i v době, kdy nejsou v módě.

Někdy se nechováme správně, přestože to víme, ale mnohem častěji je to z nevědomosti. Z oné nevědomosti, o níž Platón mluví jako o jedné z nejvážnějších nemocí duše, kterou však lze vyléčit. Jako nejúčinnější lék doporučuje výchovu, která člověka dokáže ve velké míře zbavit nerovnováhy psychické, způsobující též nerovnováhu fyzickou.

Není to snad právě nevědomost, neznalost cizích zvyků a obyčejů, co způsobilo mnohé války a proklamaci vyvolených národů? Není snad právě nevědomost tím, co staví jednu barvu kůže nad druhou, jednoho Boha nad druhého? A není ta nevědomost snad vyvolána tím, že se při výchově někdy zapomíná zdůraznit, že všichni lidé mají právo na život, že každý člověk má právo na vzdělání, víru, důstojnou existenci?

Každé lidské bytosti se říká člověk, bez ohledu na to, kde se narodila, jakou má barvu pleti, vyznání, vzdělání či kterého Boha uznává. Vždyť Bůh je jeden a jména, která mu dáváme, jeho podstatu nezmění, neboť by už Bohem nebyl, kdyby ho člověk dokázal ovlivnit. Není na nás, abychom ho zosobňovali, abychom jeho jménem hlásali, které cesty jsou pro vyvolené a které národy jsou prokleté. Není však na nás ani to, abychom odsuzovali jiné lidi a ubližovali jim pouze proto, že vypadají, mluví nebo myslí jinak než my.

Ano, někdy to děláme z nevědomosti a z nedostatku zkušeností. Chováme se jako lidé z orientálního podobenství o slonovi: když měli ve tmě popsat slona, začali ho ohmatávat, neboť ho neviděli. Ten, který se dostal k chobotu, popsal slona jako liánu. Ten, jenž mu sáhl na záda, říkal, že je to hora. A ten, jenž se dotkl jeho nohou, říkal, že slon je sloup. Jejich dlaně nemohly pojmout celek, na němž se stejně nic nezměnilo tím, že ho oni nepochopili.

Někdy se při posuzování lidí a událostí člověk chová právě tak: vidí pouze jednou stranu mince, ale uniká mu její hodnota. Není snadné zachovat se moudře v každé situaci. Ale je snadné zhodnotit své jednání a postoje, věnovat se svým myšlenkám a názorům, prozkoumat své znalosti a zkušenosti, a takto zjistit, na co v sobě můžeme být hrdí a co nám ještě chybí. Když budeme hodnotit svou vlastní minulost, nechovejme se jako zahradník, který proto, že mu ze semínka bodláku, jež zasadil, nevyrostla voňavá růže, viní vodu, kterou ho zaléval. Dobrý zahradník zná totiž pravdu, nebojí se jí a ví, jak ji získat. Zasaďme tedy to správné semínko a vyroste nám právě to, co jsme si zvolili. Zbavme se dalšího kousku nevědomosti a jeho prázdné místo v mozaice nahraďme poznáním, které nám přinese zkušenost. A každodenní život se stane mnohem snazší.

KULTURA
Pokud se podíváme do slovníku zjistíme, že slovo kultura znamená „soubor výsledků tělesné a duševní činnosti utvářející lidskou společnost“. Díváme-li se na svůj každodenní život, zjistíme, že ať děláme cokoli, vždy je naše činnost tělesná nebo duševní. Znamená to, že v každém okamžiku svého života přispíváme k vytváření kultury vlastní a kultury společnosti, v níž žijeme.

Často se však mluví nebo píše o některých lidech, že jsou nekulturní. Někdy se jde tak daleko, že se kvůli jednotlivcům, chovajícím se „nekulturně“, obviňují celé skupiny lidí, v jejichž prostředí se tito pohybují, nebo se jde dokonce tak daleko, že se mluví o celých národech jako o méně či více kulturních.

Otázka, která je v poslední době aktuální a klade se politikům nebo významným jednotlivcům v některých státech, je i ta, zda se má zrušit ministerstvo kultury. Samozřejmě, že názory se různí, i když neodrážejí vždy jasný stav. Pokud je kulturou všechno, co děláme, znamená to, že by každé ministerstvo nebo úřad musely mít „kulturní složku“, která by se starala o jejich kulturní úroveň, neboť se prostřednictvím jejich činnosti tato úroveň promítá do života všech lidí, kteří s nimi přicházejí do styku.

Když před mnoha staletími řekli Sokratovi, že někdo o něm mluvil špatně, odpověděl: „Vždyť se nenaučil mluvit pěkně.“ Možná, že ona část kulturní úrovně, s níž nejsme spokojeni, je takovou právě proto, že jsme se lepší nenaučili. Z druhé strany existují i věci, s nimiž jsme spokojeni a považujeme je za kulturní. Přesto si můžeme všimnout, že některé z nich byly, jsou a budou vždy považovány za projev určité vznešené úrovně člověka, že jsou věčné a že jiné se zas měnily s dobou nebo módou a jsou pomíjivé.

Stejně jako se mění technická úroveň lidstva, mění se i způsob života, zvyky a kultura. Jedno je však vždy stálé a neměnné, vždy zvídavé a plné naděje v lepší zítřek, vždy schopné naučit se něčemu novému a pokračovat v oné zázračné cestě, které říkáme evoluce: je to Člověk.

Jako kdysi, v době faraónů nebo zasvěcených králů, i dnes má člověk stejné touhy a trápení, stejné radosti a žaly. I dnes, bez ohledu na život usnadněný mnohými technickými vymoženostmi, se člověk rodí a umírá, miluje a nenávidí, zpívá a pláče..., člověk je prostě Člověkem.

Existuje v něm určitá záhadná jiskřička, která ho pohání kupředu, která v něm probouzí touhu zkoumat a objevovat neznámé, čelit nebezpečí, bojovat s nepřízní osudu. Lidstvo chce změnit svět, poznat vesmír, objevit nesmrtelnost. Ale lidstvo není „někdo“ nebo „něco“ cizího. Lidstvo se skládá z lidí, což znamená, že jeho základním kamenem je Člověk. A tento člověk je tím, kdo může změnit všechno nebo nic, což záleží pouze na tom, zda to chce.

Proto bychom si měli uvědomit, že na každém z nás záleží, jaká je společnost, v níž žijeme. My jsme ti, kdo ji mohou měnit, a měníme ji k lepšímu nebo k horšímu. My žijeme svůj vlastní život a nejsme pouhými diváky, přestože se nám někdy zdá, že na jevišti je někdo jiný. Abychom se tohoto života, tohoto „představení“ v nejlepším slova smyslu, mohli účastnit, musíme vědět, co chceme. A k tomu je zase zapotřebí „Poznat sebe sama“.

To je věta, kterou se kdysi řídili starodávní filosofové, ale také ta, kterou bychom i my měli uplatňovat v každodenním životě. Abychom mohli poznat sami sebe, musíme vědět, odkud přicházíme. Musíme se seznámit s minulostí lidstva, neboť ona uchovává mnohé poklady, které ještě nebyly nalezeny nebo, i když byly nalezeny, ještě nebyly oprášeny.

Podívejme se do zrcadla minulosti a uvidíme odraz odpovědí na problémy současnosti, které bychom mohli vyřešit v budoucnosti. Čas plyne jemně, nepřetržitě. Naše doba se vlévá do minulosti jako řeka do oceánu. III. tisíciletí prývě překročilo práh našeho života.

Stejně jako se v zrcadle v předsíni našeho bytu nemůže odrážet celý byt, takto se ani v jednom článku nemůže odrážet všechno, co kultura obsahuje.

Jeden lidský život nestačí, abychom obsáhli všechno to, co bychom chtěli, ale to není důvod, abychom už dnes nezačali a nepokusili se o to, co je v našich silách a schopnostech.

TOLERANCE
Jedním z našich „práv“ je být informován o tom, co se děje ve světě, ve státě, v němž žijeme, v našem městě, okolí, ulici… Být informován pravdivě, bez jakéhokoli zabarvení. A tak se na nás hrnou války, masakry, náboženská pronásledování, politické skandály, vraždy pro peníze a kvůli penězům…, násilí, které z filmů vykročilo do ulic, rodin, škol… Varují nás před nárůstem bídy, neboť počet bezdomovců a hladových každým rokem roste… Informují nás o obchodu s lidskými orgány a životy, drogami, dětmi, „bílým masem“…

A mezi všemi těmi zprávami a články upoutala moji pozornost věta, nad níž jsem se nejen zamyslela, ale se kterou jsem i vřele souhlasila: „Moje práva končí tam, kde začínají práva ostatních.“ Jak ušlechtilá myšlenka, kterou je, zdá se, tak těžké uskutečňovat v praxi. Proč je tomu tak?

Možná nám chybí více tolerance, jež rozhodně netkví v tom, že máme dobré vztahy pouze s těmi, kteří myslí stejně jako my, nýbrž že sice máme hájit svá vlastní práva, ale máme též povinnost neútočit na práva ostatních. Možná bychom se měli více zamyslet nad výchovou, která nás naučí neřídit se instinkty, ale rozumem a citem, což nám pomůže zbavit se egoismu a nevědomosti. Neznámé totiž vždy vyvolává strach, a ten je jen o krok vzdálen násilí.

Člověk ze strachu před neznámým nebo před tím, co nechápal, od nepaměti útočil. Co jiného jsou politické, vědecké, náboženské či jakékoli ideologické střety? Musí jednotlivec nebo skupina pouze proto, že o něčem nic neví nebo to nechápe, na to útočit a ničit kvůli tomu něčí práci? Proč člověk nemá takové porozumění pro Ideály jiných, jaké má pro své vlastní? Proč se dodnes pronásledují ti, jež smýšlejí jinak? Nezdá se někdy, že Inkvizice kráčí pod jinou maskou a v jiném převleku? Možná, že už neupaluje své oběti na hranicích, ale stačí, že se o nich zmíní v tisku nebo v jiných sdělovacích prostředcích, a výsledek je někdy i horší.

Nestačí pouze kritizovat a poukazovat na chyby: je třeba nabídnout řešení a snažit se být praktickým příkladem. Slova neuskutečněná v praxi jsou časem zbavena významu a obsahu. Příklady lidí, i když upálených nebo pronásledovaných, přetrvávají věky.

Že neznáte žádný z nich? A co Sókratés, Giordano Bruno, Hypatia, Jana z Arku, Jan Hus… A mnoho dalších anonymních z minulosti i současnosti, kteří tiše kráčejí světem a zanechávají po sobě stopy, jichž si určitě někdo všimne a bude je následovat.

Že jsme bezmocní? Ani náhodou. Všichni žijeme na stejném světě a to znamená, že ho každý z nás vytváří. Nemusíme být všichni Sókratové, ale můžeme svým malým dílem pomoci postavit nový a lepší svět, kde bude méně násilí, pomluv, brutality a lží. A kde bude více lásky, tolerance, solidarity a pravdy. Kdy? Začněme hned teď. Neodkládejme na zítra to, co již dnes může zlepšit naše okolí. Přispějme k uskutečnění myšlenky z Deklarace lidských práv o vytvoření skutečného bratrství lidí bez ohledu na to, kterého Boha vyznávají, jakým jazykem mluví či jakou barvu pleti mají.

Ano, život má chvíle radostné i smutné. Snad by jinak mohl být i nudný, a rozhodně by nebyl přirozený. Nikdo z nás nechce žít „uměle“, hrát pouze vedlejší roli, nýbrž každý chce být hlavním hrdinou svého příběhu. Jak to však uskutečnit? Co znamená ta „otřepaná“ fráze, kterou jsme tolikrát slyšeli: chci žít doopravdy?! Nenechme se zmanipulovat názory jiných, neboť jsme již zjistili, že názory se někdy mění dle situace, která nastává. Přemýšlejme vlastní hlavou, a vytvářejme tak svoji vnitřní svobodu, které nás nikdo nemůže zbavit, neboť patří pouze nám. Je výsledkem obrany vlastních práv a úcty k právům ostatních. Je výsledkem plnění vlastních povinností, a nikoli kritiky druhých, že oni své povinnosti neplní.

Vykročme do nového období svého života s novým horizontem před očima, který rozežene tmu nevědomosti a umožní nám vidět všechny lidi v jejich lidské podobě, a ne jako nepřátele, kteří na nás číhají ve tmě. Potřebujeme více sebevědomí, méně pýchy, více lásky a méně nenávisti. Zdraví? Také, ale často není v našich možnostech ovlivnit zdravotní stav našeho těla, zatímco zdraví duchovní je zcela v našich rukou. Na to máme výtečný lék: Filosofii.

SNY
Všichni máme část dne aktivní: chodíme do práce nebo do školy, čteme, píšeme, okopáváme zahrádku a všeobecně tvoříme mnohé věci, jež jsou mimo nás, ale abychom utvářeli své nitro, na to už většinou „nemáme čas“. A takto aktivní část dne končí a my se unaveni ponořujeme do snů, které si ne vždy pamatujeme.
Někdy nás nějaký potěší. Způsobí, že máme celý den dobrou náladu a elán do práce. Jiný sen zase, aniž bychom si toho byli vědomi, v nás vyvolá sklíčenost, pochmurný názor na svět nebo mrzutost.

A pak jsou zde i jiné Sny. Ty, které vytváříme v bdělém stavu a někdy jim říkáme Ideály, jindy zas utopie. Za některé se stydíme, protože se nám zdá, že nás převyšují a že by se nám okolní svět mohl vysmát. O dalších hrdě mluvíme a každodenně přinášíme jednu „cihlu“ z mnoha, abychom „postavili svůj Sen“.

Tradiční učení mluví o světě snů jako o světě plném mystérií, záhad, překonání sebe sama a uskutečnění nemožného. Svět snů pro starodávné civilizace také neexistoval pouze v hodinách spánku, nýbrž mluvily o tom, že i během dne můžeme snít a obohatit svůj všední život vůní.

Stačí dát do pohybu Vůli, která každému z nás pomůže vytvářet jeho vlastní Velký Sen, jenž usměrní naše kroky a dá smysl našemu životu.

Sníme o lepším světě, ale k jeho uskutečnění jsou zapotřebí naše vlastní činy, naše vlastní slova a naše vlastní myšlenky. Sníme o lepším porozumění mezi lidmi a o životě bez násilí, plném lásky. Ale k tomu je zapotřebí srdce zbavené strachu ze zrady, samoty, opuštěnosti a nepochopení. K tomu je zapotřebí dokázat vidět „za obal“ těla: vidět lidskou Duši, která dřímá v každém jednotlivci a usměrňuje jeho jednání.

Proč píši o Snech? Protože každý člověk má období „zimního spánku“, na jehož konci ledy pukají, tají a voda se slévá do malých potůčků, které se připojují k mohutným řekám, aby se spolu vlily do oceánu života.

Jako rostliny vystavují své květy jarnímu slunci, tak i naše Duše touží po tom, aby znovu rozkvetla a začala uskutečňovat všechny Sny, které během mystického „zimního“ období rozjímání mohla odhalit ve svém nitru.

I Duše má své „jaro“, dobu růstu, dobu rozkvétání, dobu činů. Jaro je obdobím lásky, která nás obohacuje a ulehčuje nám vykonat to, co nás převyšuje. Cítíme inspiraci, která v našem nitru razí stezky, o nichž jsme ani netušili, že jsme schopni je ujít.

Pozdravme radostně Vesnu, slovanskou bohyni Jara a Mládí, která po rozkvetlých loukách tančí svůj tanec Života. Dejme prostor své vlastní Duši, která po dlouhém spánku touží uskutečnit vznešené Sny plné lásky k moudrosti.

HORIZONTY
Z mnoha věcí se skládá život lidské bytosti a jednou z těch, jež ho tvarují a určují jeho směr, je i horizont, který nosíme ve svém nitru. Rozpíná se nebo zužuje v souladu s naší náladou i s tím, jak se nám v životě daří a čeho chceme dosáhnout. Tvoříme střed kružnice, jejíž velikost a hranice určují náš horizont.

Víme, že v přírodě je horizont krajní mez, do níž dohlédneme z místa, na němž se právě nacházíme. Jak je to ale s naším vnitřním horizontem? Kam až dohlédne naše duše, naše myšlenka, naše touha?

Pokud je Já středem osobnosti, musí mít horizont, za nímž vychází a zapadá slunce našeho života: horizont, k němuž chceme dojít, dosáhnout ho a překročit, abychom posunuli jeho hranice, a získali tak větší území, po němž se budeme moci pohybovat.

Horizont je v jistém smyslu hranicí mezi naším nebeským a pozemským životem, bodem, v němž se setkávají naše duše a tělo, naše božské a lidské já.

Horizont je jako vrchol pyramidy našeho nitra, kterého chceme dosáhnout, abychom měli přehled o všem, co se děje v nás i kolem nás. Touha vyšplhat se na vrchol začíná v okamžiku, kdy už nás neuspokojuje dívat se pouze na kameny, z nichž je postavena jedna ze stěn pyramidy, nýbrž toužíme získat přehled o celku a okolí, v němž se nachází.

Kráčíme životem a dobýváme pokaždé větší území své osobnosti, porozumění, lidských vztahů… Přibližujeme se k horizontu, který jsme viděli ze svého středu, v němž se naše Já nacházelo v jistém životním období, a vzrušeni představou o tom, co uvidíme, když se konečně ocitneme na horizontu, si během chůze ani nestačíme všimnout, že se střed pohybuje spolu s námi.

A najednou přijde den, kdy dosáhneme toho, co jsme považovali za obvod kružnice, a my zjišťujeme, že zdánlivý horizont minulosti se stal prožitkem a středem současnosti, zatímco se před námi na obzoru otevřel další nový horizont a pole našeho života se zase o něco zvětšilo.

Je těžké, pokud ne nemožné, představit si nebo pochopit horizont jiného člověka, pokud se nepovzneseme nad egoistické touhy a nepřiznáme jiným bytostem právo na duchovní svobodu, která nebude omezovat ostatní. Každý se díváme ze svého středu – a tímto i ze své perspektivy – na život, který kolem nás jen plyne nebo se ho účastníme a obohacujeme ho. Můžeme být pasivními diváky, kteří natahují ruce s touhou brát, nebo aktivními herci, kteří především nesobecky dávají a jako odměnu přijímají pouze to, co potřebují k důstojnému životu.

Můžeme být mravencem, který je sice pracovitý, ale celý svůj život omezil na sbírání potravin, které uskladňuje do svého mraveniště… Anebo ptákem, který dokáže vzlétnout i nad ten nejvyšší strom, nebojácně se pouští do poznávání neznámých krajin a přitom ani netuší, co ho tam čeká.

Můžeme si zvolit, že se budeme prodírat pralesem nebo se vznášet v čistém vzduchu naší vnitřní planety. S obojím se během života setkáváme, otázkou však zůstává, čemu se větší část života věnujeme.

S horizontem je problém v tom, že ho nikdo za nás nemůže posunout, zvětšit, rozšířit… Někdo nám sice může poukázat na jeho existenci, může nám popsat směr, může nám sdělit své zkušenosti na cestě k jeho dobytí, avšak stezky, které k němu klikatě vedou, musíme projít my sami. Ano, můžeme následovat stopy svých předchůdců, avšak nikdo za nás nemůže vstát a vykročit, nikdo se za nás nemůže napít ani najíst, nikdo za nás nemůže dýchat ani spát… Nikdo se za nás nemůže rozhodnout, neboť to už nebude naše volba ani náš život.

Pokud skutečně chceme posunout hranice svého horizontu, nemůžeme to udělat nečinným přihlížením tomu, jak žijí život ostatní, neboť život není filmem, který natočil jiný režisér. My jsme režisérem, scenáristou a hlavním hercem svého vlastního příběhu, který ze dne na den vytváříme svými myšlenkami, slovy a činy.
Pokud toužíme dostat odměnu za nejlépe natočený film, je na čase autenticky se vrhnout do své vlastní role, kterou v životě hrajeme, a neuspokojovat se s vedlejší úlohou, kterou někdo jiný pro nás napsal.

Čas plyne a život jako veletok směřuje od svého pramene do mořských hlubin neznámého oceánu. Můžeme se nechat unášet proudem jako nečinný kus dřeva, který do něj náhodou spadl, anebo plavat proti proudu, abychom se napili čisté vody z pramene.

Horizont? U někoho je velmi omezený, malý a téměř totožný se středem. Jiní zase své horizonty rozšiřují a nebojí se nových vizí, které to s sebou přináší. Naštěstí pro lidstvo vždy existovali hrdinové, kteří posouvali hranice horizontu svého života, a tímto i možností svých bližních.

CTNOSTI
Konfuciánská filosofie říká, že každá lidská bytost v sobě obsahuje zářivou nebeskou ctnost, a rozvoj této ctnosti je právě tím, co člověku umožní zcela získat jeho lidské vlastnosti a zdokonalit se. Je to zajímavý pohled: vidět v člověku člověka kvůli jeho schopnostem a ctnostem, protože jsme si zvykli pohlížet na něj spíše z opačného úhlu. Mnohem častěji totiž říkáme, že „mýlit se je lidské“, a když se dopustíme chyby, komentujeme to slovy „jsem jenom člověk“. Má snad být chyba nebo omyl tím, co člověka charakterizuje?

Filosofie proto kladla velký důraz na výchovu a vzdělání, jejichž prvotním cílem nebylo přeměnit lidský mozek na čip obsahující myriády intelektuálních vědomostí, nýbrž se snažila probudit v člověku touhu poznat sebe sama a podnítit rozvoj jeho ctností. Jelikož filosofové vycházeli z předpokladu, že všichni už vlastníme onu zářivou nebeskou jiskru, nešlo o to ji získat, nýbrž ji v sobě objevit a zbavit prachu, aby se třpytila a přinesla do našeho vlastního života světlo, které se bude odrážet i v našem okolí. K nalezení této nebeské ctnosti ukryté pod nánosy egoismu byla zapotřebí upřímnost, což vyjadřuje i přísloví: „Pouze ten, kdo na svět přichází se vší upřímností, dokáže zcela rozvinout své přirozené schopnosti... A ten, komu se podaří zcela rozvinout své přirozené schopnosti, dokáže pomoci i ostatním, aby rozvíjeli ty své.“

Vidíme, že jedním ze základních předpokladů pro rozvoj člověka, pro dosažení a pochopení pravdy je upřímnost, a takto i pravdomluvnost. Samozřejmě, že je těžko pochopíme, a ještě hůř uplatníme, pokud budeme ze strachu z okolního světa žít pod maskou. Nebo lépe řečeno „pod maskami“, protože někdy je měníme s ohledem na okolnosti a společnost, v níž se nacházíme. Morální aspekt filosofického života byl však zaměřen na to, aby se lidé masek zbavovali, a vedl je právě k upřímnosti a autentičnosti.

A to zahrnovalo ještě jednu doslova zlatou ctnost lidstva, která dnes patří mezi „ohrožené druhy“, pokud už nevymřela docela: dané slovo. Někdy mu říkáme slib, někdy závazek a jindy přísaha. Ať už použijeme kterýkoli z těchto výrazů, faktem zůstává, že to, co řekneme, bychom měli i udělat. „Velká slova neověřená životem mohou být sice krásná, leč nejsou k ničemu,“ říká čínské přísloví. V naší době, v níž někdy není k ničemu ani smlouva podepsaná a orazítkovaná v deseti exemplářích, už slovo opravdu ztratilo svou základní hodnotu: že v praxi skutečně představuje to, co na papíře. Nevím ani, kolik současných lidí by upřímně vyslovilo slova obsažená v jiném čínském přísloví: „Jeden slib za tisíc zlatých.“

Musím říci, že mě osobně uráží, když někdo a priori pochybuje o mých slibech či slovech, aniž by mne znal a aniž bych ho někdy v životě zklamala, protože se v životě upřímně snažím je plnit. Jsem daleko od dokonalosti, ale vyvíjím maximální úsilí, aby mé myšlenky byly správně vyjádřeny použitými slovy a ta aby byla zpečetěna činy.

Bylo by krásné žít ve světě, v němž má dané slovo větší hodnotu než tuny papíru, neboť dějiny prokazují, že člověk nejprve promluvil a teprve potom vynalezl papír a zapsal to, co řekl. Bylo by krásné žít obklopen lidmi upřímnými a pravdomluvnými, kterým záleží nejen na vlastním pohodlí a prosperitě, ale i na blahobytu ostatních, kteří také mají právo na důstojný život na této planetě.

Existuje mnoho ctností a nebudeme vyjmenovávat všechny, protože i těchto několik, jako jsou čestnost, statečnost, pravdomluvnost, spravedlnost, svornost... nám dá mnoho práce a bude po nás vyžadovat velké úsilí, pokud je budeme chtít ve svém životě uplatnit. Každý se však musí rozhodnout sám za sebe. Nelze nutit člověka, aby byl nečestný, stejně jako ho nikdo nedonutí, aby byl poctivý, pokud smysl pro čest nenalezne ve svém vlastním srdci.

Vzděláváme se každým rokem více, učíme se nové věci, můžeme vystudovat tisíce fakult a navštívit miliony nejrůznějších kursů, zkrášlovat své tělo a zbavovat se vrásek, ale pokud nemáme srdce, jež je plné lásky, milovat nás nikdo nenaučí a lásku, které se nám dostává, nepoznáme. Veškeré zlo současné doby vyplývá z nesvornosti, pýchy a neskromnosti, z nenávisti převlečené za dobré úmysly. Přestože množství lidí cituje známá slova Saint-Exupéryho, že „správně vidíme jen srdcem“, málokdo se dnes dívá na svět kolem sebe očima vlastního srdce a je ochoten dávat spíše než brát.

Nikdy však neexistovala absolutní tma, v níž by nebyl alespoň slaboučký paprsek světla, a tudíž i pro nás existuje naděje, že společně, „srdce se srdcem“, budeme transformovat tento svět tak dlouho, až se znovu stane kolébkou šťastného a svorného lidstva, v němž budou převládat morální hodnoty. Jejich ztráta je totiž příčinou veškerého zla.

Uprostřed hluboké tmy se rodí světlo, ještě malé a slabé, téměř neviditelné. Můžeme ho živit svými činy, až zesílí a dokáže prozářit většinu našeho okolí. A pak se přidají další a další..., neboť kdo by byl tak bláhový, aby si zvolil život ve tmě, když může žít na světle?!
Loučím se s Vámi slovy dalšího čínského přísloví s nadějí, že mnozí lidé sundají spolu se zimními kabáty i své masky, za nimiž se z nejrůznějších důvodů ukrývají.

„Nesplní-li jarní vítr svůj slib, květy sotva bujně rozkvetou.“

 

ČTYŘI STRANY PYRAMIDY
Starodávná učení přirovnávala kulturu k pyramidě, jejíž čtvercovou základnu tvořila minulost lidstva neboli jeho tradice. Ta měla být oporou čtyř stran, které směřovaly ke stejnému vrcholu, po jehož dosažení člověk odhalil nejvyšší bod sebe sama, dokázal povznést své vědomí nad pochybnosti, slabosti a strachy svého nitra a získal tak dokonalý přehled o svém „okolí“. Pohled, který se před ním otevřel, mu ukázal všechny čtyři strany a jejich skutečnou dimenzi.

Jaké jsou čtyři strany pyramidy nebo kultury, které vytvářejí společnost?
Jednou z nich je Věda, jež je především ve službě lidstva, nikoli těch, kteří ji nejlépe platí. Věda humanistická, která nepopírá zákony Universa a nesnaží se ovládnout přírodu ani člověka, jenž je její součástí, nýbrž žít s nimi v souladu, podporovat jejich důstojnost a čistotu na kterékoli úrovni.

Následuje strana, kterou známe pod názvem Náboženství. Strana, kterou všichni potřebujeme pro uskutečnění svého vnitřního života a která nám dává odpovědi na otázky: odkud jsme přišli, proč žijeme a kam směřujeme. To neznamená, že nutně musíme být určitého vyznání, ale že cítíme potřebu duchovně se uskutečňovat. Je to Náboženství zbavené fanatické nenávisti, která vyvolává „svaté války“ a odsuzuje všechny „pohany“, kteří myslí jinak. Náboženství, jež podporuje skutečnou lásku k bližnímu schopnou pochopit, že existují tisíce religiózních způsobů a forem, do nichž lze zahalit jednu a tutéž pravdu, a že tyto formy se liší vnějškem, nikoli podstatou a svým obsahem – stejně jako se svými šaty liší obyvatel polární oblasti od obyvatele z oblasti rovníku. Náboženství, které se bude snažit zbavit člověka „duchovního rasismu“ a umožnit mu pochopit „Mystérium Boha“ obsažené ve skutečné víře každého jednotlivce.

Další stranou je Umění. Mělo by být „Zlatým mostem“ spojujícím člověka s archetypy krásy, které nám zpřístupňují Múzy. Opravdový umělec se stává „knězem“, jenž se svým dílem snaží vyjádřit to nejlepší, co v něm existuje. Opravdové umělecké dílo cítí a chápe každý člověk bez ohledu na svůj původ a vzdělání. Je harmonické, povzbuzující, vyjadřuje krásu a probouzí v člověku touhu, aby sám směřoval k tomu, co je v něm nejkrásnější a nejvznešenější.

A konečně poslední strana, s níž se všichni každodenně setkáváme a již prožíváme: Politika. O ní Platón říká, že je Uměním a Vědou zároveň, neboť oba tyto faktory jsou nezbytné, aby individuum, společnost a stát dosáhly harmonického života a postupovaly po cestě evoluce, spíše než aby upadly do involuce. Politik je umělec, jenž svým posláním ztvárňuje život všech tří složek, a k tomu potřebuje tu „nejlepší vědu“, které se říká Moudrost.

Toto jsou čtyři strany pyramidy, po kterých kráčíme v našem každodenním životě. Někdo rychleji, někdo pomaleji, ale důležité je, že jednoho dne dosáhneme vrcholu. A přestože strany jsou čtyři a každá z nich zdánlivě směřuje jinam mohou být vzájemně uvedené do souvislosti prostřednictvím filosofie. Tato vznešená věda, která je „Láskou k Moudrosti“, spojuje čtyři strany pyramidy, je jejich oporou v každodenním životě a vysvětluje veškerá nedorozumění, která by je mohla přivést do rozporu. Můžeme si ji vybrat jako cestu, která vede přímo k vrcholu. I když je strmější a nebezpečnější je však rychlejší, neboť filosofie je osou pyramidy.

PhDr. Slavica Kroča

ředitelka NA

Read more...

MODLITBA THOMASE MORA

Dopřej mi chuť k jídlu, Pane,
a taky něco, co bych sněd,
dej mi zdravé tělo, Pane,
a nauč mě s ním zacházet.

Dej mi zdravý rozum, Pane,
ať vidím dobro kolem nás,
ať s hříchem nikdy nevydržím
a napravit jej umím včas.

A dej mi mladou duši, Pane,
ať nenaříká, nereptá,
dej, ať neberu moc vážně
své malé, pošetilé "já".

A dej mi taky humor, Pane,
a milost, abych chápal vtip,
ať mám radost ze života
a umím druhé potěšit.

Read more...

NOVÝ ROK... NOVÝ ŽIVOT?!

Když se přiblíží konec roku, konec jednoho malého cyklu v našem životě, obvykle se nás zmocní touha přehodnotit tento cyklus a věci, které jsme během něj udělali.

Úspěchy a nezdary se před našima očima a v naší představivosti rychle střídají – až příliš rychle – a nejraději bychom na všechno zapomněli a slíbili si, že se v nadcházející době tisíckrát polepšíme, přestože se to nakonec nebude příliš lišit od té předchozí.

Tyto výhledy jsou ovlivněny hned dvěma problémy, o nichž se v tomto článku chceme zmínit, abychom předložili naše akropolitánské stanovisko.

Jednou z největších nesnází je naše lidská nerozhodnost v tom, čím bychom chtěli opravdu být a co bychom chtěli dělat. To vede k živoření v průměrném a šedém životě, který postrádá lesk idealismu. Všechno vyúsťuje v neustálou úzkost, která mizí sotva na několik letmých okamžiků, ale nikdy není odstraněna, protože ve skutečnosti nikdy zcela nemizí. Pozadí tohoto problému je prosté, avšak hluboké, neboť každodenní úzkost, úzkost ze současnosti je důsledkem jiných základních a znepokojujících otázek: „Kdo jsem?“; „Odkud přicházím?“; „Kam směřuji?“. Pokud člověk nemá jasno ve svých počátcích ani ve svých cílech, jak by mohl mít jasno ve své současnosti?

K tomu, aby se rozhodl něco udělat, aby se rozhodl někým být, musí VĚDĚT, co je člověk všeobecně a kdo jsme každý z nás zvlášť. Je nutné vyřešit otázku původu a cíle vlastního života, avšak ne banální odpovědí o hmotě, která „vzniká a zaniká“ podle „náhodných zákonů“, nýbrž ve světle pravdy Zákona příčinnosti, který obsahuje mystérium našich lidských životů i všech ostatních existujících forem života. Musíme proniknout k Božskému kořenu – ať už ho nazveme jakkoli – abychom poznali vlastní lidský kořen. Musíme se rozeznít v rytmu universální evoluce, abychom pocítili, že do tohoto rytmu také zapadáme a že se této evoluce účastníme. Pak dokážeme prožívat léta, která se liší jedno od druhého, léta, která s tím, jak budou ubíhat, budou stále lepší. Pak zmizí šeď našeho života, protože každá minuta, která uplyne, bude minutou většího vnitřního jasu.

Další nesnází je to, že se zaměňují věci pomíjivé a nadčasové, to, co žije a opotřebovává se, a to, co přetrvává bez jakékoli újmy. Naše životy bezpochyby svědčí o nepřetržité hře mezi pomíjivými a měnícími se hodnotami a hodnotami nadčasovými a trvalými. Je však nutné umět dobře odlišit jedny od druhých.
Stejně jako se nikdo z nás nedokáže plně ztotožnit s tělem; stejně jako se uvnitř můžeme cítit stále mladí navzdory tomu, že tělo stárne, protože Mládí má kořeny v duši; právě tak, a ne jinak, si musíme vybrat za své vodítko ty hodnoty, které čas nezahubí.

Rozdíl je mezi trvalým a věčným. Trvalé trvá..., avšak nakonec skončí, projevuje se ve více či méně dlouhých módách, ale stále jen módách. Věčné existuje vždy, nyní, předtím i potom, a přestože se tisíce „módních“ hlasů snaží to věčné znehodnotit, žije dál, silně zakořeněné v každém z nás. Člověk ze starých civilizací, ten, který se dnes objevuje na barevných obrázcích knih o dějinách, a člověk našich dnů, chápou oba stejným způsobem hodnoty Dobra, Ctnosti, Přátelství, Lásky, Cti, Povinnosti, Věrnosti...

Zbavíme-li se falešného studu, který vzniká z chvilkové módy, nebudeme se už bát projevit to, na čem nám vždy moc záleželo: být dobrý, věrný, plný lásky, čestný, odvážný, všeobecně ctnostný.

Akropolitánský postoj se nezakládá na módách, nýbrž na pravdách. Módy jsou často jen výsledkem vnitřní zbabělosti. Když je těžké být ctnostný, je ctnost znevažována a je jí opovrhováno natolik, že se jí nikdo nesnaží dosáhnout. Když se však probudí vnitřní Člověk, vztyčí se nad tyto dočasné a proměnlivé otázky a nechá zaznít svůj hlas věčnosti.

Nový rok se mění; čas je věčný. Jeden rok se od druhého liší v odstínech, které mu přidělíme, ale my zůstáváme stejní. Nový cyklus předpokládá chvilku oddechu na cestě, zastávku, aby se mohlo přemýšlet a plánovat, aniž by se zapomínalo na kontinuitu, na souhrn předchozích zkušeností a úsilí. A především předpokládá slib, který dáváme sami sobě, že v tom, čeho jsme se rozhodli dosáhnout, postoupíme o krok kupředu, k dalšímu cíli.

Společně tedy můžeme připít na rok, který bude nejen Nový, ale i Lepší.

Prof. Delia Steinberg Guzmán

Mezinárodní ředitelka Nové Akropolis

Read more...

DRUIDOVÉ – ŠAMANI KELTŮ

Mnoho informací o druidech získáváme od Řeků a Římanů, na něž jejich dramatické obřady hluboce zapůsobily, a to jak v pozitivním tak i v negativním smyslu. Původní jméno druidů, dru-wid-es, znamená v překladu „ti, kteří vidí dál“. Toto označení mohlo poukazovat na prorocké vize, jasnovidecké schopnosti, nebo vidění šamanů. Existuje příběh druida Mac Rotha, který byl vyslán králem Ailillem, aby vyzvěděl, kde se shromažďují vojska z Ulsteru. Jeho zpráva naznačuje, že nad nimi letěl a pozoroval jejich pohyb na velké části území. Významnější výklad jejich činů musíme nicméně hledat u Caesara, v jeho informacích, které získal pro své krajany.

Druidové slouží kultu bohů, dohlížejí na veřejné i soukromé obětní obřady a určují všechny náboženské normy. Mnozí mladí lidé k nim přicházejí žádat o radu. Lid druidy uctívá a podporuje. Prakticky ve všech konfliktech, ať už mezi jednotlivci nebo kmeny, mají kněží úlohu soudců. Když dojde k nějaké vraždě, sporu o dědictví nebo jinému prohřešku, jsou to oni, kteří záležitost rozhodnou a určí trest, nebo vyvodí jiné důsledky.

Učení druidů vzniklo v Británii, a odtud proniklo do Galie. Lidé, kteří chtějí v dnešní době tuto kulturu studovat do hloubky, odcházejí většinou na studia právě do Británie.

Druidové byli zproštěni vojenské služby a neplatili daně jako ostatní obyvatelé. Tyto výhody byly samozřejmě přitažlivé pro mnohé, kteří se dobrovolně hlásili za adepty tohoto oboru nebo byli posíláni svými příbuznými. Říká se, že učedníci se museli učit nazpaměť velké množství veršů. Někdy zůstávali ve škole až dvacet let. Jedním z nejdůležitějších učení, které si každý žák měl vštípit, bylo učení o tom, že duše po smrti nezaniká, nýbrž přechází do jiného těla. Druidové věřili, že tato skutečnost je nejlepším podnětem k odvaze v životě, protože člověku ukazuje, že nemusí mít strach ze smrti.

Vedli dlouhé diskuse o nebeských tělesech a jejich pohybech, o rozměrech vesmíru a Země, o fyzikálním složení světa, o moci a charakteristikách Bohů. Mladí učedníci byli vzděláváni ve všech těchto otázkách.

Řek Diodoros pokládal druidy za velké filosofy, především v náboženských otázkách. Plinius o nich píše, že byli „proroky a znalci přírody“ a řadí je do širší skupiny, kterou pojmenovává „mágové“. Druidové byli zběhlí ve všech oborech a měli prorocký dar. Byli mistry v kouzlení a magii, uměli vytvořit tajemnou mlhu, dokázali měnit podobu a ovládali mnoho dalších kouzel, pokud bylo zapotřebí. Také mohli uložit takzvané geas, druh magického tabu, které bylo zároveň příkazem i zákazem a jehož přestoupení bylo trestáno smrtí nebo ztrátou cti.

Ward Rutherford ve své knize „Druidové“ upozorňuje na to, že tito kněží nebyli v žádném případě obyčejnými duchovními, a vyslovuje názor, že osoba v Římě považovaná za kněze, byla spíše jen místním vůdcem, pouze někdy uznávaným jako Bůh-Král-kněz. Pokud má Rutherford pravdu, a druidové nebyli obyčejnými kněžími, znamená to, že jsme uchovali mimořádnou tradici šamanů, kněží a mágů, která přetrvala mnohá tisíciletí. Všechny stopy poukazují na to, že se jednalo výhradně o skupiny mužů, kteří se volně pohybovali po kraji, aniž by byli omezováni nějakými kmenovými ustanoveními. Měli znalosti z matematiky, botaniky, medicíny a astronomie. Byli pověřováni volbou králů – starý král byl nejdříve rituálně pohřben, teprve pak byl zvolen nový – a vedli obětní obřady. Druidové předávali tajná učení a veškeré poznatky ústní formou a nedovolili, aby byly tyto informace zaznamenávány. Měli zvláštní moc, kterou Řek Laertios srovnává s mocí perských „magi“, „Chaldejců“ z Babylónie a Asýrie a s jádrem hinduismu. „Magi“ jsou klíčem, od nich pochází slovo magie.

Rutherford vysvětluje termín „magický“ tak, jak byl používán tehdy: označoval vlastníka vědění, moudrého člověka. Mágové byli známí jako „mudrci“, a právě tento význam většinou v moderním pojetí druidů chybí.

Když v prvním století př. n. l. Řím dobyl Galii, tím, čeho se Caesar obával nejvíce, byli právě druidové a jejich vliv. Věřil, že kdyby se proti němu spojili, nemohl by se svou armádou uspět. Proto Caesar zavedl proti druidům represivní prostředky, a ti byli nuceni utíkat do vzdálených končin, jako byly Anglie, Irsko nebo Wales, kde mohli žít nerušeně. V Irsku se keltský způsob života (smíšený s křesťanstvím) udržel až do 16. století a existují vážné domněnky, podle nichž si někteří druidové udrželi svůj vliv nejméně do 17. století.

ZNOVU OBJEVENÝ ŠAMAN

Druidové se neobjevili znenadání. Jejich původ sahá až do doby kamenné, a snad ještě dál, nepojí se tedy pouze se starověkou Indií.

Jednou z hlavních keltských myšlenek je myšlenka trojjedinosti mezi božstvem, člověkem a zemí. Zemí pronikají božské síly a tato jednota, přítomná v každém listu, zvířeti a v každém kameni, byla stejně samozřejmá pro Kelty i pro starší národy.

Anne Ross říká, že proslulý druid Mac Roth nosil „kůži divokého býka bez rohů“ a „klobouk z per kropenatých ptáků“ a také křídla, která mu pomáhala, když prováděl šamanský let. Na základě toho se můžeme domnívat, že se zde již používaly šamanské praktiky a že býk představoval strážce v podobě zvířete, se kterým se zmíněný šaman ztotožňoval.

Můžeme zde připomenout roli šamana a její význam. Byl tím, kdo měl vědomosti o mnoha změnách bytí. Prostřednictvím své „cesty“ nebo „letu“ vštěpoval svým následníkům a učedníkům poznatek, že každá věc má své bytí, jak v rozměru každodenního života, tak v jiných dimenzích, které si učedníci plně neuvědomují. Šaman byl živým příkladem toho, kdo se může pohybovat mezi úrovněmi vědomí, a na této moci se zakládala jeho autorita.

Ztotožnění šamana s posvátným zvířetem je u Keltů dobře doloženo. V mnoha příbězích se kněz mění v býka, jelena, kance, zajíce, ptáka nebo rybu a v tomto propojení s přírodou vstupuje do „stavu snění“, během kterého se zvířecí a božské aspekty v člověku sjednocují a vystupují do sféry mimo čas. Tradice zvířete jako strážce byla ve vědomí Keltů hluboce zakořeněna a keltský hrdina žil s důvěrou v jeho moc. Toto ztotožnění představovalo další rozměr člověka a pomoc zvířete byla často výrazem vděčnosti za úctu k jeho síle.

Úzké pouto mezi člověkem a zvířetem se projevovalo hlavně při rituálech velkého dosazení na trůn, z nichž poslední byl uskutečněn ještě v roce 1185 v Ulsteru. Při tomto rituálu byla na trůn vyzdvižena kobyla, budoucí král se k ní přiblížil na čtyři stopy a „s myslí upřenou na zvíře“ se tímto způsobem spojil s kobylou-Bohyní.

V keltském umění jsou zvířata často zobrazována jako strážci duší. V Británii byl oblíbeným zvířetem kanec a objevoval se na štítech válečníků, přilbách a v různých malých vyobrazeních. V Ibérii byly do velkých kamenů tesány podoby býků, a tato díla byla umístěna uvnitř keltských opevnění. Díky „snu o býkovi“ jednoho druida byl v irské Taře během volby krále obětován bílý býk. Soška býka se třemi rohy byla objevena v Maiden Castle v Británii, zatímco v Galii dávali přednost trojrohému kanci. Irští básníci starých dob nosili šamanská roucha a ptačí pera, aby tak ukázali svou náklonnost k některým ptákům, především k těm, kteří byli uctíváni jako strážci duší.

REINKARNACE

Keltská víra v reinkarnaci byla samozřejmou součástí učení o postoji Kelta ke smrti. Keltové si byli jisti, že smrt je pouze přestávkou v dlouhém životě, a proto měli před smrtí jen malé obavy. Podle Caesarova svědectví věřili, že „duše nehynou, ale po fyzické smrti přecházejí z jednoho těla do druhého. Tato víra vylučuje strach ze smrti a je tím nejlepším podnětem, který dodává odvahu“. Lucanus dodává: „tato odvaha ovládá údy i v dalším těle“.

Keltské učení o reinkarnaci je dobře popsáno irským básníkem a válečníkem Taliesinem v jeho „Válce stromů“. Taliesin nás ujišťuje, že žil již různé životy, ať už jako člověk nebo jako zvíře, a že se účastnil velkých událostí irské historie. Říká:

Mnoho jsem měl těl,

než dosáhl jsem formy příjemné,

byl jsem kapkou ve vzduchu,

byl jsem hvězdou zářící,

byl jsem mostem přes tři řeky,

cestoval jsem jako orel,

byl jsem lodí na moři.

Zpěv starověkého básníka Amergina má podobný smysl, i když s mnohem větší hloubkou. Říká, že tvořil součást podstaty jiných věcí a bytostí, a to ho naprosto spojilo s Univerzem, a tak nalezl mír duše a nejvyšší moudrost:

Jsem větrem, který vane přes moře,

jsem mořskou vlnou,

jsem moře hlubinou,

jsem býkem ze sedmi bojů,

jsem orlem na skále,

jsem slzou Slunce,

jsem obratný námořník,

jsem udatný jako kanec,

jsem jezerem v údolí,

jsem slovem vědění,

jsem ostrým mečem hrozícím vojsku,

jsem Bůh rozsvěcující hlavu,

jsem ten, kdo vysílá světlo mezi horami,

jsem ten, kdo předvídá období Luny,

jsem ten, kdo ukáže, kde Slunce zapadá.

Graves ukazuje, že nejběžnější verše typu – „byl jsem“ nebo „já jsem“ se vztahují k ročním obdobím a obsahují úplnou řadu symbolů vztahujících se k celému roku. Tyto verše jsou úmyslně nejasné, aby se zabránilo prozrazení tajemství. Ale stejně jako je pouze jedno božstvo vztahující se k celému ročnímu cyklu, můžeme si být jisti, že je to básník-bůh, který popisuje existenci svým osobitým způsobem. 

Kosmický význam cykličnosti ročních období a časových úseků jako den a noc se nachází v jednom příběhu v Leinsterské knize: 

Když Dagda rozdělil všechny pahorky sidh v Irsku lidu bohyně Dany (Tuatha dé Danann), přišel k němu Mac Oc s žádostí o nějaké území. Dagda mu řekl: „Pro tebe žádné není. Všechna místa jsou již obsazena.“ „Dovol mi tedy strávit den a noc ve tvém obydlí,“ poprosil ho Mac Oc. 

Dagda žádosti vyhověl. Když se o dvacet čtyři hodin později vrátil, Mac Oc byl ještě v sidh. „Odejdi, tvůj čas se naplnil,“ řekl mu Dagda. Mac Oc však odvětil: „Jak můžeme pozorovat, den a noc jsou úplným světem. A to je to, cos mi řekl.“ A tak musel Dagda odejít a Mac Oc zůstal v sidh.

Tyto subtilní úvahy vyváděly z míry římské logiky a popletly mnohé studenty, neboť se neshodují s latinským nebo semitským pojetím. Keltové chápali svůj život a celé Universum tak, že jsou řízeny jednoduchým vnitřním pohybem. Proto nevěřili v dualitu dobra a zla, ani v peklo či posmrtný soud.

Čínský jin a jang, představované bílou a černou barvou, jsou prvotní dvojicí stejně jako muž a žena, já a ten druhý. Když jsou v naprosté rovnováze, vytváří se harmonická energie chi, když jsou v nerovnováze, působí síla sha, a to znamená, že se polarity rozdělily a nejsou v pohybu. Keltové si byli vědomi potřeby chi, což může být příčinou toho, že druidové prováděli všechny své ceremonie venku, na čistém vzduchu, v blízkosti vody nebo mezi stromy. 

Bylo by zbytečné hledat u Keltů, tak vzletných a rychle přemýšlejících, něco natolik konkrétního a strukturovaného jako je princip či vytříbená doktrína reinkarnace.

Keltové žili svou víru, a neztělesňovali ji v konkrétních předmětech. Jejich pojetí času nebylo jako naše, ať už v životě nebo ve smrti. Bretaňský trubadúr začínal svou píseň vždy slovy: „Kdysi dávno, když ještě čas neexistoval, se stalo...“. Žili v souladu s mýty, které „nepokládali za pouhé převyprávění příběhů o velkých činech, ale za rozšíření těchto činů“. Jejich mýty pochopil každý bez ohledu na úroveň svého vědomí. Buď jako pohádku, jako změnu formy s tajemným magickým cílem, jako návštěvu jiného světa, nebo jako spojení s Božstvem.

ČÍSLO TŘI

Poseidonios říká, že „druidové učili galské šlechtice mnoha věcem ve vyučovacích cyklech, které mohly trvat až dvacet let. Scházeli se tajně v jeskyních, v dalekých lesích nebo údolích“. Caesar říká, že druidové učili své žáky ve verších o třech větách – triádách. Tato tradice se v Irsku udržela až do jeho dobytí Angličany. Číslo tři mělo pro Kelty velký význam. Měli bohyně a bohy se třemi hlavami; bohyně úrody Matrona je vždy představována triádami, stejně jako zloduch Morrigan. 

V příběhu se může hrdina objevit třikrát, pokaždé s jiným jménem, nebo jako jiná osoba, a to vyvolává takový zmatek, že můžeme začít pochybovat o všem v historii. V našem materialistickém světě nemá iracionální, proměnlivá a nepřístupná keltská magie místo, a pouze pokud se oprostíme od svých omezení a připustíme existenci v nehmotné dimenzi, zjeví se nám něco z jejich moudrosti. 

Možná největší význam bohů tří tváří a velké úcty k číslu tři souvisí s vírou, kterou nacházíme v hinduismu. V něm tři bohové – Brahma, Višnu a Šiva – tvoří triádu, která představuje tři aspekty Vyšší Skutečnosti. Brahma svět tvoří, Višnu udržuje a Šiva ničí. Šiva je proto důležitý pro nové stvoření. Tyto tři aktivity můžeme najít i v našem životě. Celý cyklus existence symbolizovaný božskou trojjediností je společný pro mnohá stará náboženství.

Keltským symbolem trojjedinosti je triskelion, dvousměrná spirála podobná jinu a jangu, ale s další, třetí připojenou spirálou, kterou alchymisté pojmenovali Tajný oheň. Triskelion byl archetypálním symbolem velké moci a byl zobrazován v celém keltském světě.

Alain Impellizzeri,

Ředitel Nové Akropolis v Irsku

Read more...

100 Filozofů – 022 – Immanuel Kant

Filozof dvacátý druhý:
Immanuel Kant, 1724-1804 n. l.
Narodil se 22. dubna 1724 ve městě Královec (Königsberg, Kaliningrad), v nejvýchodnější části Pruska. Vystudoval tamní universitu, stal se soukromým docentem a později byl jmenován profesorem, což mu vydrželo do konce života. Celý jeho život byl velmi skromný a podřízen přísnému řádu. Podle pravidelnosti Kantových vycházek si mohli jeho spoluobčané seřizovat hodiny.
V jeho tvorbě můžeme najít tři základní období: první bývá nazýváno období před krizí, druhé kritické, a třetí někteří autoři a vykladatelé Kantova díla neuznávají, zatímco jiní ho nazývají postkritické.
Mezi hlavní spisy z předkritického období patří „Kritika čistého rozumu“ a „Kritika praktického rozumu“.
Kant říká, že mi nemůžeme vstoupit do vyššího světa, do světa idejí prostřednictvím našeho rozumu, ale můžeme pochopit božské zákonitosti, na základě kterých funguje celá příroda a to hlasem svého svědomí.
„Dvě věci naplňují mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mě. Žádnou z obou nesmím hledat jakoby zastřenou temnotami nebo v nadsmyslnu mimo obzor a pouze je tušiti, vidím je před sebou a spojuji je bezprostředně s vědomím své jsoucnosti. Prvá začíná v místech, kde končí mé vidění vnějšího smyslového světa a rozšiřuje spojení mého stanoviště s nedozírnou dálavou světů nad světy a soustav v soustavách do bezmezných věků jejich periodického pohybu, jejich počátku a trvání. Druhá začíná mým neviditelným já, mou osobností, a ukazuje mě ve světě, jehož pravá nekonečnost může být postižena toliko rozumem a s nímž se poznávám ve spojení ne tak jako tam pouze nahodilém, nýbrž všeobecném. První pohled na nesčíslné množství světů ničí takřka mou důležitost zvířecího tvora. Oproti tomu druhá věc jakožto inteligence zvedá nekonečně hodnotu mé osobnosti, v níž mi mravní zákon zjevil život nezávislý na zvířeckosti a i na celém smyslovém světě. Takže mé bytí tímto mravním zákonem účelně určené není omezeno na podmínky a hranice tohoto života, nýbrž kráčí do nekonečna.“
„To, co by se nemohlo stát normou celé společnosti, nechť se nestává ani normou chování jednotlivce.“
„Když konám svou povinnost, dobré a zlé následky se mě netýkají.“
„Povinnosti, jsi velké a vznešené jméno, které neobsahuješ nic oblíbeného a lichotícího, ale nastoluješ zákon, který sám od sebe vstupuje do mysli.“
„Soudní dvůr sídlí v lidském srdci.“
„Když se však ptáme, co je to vlastně čistá mravnost, podle které musíme přezkušovat morální obsah každého chování, musíme přiznat, že rozhodnutí této otázky mohou zpochybnit jen filosofové.“
„Zákon můžeme považovat za adekvátní, spravedlivý, harmonický a dokonalý, ale nikdy za sympatický, neboť se jím necítíme přitažení prostřednictví náklonnosti, nýbrž prostřednictvím povinnosti“.
„Kategorický imperativ, a na něm se zakládající poznání všech lidských povinností jakožto božských přikázání, je praktickým důkazem existence boží.“

Read more...

100 Filozofů – 021 – Hypatia z Alexandrie

Filozof dvacátý první:
Hypatia (Hypatie) z Alexandrie, cca 350/370-415/416 n. l.
Kresba: Gasparo, 1908
(kresba v Elbert Hubbard, Little Journeys to the Homes of Great Teachers)

Hypatie se narodila kolem roku 370 n. l. a byla dcerou matematika a filosofa Theona, jednoho z nejvzdělanějších mužů v tehdejší Alexandrii, který sám svou dceru vzdělával a vychovával. Pod jeho vedením studovala matematiku, astrologii a astronomii, pomáhala mu psát některá díla a spolupracovala na jeho výzkumech. Vedl ji také k fyzickému cvičení v souladu s ideálem harmonického rozvoje těla i duše. Učil ji o podstatě různých náboženství světa a o tom, jak lze ovlivnit posluchače silou slov.

Studovala též v Athénách a v Itálii. Po návratu do Alexandrie začala sama přednášet a v 31 letech se stala ředitelkou Múseia a hlavou platónské školy. Vyučovala matematiku a filosofii, zvláště pak filosofii neoplatónskou. Vycházela ze svých neoplatónských předchůdců, především z Plótína. Velmi brzy se stala proslulou osobností. Její přednášky navštěvovali nejen posluchači z Alexandrie, ale přijížděli až z Říma či Athén, aby ji mohli slyšet. Dochované prameny nám ji popisují jako ženu výjimečné krásy, která dokázala nádherně a přitom moudře mluvit. Navzdory množství ctitelů se zavázala k tomu, že nebude ženou žádného muže a celý svůj život zasvětila výhradně poznání. V básních ji nazývali „Pannou nebes“, „Neposkvrněnou hvězdou“.

Napsala komentáře k Diophantově Aritmetice, Apolloniovým Kuželosečkám a ptolemaiovským astronomickým pracím. Rozvinula myšlenky o dělení kužele pomocí různých rovin, o hyperbolách, parabolách a elipsách.

Spolu se svým otcem a se svým nejlepším žákem Synesiem se též podílela na vynalezení astrolábu, přístroje používaného ke studiu astronomie, který umožňoval napodobit pohyby nebeských těles. Pojednání, které o astrolábu sepsali, se stalo základem mnoha dalších, jež později vznikla ve středověku.

V době, kdy žila Hypatie v Alexandrii, začínalo křesťanství převládat nad ostatními náboženstvími. Na začátku roku 390 vypukly první střety mezi věřícími odlišných náboženství a brzy nato se rozpoutal osudový konflikt mezi Cyrilem (křesťanským vůdcem) a Orestem (římským prefektem). Každý z nich stál na jiné straně a každý byl následován jistým počtem přívrženců. Hypatie byla Orestovou přítelkyní, byla příliš učená, a přitom patřila k pohanům, a to bylo důvodem, proč ji Cyril (později sv. Cyril) začal nenávidět. Přesvědčil sám sebe i své blízké, že Hypatiino nadání a dobré jméno vrhají stín na křesťanskou obec a že bude lepší se jí zbavit. Nástrojem jeho pomsty se stali mniši, příslušníci fanatické křesťanské sekty „Nitrian“, kteří roku 415 Hypatii brutálně zavraždili. Odvlekli ji do nynějšího Chrámu sv. Michala, strhali z ní oblečení a nabroušenými mušlemi jí sedřeli kůži z těla.

Příběh
Na podzim roku 1508 povolal papež Julius II. do Říma malíře Raffaela a objednal si u něj pro svou soukromou knihovnu Stanza della Segnatura fresku „Athénská škola“. Raffael vypracoval předběžnou skicu a předložil ji ke schválení církevním otcům. Jeden z biskupů údajně poukázal na ženu vyobrazenou vlevo dole a řekl: „Kdo je ta žena?“ Umělec odpověděl: „Hypatie, nejslavnější žákyně Athénské školy.“ „Odstraňte ji,“ přikázal biskup, „její postava vrhá stín na víru pravověrných! Jinak je práce přijatelná.“ Raffael se tedy musel sklonit před mocí církevních otců, pokud chtěl ve své práci pokračovat. Podvolil se, avšak svůj původní záměr dovedně zamaskoval.

Athénská škola, Rafael Santi, detail, (Stanza della Segnatura), Vatikán.

Tvář Hypatie nahradil obličejem mladíka, který se jmenoval Francesco Maria della Rovere a byl synovcem a chráněncem papeže Julia II. Bledost tváře a mladistvý vzhled papežova milovaného synovce byly dostatečně rozptylující, takže papež nepoznal souvislost s postavou Hypatie Alexandrijské, oficiálního nepřítele církve, jejíž umučení z rukou mnichů znamenalo konec klasického světa. Bíle oděná postava na fresce „Athénská škola“ tedy představuje první významnou ženu filosofku, jež byla zároveň poslední filosofkou antického světa.

Read more...