100 Filozofů – 017 – Empedokles

Filozof sedmnáctý:
Demokritos, cca 490-430 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Empedokles se narodil na Sicílii ve městě Akragant (jak se předpokládá), a stejně jako téměř všichni filozofové, kteří budou následovat, pocházel z velmi dobré rodiny a byl předurčen k důležitým pozicím v rámci politického zřízení tehdejších měst. Přesto se u všech uskutečnil stejný jev a tyto osobnosti opustily své vybudované rodinné zázemí a věnovaly se Filozofii, hledajíce jiné cesty. Nicméně prostřednictvím nové cesty, po níž se vydaly, měly významný vliv na život svého města a mnoha lidí, neboť změnily myšlení, poměry atd.

Jednou z věcí, která je vyčítána Empedoklovi, je, že tvrdil, že by raději byl bohem než Králem. Vysvětluje tím, že by raději následoval cestu Evoluce, dosáhl svého božského nitra, než aby se spokojil s tím být Králem lidí. Avšak lidské nepochopení bylo vždy stejné a není velký rozdíl mezi světem před 2500 lety a tím, v němž žijeme nyní. Začal se věnovat filozofickému a mystickému životu a zázračným magickým léčením. Nepochybně měl zvláštní schopnosti a vědomosti a kvůli tomu ho pronásledovalo nepochopení, což je u významných osobností typické.

Existují různé verze popisující jeho smrt. Někteří říkají, že zemřel na Peloponésu: jednoduše na některé ze svých cest, protože už byl starý. Jiné verze říkají, že na konci svého života viděl ohnivý vůz, který ho odnáší na nebe. Další říkají, že raději skočil do jícnu Etny, neboť se považoval za boha, a proto dal přednost smrti uprostřed ohně, jenž byl pro něj vhodným Prvkem. Je jisté, že se neví, jak přesně zemřel.

Z jeho děl jsou známy básně „O přírodě“ a „Očišťování“. Nacházíme v nich nejrůznější myšlenky: náboženské, kosmologické, filozofické učení a velké znalosti biologie. Je možné, že se ocitáme před jedním z velkých lékařů-mágů, a pokud byl v pythagorejské škole, mohl shromáždit větší část učení vztahujících se k Magické Medicíně.

Základní Empedoklovo učení se vztahuje ke čtyřem elementům, které se ve filozofických knihách obvykle uvádějí jako Čtyři Kořeny. Je jedním z mála předsókratovců, kteří jasně vysvětlují Čtyři Elementy pod stejnými názvy a ve stejném pořadí, v jakém je převezme tradiční Alchymie. Proč se tento filozof dotkl Čtyř Elementů nebo Čtyř Kořenů? Protože se také on odvolává na problematiku, kterou se zabýval Parmenides? Vztah mezi Bytím a Ens: absolutem, jedním, nehybným atd. Pro Empedokla jsou Čtyři Elementy kořeny, které se objevují ve všech věcech a které jsou věčné, nezničitelné, jsou vždy a stále se mezi sebou různě spojují, takže vznikají různé předměty, jež se našim očím jeví jako odlišné. V obměnách těchto kombinací je zahrnuto to, co je pro nás pohybem, avšak není to nic jiného než různé formy kombinací, které existují mezi Elementy.

Věřil ve stěhování duší: „V jiné době jsem byl mladíkem a dívkou, keřem, ptákem a rybou v moři“.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 015 – Demokritos

Filozof patnáctý:
Demokritos, cca 460-370 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Narodil se v Abdérách podle různých verzí v roce 460 nebo 456 př. n. l. a pravděpodobně žil do roku 370 př. n. l. Pocházel z velmi bohaté a mocné rodiny, a když zemřel jeho otec, zdědil obrovský majetek. Některé knihy se zmiňují o částce 100 talentů, což jsou peníze, které utratil na cestách po Egyptě, Indii a současné Etiopii, Persii atd.

Ví se, že navštěvoval Leukippovy přednášky a zcela přejal jeho doktrínu. Pravděpodobně díky tomu, že většinu svého života strávil cestováním a učením, nakonec řekl, že vlastí člověka, pokud je to člověk racionální, pokud je to člověk filosofický, je Svět; a že on za mnohem důležitější považuje dobytí Pravdy než nějaké země.

Zdá se, že jej tolik cest úplně vyčerpalo, a proto se uchýlil do Athén, aby zde skromně žil. V této době mnoho psal. Když už byl starý, vrátil se do Abdér a říká se, že při jedné příležitosti svým spoluobčanům veřejně předčítal ze svého díla nazvaného Velký Svět, což mělo tak velký vliv, že městská vláda považovala za vhodné vrátit mu 100 talentů, které utratil, s prohlášením, že má velkou cenu navrátit jmění člověku, který ho použil, aby shromáždil takové vědomosti.

Démokritos je obvykle zařazován mezi atomistické a mechanistické filosofy, neboť celou Přírodu pojímá mechanistickým způsobem. Tzn. že atomy se neodvolatelným a mechanickým způsobem neustále slučují a rozdělují. Kromě toho je třeba mít na zřeteli, že termíny „mechanistický“ a „atomista“, tak jak je chápeme dnes, se nepoužívaly. Když se dnes mluví o něčem mechanickém, míní se tím něco hmotného a bez inteligentního projevu, tzn. stroj. Přesto když řecký filosof, a zvláště předsókratovec, mluvil o mechanice Přírody, mínil tím Zákon Přírody. Onen Zákon, který se projevuje dokonalým mechanismem, jenž se nikdy nezastavuje a nemá poruchy.

Uznáme-li Démokrita jako atomistu, je třeba vědět, že jeho atom nepopírá Ens, nýbrž je poslední hmotnou částicí, kterou jsme schopni vnímat u tohoto Ens, které je Vším a Absolutem. Říká, že se atomy pohybují vířivě a splétají se do různých forem vytvářejíce předměty, že atomy jsou krystalizací Ens, což není materialistické učení, nýbrž opět se jedná o duch a jeho krystalizaci ve hmotě. Smysly vnímají sekundární kvality a slouží nám pouze k vytváření názorů. Atomy se pohybují na základě vlastních charakteristik, protože hledají konečnou rovnováhu. Dobro a zlo nelze hledat vně, nýbrž že se kořen obojího nachází uvnitř jednotlivce. Abychom pochopili tato pojetí, která se projevují ve Svět, je třeba je začít chápat uvnitř sebe sama.

„V Mudrcovi se musí nacházet neochvějnost, klid, ovládání sebe sama.“
 „Největší potěšení spočívá v rozjímání o kráse.“
 „Celá země může být obydlím pro moudrého člověka, neboť celý svět je vlastí ušlechtilé duše.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 014 – Parmenides

Filozof čtrnáctý:
Parmenides, cca 540/510-483/450 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

O jeho životě, jak je to běžné u všech předsókratovců, se neví nic. Žil na konci VI. a začátku V. st. př. n. l. Jsou u něj patrné vlivy Xenofana a Pythagory. Parmenides musel být velmi důležitý, když mu Platon věnoval jeden svůj dialog, a historikové zastávají názor, že je to snad ten nejlepší ze všech dialogů, nejhlubší a nejhůře vysvětlitelný. Aristotelés mu také věnoval velkou část svých studií.

Existuje jistá Parmenidova poéma, která se nazývá „O přírodě“, stejně jako u všech předsókratovců, přestože on pojednává o Esenci přírody. Je napsána v hexametrech a uchovaly se z ní celkem důležité úryvky, což nám umožňuje rozdělit ji do tří částí: Úvod; První část, která se jmenuje „Cesta pravdy“; a Druhá část, která nese název „Cesta mínění“. To vše silně ovlivnilo Platona, neboť u něj vidíme, že terminologie „pravdy“ a „mínění“ je základem.

O přírodě. Začíná úvodem, v němž mluví o Pravdě. Parmenides jede na voze taženém okřídlenými koňmi, které vedou dcery Slunce, jež opustily příbytek noci a sňaly si z tváře závoje (tmu). Přijíždí na rozcestí (Y), kde se cesta noci a dne rozdělují a jejich brány hlídá Spravedlnost Trestající, která je na žádost dcer Slunce otevírá, aby kočár mohl projet. Bohyně, která střeží Pravdu, vítá básníka, bere jej za pravou ruku a promlouvá k němu.

Vyjmenovává tři cesty: první, cestu Pravdy (aletheia), že Bytí existuje a není možné, aby neexistovalo; druhou, cestu omylu, že Bytí neexistuje a je nezbytné, aby neexistovalo; a třetí, cestu mínění (doxa), že Bytí existuje a zároveň neexistuje. Ta poslední se zdá nejcharakterističtější svým „realismem“.
Bytí je věčné, nepomíjivé, nehybné, trvalé, nedělitelné, kompaktní, homogenní, plné, konečné, ohraničené, sférické. Bytí je koule, plná, kompaktní, stejná a homogenní, jež je v nitru svázána pouty nutnosti.
Je nezbytná Cesta Pravdy (aletheia). K této pravdě lze dospět nevědomě a lze ji rozeznat i bez poznání protikladu omylu. Prostřednictvím mínění se můžeme nacházet v omylu a zároveň věřit, že jsme v pravdě. Proto neexistuje rozpoznání. Nelze hledat nesmrtelnost v míněních, neboť se vztahují ke smrtelným věcem a také umírají.

„Pohyb je jako hra světla a tmy. Když mluvíme o vzniku, tento vznik je pouze vznikem zdánlivým, neboť věci, které vznikají, už existují.“ Parmenides vnímá pohyb jako hru světla a tmy: když se věci nacházejí ve tmě, říkáme, že „neexistují“, neboť je nevidíme. Když říkáme, že věci „existují“, je to proto, že existuje světlo a my je vidíme.

EPISTEMOLOGIE (Teorie poznání)
Zpracování tohoto tématu je rozděleno do tří fází:
1) Opomíjí veškeré jednotlivé modality mnoha jsoucen, která lze vnímat smysly, a zaměřuje se pouze na vlastnosti Bytí (abstrakce).
2) Opomíjí smysly a uchyluje se ke své Inteligenci (subjektivismus).
3) Svému abstraktnímu pojetí Bytí přisuzuje vlastní existenci a skutečnost, ideálně ho promítá do svého okolí a ztotožňuje ho se skutečným světem (Idealismus).

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 013 – Thales

Filozof třináctý:
Thales, cca 624-546 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

V případě této osobnosti, s celou její filosofií a naukou, se ptáme: kdo vzdělával Thaleta? Protože tento směr myšlení musel odněkud převzít. Je to naprostá záhada. Neví se o tom nic, vůbec nic. V některých knihách existují jisté zmínky, podle nichž Thaletovi rodiče patřili k rodu „Thélidů“, který se po generace věnoval kněžství. Ví se, že žil nebo se o něm zmiňovali v poslední třetině 7. století do poloviny 6. stol. př. n. l. Říká se, že měl snad fénický původ, a neví se tedy ani to, zda byl rozeným Míléťanem či ne.

Dle Aristotela považoval Thales za začátek všech věcí Vodu. Jedná se o Vodu alchymistickou, a nikoli to, čemu my říkáme voda, co proudí jako řeka, teče z kohoutku nebo padá, když prší. Pro Thaleta je to Voda jako zárodek vlhkosti. Je to vlhkost, jež prostupuje všechny věci v našem světě. Jedna z myšlenek, kterou Thales podporoval, je ta, že naše planeta se z velké části skládá z vody, a dokonce že voda ve svých různých podobách slouží jako podpora kontinentů nebo zemské kůry, na níž jsme se usadili.

Podle Thaleta je svět plný duchů, duší nebo démonů (pro Řeka nemělo slovo „démon“ špatný význam, jaký má v současnosti). Ve starodávných časech znamenalo daimón, duch, duše. Celá příroda je tedy plná duší.

Říká se, že podnikl cesty do Egypta, kde studoval geometrii. Změřil výšku pyramid pomocí jejich stínu a stoupání Nilu vysvětloval na základě vlivu protivětrů. Vynikl jako matematik a astronom, přestože jeho učitelé nejsou známi.

Předpověděl zatmění slunce, k němuž došlo při bitvě Médů a Lýdů (28. května 585 př. n. l.). Připisuje se mu objevení věty, která nese jeho jméno, a sestavení „parapegmatu“ (astronomického kalendáře s chronologickými předpověďmi pro námořníky). Studoval též Plejády a označil souhvězdí Malého vozu (Malé medvědice). Vynalezl metodu měření vzdáleností lodí na moři pomocí součtu podobných trojúhelníků.
Protože na základě pozorování hvězd předpověděl dobrou sklizeň oliv, pronajal si všechny lisovny v Mílétu, zbohatl, a takto ukázal, že „filosofie není neužitečná“.

Připisuje se mu výrok: „Poznej sebe sama.“

Jeho jméno je na prvním místě seznamu sedmi mudrců. Jeho krajané mu věnovali pomník s větou, již pronesl, když umíral: „Velebím Tě, ó Die, neboť jsi mne přiblížil k sobě. Jelikož jsem zestárl, nemohl jsem vidět hvězdy ze Země.“

Pro Thaleta je Bůh Myslí universa, a to je Voda. Můžeme předpokládat, že Bůh, Mysl a Voda, jelikož jsou JEDNO, představují po sobě následující stavy manifestace, jak se chápaly na Východě. Věty jako: „Mysl proudí velkou rychlostí všemi věcmi“ a „Bůh je to nejstarší, co existuje, neboť nebyl zplozen“, potvrzují jeho obdiv k řádu ve světě.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 012 – Anaxagoras

Filozof dvanáctý:
Anaxagoras, cca 500-428 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Narodil se ve vznešené rodině ve městě Klazomeny v Malé Asii, a proto byl předurčen k tomu, aby se z něj stal vládce, avšak jako u všech těchto filosofů, vzdal se toho, aby se věnoval filosofickému životu.

Přestože se nenarodil v Athénách, stane se prvním filosofem, který začne působit v tomto městě, čímž ho zařadí do kategorie filosofických měst, do níž už bude od této doby patřit, neboť předtím filosofové působili v Malé Asii nebo v oblasti zvané Magna Graecia – Velké Řecko (Itálie, Sicílie). Stalo se však to, co v „Mýtu o Jeskyni“: Athéňané ho vydali soudu, odsoudili ho a on se před smrtí zachránil zázrakem, pouze díky tomu, že ho Periklés vytáhl z vězení. Situace byla tak vážná, že musel bezodkladně opustit Athény a přestěhovat se do města Lampsakos, kde, jak se zdá, měl více štěstí a založil tam Školu.

Jedna z věcí, kterou mu v Athénách vyčítali, bylo, že jeho filosofická vysvětlení, protože jsou tak abstraktní a tak subtilní, jdou proti přirozenému náboženství o Bozích a všem vyprávěním, která se o nich tradují. Neboť není stejné představovat si Bohy na exoterní úrovni, jako vykládat o nich na základě filosofických vysvětlení, která podával Anaxagorás.

Anaxagorás měl obrovský vliv na Perikla. Zdá se, že Athéňané té doby nebyli takovými filosofy, tak liberálními ani tak eklektickými, jak si je dnes představujeme. Periklés je jedna věc a jeho spoluobčané jsou něco úplně jiného. Proto byl Periklův zázrak tak výjimečný, neboť je překvapivé, že tento politik chodil po ulicích dům od domu a každého člověka přesvědčoval o potřebě přestavět Athény, znovu vybudovat jejich chrámy a vzkřísit Akropolis. To, co udělal, byl opravdu zázrak.

Anaxagorás tvrdí, že neexistují Čtyři Elementy, nýbrž je jich nekonečně mnoho. Toto nekonečné množství Elementů Anaxagorás nazývá homoiomeria, což jsou homogenní, jednotlivé, malé částice, z nichž se skládají všechny věci.

V nejmenší části každé věci existují malé části všech ostatních. Řecké slovo, které to pojmenovává, je panspermia („semínko všeho“). Řečeno jiným způsobem, ve všem existuje semínko všeho.
Anaxagorás říká, že formování věcí se odehrává spojováním a rozdělováním homoiomerií, tzn. oněch malých částic. Věci se liší, protože homoiomeria se seskupují různým způsobem, a když se seskupí, dávají věcem odlišný vzhled.

Nús je pro něj příčinou pohybu. Nús je Inteligencí, která uspořádává Hmotu.
Tuto teorii o Nús později převzali Platón a Plótínos, když se zmiňovali o Triádě: Bytí, Inteligenci a Kreaci.
Je považován za jednoho z prvních kosmopolitů, neboť na obvinění z nedostatku vlastenectví odpověděl: „Dej pozor na to, co říkáš, neboť já se velmi starám o svou vlast“, přičemž ukazoval na nebe. „Narodil jsem se, abych rozjímal o nebi a uspořádání Vesmíru.“

Jako privilegium si vyžádal, aby děti měly každý rok v měsíci jeho smrti prázdniny, a tento zvyk se dochoval ještě do 3. století. Zemřel v roce 428 př. n. l., když mu bylo 72 let, zahrnut oceněním, obdivem, úctou a poctami všech. Jeho poslední slova zněla: „Odevšad je stejně daleko do Hádu.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 011 – Herakleitos

Filozof jedenáctý:
Herakleitos, cca 535-475 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Narodil se v Efesu ve vznešené rodině, dokonce se říká, že byl královského původu. Pravděpodobně žil v letech 535–475 př. n. l. a vynikal svým hrdým, mrzutým a melancholickým charakterem.

V iónském dialektu napsal knihu prózy a kvůli její metaforičnosti a nejasnosti si vysloužil přezdívku „Temný“. Uložil ji do Artemidina chrámu, aby naznačil, že nikdo není schopen (nebo velmi málo lidí) ji pochopit, a pojmenoval ji, stejně jako většina předsokratovských filosofů, O přírodě, a rozdělil ji do tří částí.
Zemřel na hnojišti sežrán psy. Říká se, že on sám byl tím, kdo se do hnoje zahrabal, protože lidské tělo ani nemá větší cenu než hnůj. Byl ovlivněn zoroastrizmem.

Když Hérakleitos mluví o pohybu, používá velmi zvláštní výraz: nepřetržité plynutí. Neexistuje počátek a konec věcí: ve světě konkrétních věcí všechno plyne, pohybuje se. Plynutí je nepřetržité proudění, nepřetržitý pohyb. Počátek a konec neexistují, existuje jen dokonalé plynutí.

Člověk tíhne k Božskému, a proto ještě není Božský. Kdyby už byl božským, kdyby už byl Sofos, byl by Bohem. Jelikož k němu však pouze „tíhne“, je filosofos.

„Jeden jediný člověk má pro mne větší hodnotu než deset tisíc, pokud je lepší“.
„Ti, jenž bdí, mají společný svět, avšak ti, jenž spí, se vrací každý jednotlivě do svého vlastního světa.“
„Hledám sám sebe.“
„Příroda se ráda skrývá.“
„Všechny věci jsou Jedno: toto je Moudrost. Z Jedna vycházejí všechny věci a ze všech věcí Jedno.“
„Není možné vstoupit do stejné řeky, vstupujeme a nevstupujeme do stejné řeky, jsme a nejsme, ti, kteří vstupují do řeky, se noří vždy do odlišných vod v nepřestávajícím plynutí.“
„Moudrost je jedna jediná věc: poznat rozum, který řídí všechny věci prostřednictvím všech věcí.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 007 – Anaximandros

Filozof sedmý:
Anaximandros z Mílétu, cca 610-546 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Byl následovník Thaléta ve vedení Mílétské školy. O jeho životě se neví téměř nic. Napsal dílo, které se ztratilo a které bylo známo pod stejným názvem jako většina spisů všech předsókratovců: O přírodě.

Anaximandrovi se připisují vynálezy matematického a astronomického druhu a vyhotovení jisté mapy. Thalés předpověděl zatmění a Anaximandros vypracoval mapu, tzn. že věděli o Zemi mnoho, věděli, že je kulatá a měli dost matematických a astronomických znalostí, aby je mohli použít ke zpracování map.

Pro Anaximandra je původem všech věcí Apeiron, což je řecký výraz, který nelze přesně přeložit. Apeiron znamená Nekonečno, avšak nekonečno jako Neohraničenost, Neurčitost, to, co nelze určit, co nelze změřit. Řečeno alchymistickým jazykem, mluví o Pátém elementu, o tom, co H. P. B. v Tajné nauce nazývá také „Éter“.

Když Anaximandros mluví o tomto ne přímo fyzickém Éteru, říká, že chápe Apeiron jako to, co je Grandiózní, Velkolepé, úplný Zázrak světa. Jinými slovy jako vše, co nás udivuje, co nelze pojmout rozumem. To všechno je Apeiron. Mohli bychom říci, že to cítíme, když se díváme na noční nebe plné hvězd a najednou si uvědomujeme nekonečno a svou vlastní nepatrnost. Tento pocit nepatrnosti v přítomnosti nekonečného je Apeiron.

Byl iniciátorem řecké astronomie. Rozšířil Thalétovu vizi, neboť tíhnul k obecné vizi universa. Začal s opravdovou kosmologií, nehledě k mytologickým prvkům, a zformuloval ideje, které dále přenechal následovníkům předsókratovců. Nastínil problém přírody ve stejném smyslu jako Thalés. Neptá se, čím jsou věci, nýbrž odkud pocházejí, z čeho se skládají, jak vznikají.

Veškerá skutečnost je ovládána nezbytným kosmickým zákonem, jenž tíhne k zavedení rovnosti protikladů. Převaha v boji sobě rovných protikladů odpovídá nespravedlnosti.

Základní myšlenkou Anaximandra je návrat všech věcí k jejich prvotnímu počátku, v souladu se zákonem striktní spravedlnosti, jenž vládne běhu universa, neboť při svém rozkladu se vše musí navrátit k počátku. To vyjadřuje věta:

„Když se znovu zavádí kosmická rovnováha, začíná nový cyklus formace“.

„...Odkud pochází zrození věcí, odtud pochází též jejich rozklad z nutnosti. Při návratu musí dle řádu času platit za škody a chyby způsobené svou nespravedlností...“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 004 – Pythagoras

Filozof čtvrtý:
Pythagoras (ze Samu), cca mezi roky 582-496 př. n. l.
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím

Vznik pýthagorejského hnutí je jedním z nejsložitějších fenoménů dějin filosofie, neboť se objevilo najednou. Historikové nedokáží tento fakt, který zdánlivě nemá reálné opodstatnění, uspokojivě vysvětlit; neexistuje nic, co by umožnilo určit vznik pýthagorejců jako pokračování předchozích myslitelů, teorií či postulátů.
Pýthagorejci se objevili už úplní, kompletní, organizovaní v bratrstvech a s dokonale propracovanými poznatky.

Když se Pythagora ptali na to, co by řekl o životě, odpověděl: „Život jest nejlépe přirovnati k národní slavnosti. Neboť stejně jako na ni přicházejí jedni jako závodníci, druzí za obchodem a třetí, nejlepší, jako diváci, tak se i v životě rodí jedni, lidé otročtí, jako lovci slávy a bohatství, a druzí, filosofové, jako lovci pravdy. Tolik tedy o tom.“

Jednou se Pythagora ptal jeden z jeho žáků, jakým způsobem nejlépe uspořádat svůj život. Pythagoras odvětil: „Pokaždé, když odcházíš na konci dne domů, polož si následující otázky a dej si co nejupřímnější odpověď: ‚V čem jsem chybil? Co jsem vykonal? Jakou jsem nesplnil nutnost?‘ A tak budeš vědět, co jsi dokázal dnes a co máš dokázat zítra.“

Pythagorovy ženy Theano se jednou ptali, kolikátého dne je žena čistá po styku s mužem. Theano odvětila: „Od styku s vlastním ihned, od styku s cizím nikdy.“

„Žena, jež vstupuje na lože ke svému muži, by měla odložit stud se svým šatem, a když jej opouští, stejně tak si svůj stud s oděvem opět vzít na sebe.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...