RŮZNÉ TVÁŘE KRIZE

Krize je slovo, které v dnešní době nabývá na síle a můžeme ho vnímat v dnešním světě prostřednictvím různých sdělovacích prostředků prakticky každý den. A tato krize je jako drak s různým počtem hlav z nichž každá představuje různou formu, kterou na sebe krize bere a tak mluvíme o krizi společenské, manželské, umělecké nebo o krizi, která se projevuje v přírodě jako důsledek narušení ekosystému a výrazným způsobem ovlivňuje a zasahuje do života člověka, protože ten je její nedílnou součástí.
Pokud člověku záleží na životě a chce něco v životě dosáhnout, pak si musí položit zásadní otázku – jsou tyto krize, které ovlivňují můj život dílem náhody nebo mají pro člověka a okolní svět nějaký význam. Velcí filosofové minulosti vždy krizi považovali jako určité varování a poukazovali na zkušenost, kterou je nutné při hledání příčiny krize získat, neboť právě ona zkušenost, získaná v dnešní době nám může být v budoucnosti opěrným sloupem jistoty, o který se můžeme opřít a příští krizi, která přijde tak můžeme odvrátit a zabránit zbytečným škodám. Krize přicházejí v dějinách s cyklickou pravidelností a je na člověku, jestli začne hledat její příčiny a ptát se sám sebe co znamenají, na co nás upozorňují a jak ovlivňují svět kolem nás, společnost kolem nás a život, který žijeme.

Krize ekonomická
Současný svět nám nabízí pochmurnou tvář pacienta, zasaženého smrtelnou nemocí, na kterou se hledá lék všude, a pokud se najde, není jisté, jestli zabere, neboť sami lékaři a různí odborníci vůbec neznají příčinu a svolávají různá konzilia v naději, že objeví lék, který tohoto těžce nemocného pacienta uzdraví a postaví ho na nohy.
Hroutí se finanční trhy po celém světě, peníze přestávají mít svoji hodnotu a tak se narušuje rovnováha mezi nabídkou a poptávkou, kdy se různé formy zboží nabízí lidem, kteří je buď nepotřebují nebo nemají peníze, aby si je mohli koupit. V důsledku hrůzné ekonomické definice, že nabídka si poptávku vytvoří sama,vzniká množství nepotřebných věcí, které se prodávají za minimální částky a prostřednictvím reklamy se lidem vnucují a přesvědčují je o důležitosti je mít doma.
Hledá se viník krize u hypotečních bank a jiných institucí, ale lidé zapomínají na jednu velmi důležitou věc, že za vším a příčinou všeho, co krizi vyvolalo je člověk sám.
Člověk, který si nasazuje masku politika a ve snaze zalíbit se voličům, dosáhnout opětovného zvolení se snaží ve spolupráci s bankami zajistit dostupné bydlení pro všechny za rozumnou cenu. Výsledkem jsou levné úvěry a důsledkem je půjčování peněz všem bez rozdílu, aniž by se hledělo na to, jestli je člověk tuto půjčku schopen splácet.
Podle hesla správný občan dluhy platí, se jako houby po dešti najednou objevují možnosti půjčit si na cokoliv formou leasingu, bez jakékoliv kontroly, protože nikoho nezajímá co bude potom, neboť nejlepší způsob, jak prožívat a užívat si život je v přítomném okamžiku tady a teď bez jakékoliv vize budoucnosti a cíle, čeho by jsme chtěli v životě dosáhnout a jaký má život vůbec smysl.
Politik se stává tím, kdo se sice zasloužil o nastavení podmínek a pravidel při půjčování peněz, ale tím jeho role a povinnosti vůči společnosti končí a jsou mu naprosto lhostejné důsledky, které z toho mohou vyplynout. V případě, že nějaká společnost zkrachuje, politik vstupuje na scénu a zajistí, aby se soukromý majetek zachránil pomocí veřejných prostředků, tedy z peněz ostatních lidí, ale co se stane, když zkrachuje občan?
Má smůlu a musí si poradit sám, jaká nespravedlnost, ale kde hledat kořeny této formy krize ve společnosti.

Materialismus
Ve společnosti se projevuje jako zrádný virus v těle pacienta, kterého postupně ničí až do samotného zániku. Způsobuje, že jsme stále více ovlivňováni vnějším světem, ve kterém žijeme a chceme vlastnit více a více na úkor všech. Jsme uspáni vlastní leností, která nás nutí dělat to nejednodušší tím nejsnazším způsobem s minimálním úsilím a maximálním ziskem, což můžeme pozorovat ve světě akciových trhů s fiktivními a anonymními přesuny peněz.Vzdalujeme se tak skutečnému poznání života s jeho skutečným smyslem a cílem, který nestojí na tom fyzicky něco nebo někoho vlastnit.Zde neplatí pravidlo, že ten, kdo je bohatý ve vnějším světě je bohatý i uvnitř, tedy že jeho život je naplněn ušlechtilostí, moudrostí, poznáním skutečné podstaty života o které se chce přirozeně podělit s ostatními.
Cílem dnešního světa je neustálé získávání finančních prostředků, jež se stávají měřítkem úspěšnosti, morální principy přestávají mít svou hodnotu a stávají se terčem humoru s poukazem na to, že dnešní doba je tvrdá a člověk se musí přizpůsobit a morální hodnoty jsou jako koule na noze, které člověka brzdí na cestě za úspěchem. Příčinou materiální chudoby není jen lenost člověka při hledání zaměstnání, ale častěji samotné odepření práva na práci a mzdu. Samotná práce se redukuje na způsob, kdy se něco udržuje, aniž by něco nového a užitečného pro svět vznikalo a tak je krutou realitou fakt, že existují na světě státy, kde se vyrábí zboží pro ostatní svět za podmínek, nedůstojných pro život člověka a okolní státy tuto situaci tiše ignorují, neboť lenost vůči práci, která vyžaduje větší úsilí pro člověka stává neřestí, která je silnější než touha pro práci samotnou, při které se můžeme překonat a vytvořit něco krásného a užitečného pro ostatní.
S materialismem jdou ruku v ruce jeho věrní společníci, kteří mají také svůj podíl na krizi :
Hamižnost: chceme pořád více, ale co nejrychleji, nespoříme a zadlužujeme se a neumíme čekat, toužíme po věcech, které bezprostředně nepotřebujeme, ale reklama nás přesvědčí o opaku, je to jako nákup v supermarketu, kam přijíždíme s prázdným košíkem a odjíždíme s plným.
Košík obsahuje vše pro údržbu naší fyzické stránky, ale nemáme nic, čím by jsme potěšili a nakrmili svoji Duši. Je zapotřebí nalézt správnou míru, harmonii mezi fyzickou a duchovní částí, která je také naší součástí a je zapotřebí se o ni starat.
Nezodpovědnost: když se daří, platy všech rostou, když se nedaří, rostou jenom některým (politikové, manažeři, ředitelé). Je zapotřebí ji nahradit spravedlností, odpovědností za svěřené místo, které člověk vykonává. Při pohledu do minulosti vidíme v životě egyptské civilizace uplatňování řádu maat v rámci společnosti, kde vyšší státní úředníci měli nejen větší odpovědnost, ale museli přijmout i vysoké tresty v případě, když udělali chybu, neboť tato chyba mohla ovlivnit život spousty lidí.
Pýcha: je důsledkem snahy vytvořit svět bez rizika, kde bude vše fungovat s minimální odpovědností, vše se bude dařit a zákon cyklů zde nebude platit. Pokud člověk nezíská zkušenost, nebude připravený na krizi, která přijde a musí uvědomit, že nemůže vymyslet dokonalý produkt bez jakéhokoliv rizika, dokud se sám nezačne měnit a zajímat o to jaký je smysl a cíl života. Nemůžeme si myslet, že zkrotíme přírodu, neboť je mnohem moudřejší než my sami a je naopak důležité se k ní obracet jako k velké učitelce a žít s ní v souladu jako to dokázali starodávné civilizace o kterých dnes s údivem přiznáváme, že byly vyspělejší než my v dnešní době.
Uspěchanost: vše se rychle mění a vše se musí udělat rychle, protože čas jsou peníze a tato uspěchanost se přenáší do vztahu mezi lidmi, které se stávají povrchními a tato charakteristika se přenáší i do života rodin, kdy na sebe její členové nemají čas. Je zapotřebí se znovu navrátit k výchově, která je formováním dětí na základě zkušenosti rodičů, kteří se stávají vzorem chování a odpovědnosti v životě a tak své děti připravují na skutečný život ve společnosti. Nežijeme v ideálním světě, ale přesto se můžeme inspirovat a podívat do minulosti, abychom objevili v životě dávných civilizací jinou hodnotu člověka, který především umí vést sám sebe a na základě svého vlastního příkladu a morálních předpokladů se stává vzorem pro ostatní, neboť dokázal na základě formování sebe sama utvářet i samotnou společnost. Proto se politika stala jedním z důležitých pilířů společnosti.

Krize technologická
Dnešní doba se sice vyznačuje neustálým technologickým zdokonalováním strojů a přístrojů, které nahrazují člověka při různých činnostech, ale na druhou stranu ho přestává nutit přemýšlet tvůrčím způsobem u práce, která se stává více mechanickou a člověk se začíná podobat číslicově řízeným strojům, kde má vše předem naprogramováno a stačí jen zmáčknout tlačítko a stroj pracuje za nás. Tradiční ruční práce, umění řemesla, založeného na osobních zkušenostech a znalostech v tom, jak vyrobit něco, co je prospěšné a užitečné se začínají vytrácet. Člověk ztrácí schopnost si něco rukama sám opravit nebo udělat, neboť neexistují ti, kdo by mohli tuto zkušenost předávat dále. Řemeslo se stává pouťovou atrakcí hodnou obdivu, ale ne cestou k následování, protože tato práce vyžaduje každodenní úsilí, trpělivost, vytrvalost tedy ctnosti o které dnešní člověk nejeví zájem a tak nejsou vyjímkou případy, kdy jsou řemeslníci povoláni k zapojení pračky a oni buď neví jak, nebo ji zapojí špatně. Počty skutečných umělců, kteří provozují řemeslo neustále klesá, ale nikdo si nepoloží otázku jaká je příčina tohoto stavu, proč lidé utíkají od manuální práce a považují ji za něco podřadného v době, která je technologicky tak vyspělá?.
Pokud budeme hledat odpověď v dávné minulosti u civilizací, které dnešní doba považuje za technicky zaostalé ať už to byli Egypťané, Aztékové, Řekové, Inkové uvidíme, že práce pro ně představovala způsob formování nejen těla, ale především zušlechtění jejich Duše a byla přirozenou trvalou součástí jejich života.
Dokonce milovali fyzickou práci, protože se prostřednictvím ní upevňovali v životě, bojovali prací proti lenosti a naopak nemohli vykonávat práci, která by neměla užitek pro celou společnost.
Dnešní společnost věří v platnost hesla o tom, že řemeslo má zlaté dno. Samotné heslo ale nepřitáhne spoustu zájemců a zatím se člověk, znalý řemesla stává ohroženým druhem, který ztrácí podmínky k životu podobně jako když v přírodě vymírá živočišný druh, protože nemá životní prostor nebo je predátory vyhuben.
Řemeslo v dávných dobách mělo skutečně zlaté dno, protože bylo jedním s pilířů ve společnosti a mít zlaté ruce bylo vyjádřením schopností člověka, který řemeslo nejen ovládal, ale povýšil ho na samotné umění, které vycházelo přímo ze srdce umělce, které bylo naplněno ctností, vnitřní ušlechtilostí, kterou řemeslník vtisknul do svého díla.Ovládnutí řemesla předcházelo ovládnutí sebe sama a probuzení ctností, jakými byly trpělivost, pečlivost, přesnost, důslednost, které se odrazily v dokonalosti hotového díla.

Krize ekologická
Člověk je jen jednou z mnoha větví stromu, který se nazývá příroda. Cítí se zdravý jen tehdy, když je v pořádku celý strom. Pokud se bude snažit přírodu ovládnout a obrazně řečeno se bude snažit být nejsilnější větví stromu a bude stínit těm ostatním dojde k tomu, že onemocní celý strom a s ním i nejsilnější větev, kterou ze sebe člověk udělal. James Lovelock ve své knize Gaia popisuje zemi jako makroorganismus, který v sobě obsahuje mnoho malých mikroorganismů a sám považuje zemi za živou bytost, která ve svém lůně vytváří řád a podmínky pro náš život.
My se dostáváme poslední dobou do role obětí klimatických změn a musíme si připustit,že jsou důsledkem našeho chování k přírodě, kterou se snažíme ovládnout a vytěžit s ní maximum možného nerostného bohatství bez ohledu na budoucnost a život příštích generací. Jsou pořádány velkolepá setkání odborníků na ekologii, kteří nikdy nedospějí ke skutečné příčině klimatických změn, neboť příčinu hledají vně a ne u samotného člověka, který by si měl sám položit otázku, co já dělám, pro to, aby planeta byla méně znečištěná? Člověk se dostává do pozice lékaře, který konstatuje nemoc, ale jedním dechem říká, že to není nijak vážné a na léčbu bude ještě dost času, ale pacient mu zemře dříve, než najde řešení.
Země je naše matka a my jsme její děti a spojuje nás to, že jsme součástí jednoho velkého lidstva a nemělo by nám být jedno v jakém prostředí žijeme. Je smutné, že ani příznaky různých alergií a kožních onemocnění, které jsou alarmující u našich dětí nepřinutí lidi zamyslet se nad tím, proč člověk přírodu na zemi ničí a jaké to může mít důsledky a chová se jako kuřák, kterému dokud lékař nepotvrdí, že má rakovinu, tak kouří vesele dál. Nelze si nevzpomenout na moudrost Aztéků, kteří říkali, že když už se člověk narodí na zem, přebírá odpovědnost za to, jak vypadá a jaký je na ní život, protože sami sebe přirozeně považovali za součást přírody a cítili se zodpovědní za tento svět.
Tato odpovědnost musí být povinností každého člověka, která bude vycházet z jeho srdce, uvnitř kterého se nachází nejvyšší ctnosti.Všichni máme v srdci dobro, všichni cítíme, co je a není správné, všichni vlastníme lásku k moudrosti, filosofii, která je příčinou toho, že nám není lhostejná naše planeta, že nám není jedno jaký život žijeme a v jaké společnosti.
Náš život musí být aktivní, plný otázek a odpovědí s jasně vyznačenou cestou a daným cílem, kterým je moudrost, jedině tak bude mít náš život smysl. A pokud má být život naplněný hledáním moudrosti, potom je nejen důležité ji hledat, ale pokud ji nalezneme předáme ji z upřímným srdcem ostatním, kteří již na ni čekají.

Ing. Václav Hastík