DRUIDOVÉ – ŠAMANI KELTŮ

Mnoho informací o druidech získáváme od Řeků a Římanů, na něž jejich dramatické obřady hluboce zapůsobily, a to jak v pozitivním tak i v negativním smyslu. Původní jméno druidů, dru-wid-es, znamená v překladu „ti, kteří vidí dál“. Toto označení mohlo poukazovat na prorocké vize, jasnovidecké schopnosti, nebo vidění šamanů. Existuje příběh druida Mac Rotha, který byl vyslán králem Ailillem, aby vyzvěděl, kde se shromažďují vojska z Ulsteru. Jeho zpráva naznačuje, že nad nimi letěl a pozoroval jejich pohyb na velké části území. Významnější výklad jejich činů musíme nicméně hledat u Caesara, v jeho informacích, které získal pro své krajany.

Druidové slouží kultu bohů, dohlížejí na veřejné i soukromé obětní obřady a určují všechny náboženské normy. Mnozí mladí lidé k nim přicházejí žádat o radu. Lid druidy uctívá a podporuje. Prakticky ve všech konfliktech, ať už mezi jednotlivci nebo kmeny, mají kněží úlohu soudců. Když dojde k nějaké vraždě, sporu o dědictví nebo jinému prohřešku, jsou to oni, kteří záležitost rozhodnou a určí trest, nebo vyvodí jiné důsledky.

Učení druidů vzniklo v Británii, a odtud proniklo do Galie. Lidé, kteří chtějí v dnešní době tuto kulturu studovat do hloubky, odcházejí většinou na studia právě do Británie.

Druidové byli zproštěni vojenské služby a neplatili daně jako ostatní obyvatelé. Tyto výhody byly samozřejmě přitažlivé pro mnohé, kteří se dobrovolně hlásili za adepty tohoto oboru nebo byli posíláni svými příbuznými. Říká se, že učedníci se museli učit nazpaměť velké množství veršů. Někdy zůstávali ve škole až dvacet let. Jedním z nejdůležitějších učení, které si každý žák měl vštípit, bylo učení o tom, že duše po smrti nezaniká, nýbrž přechází do jiného těla. Druidové věřili, že tato skutečnost je nejlepším podnětem k odvaze v životě, protože člověku ukazuje, že nemusí mít strach ze smrti.

Vedli dlouhé diskuse o nebeských tělesech a jejich pohybech, o rozměrech vesmíru a Země, o fyzikálním složení světa, o moci a charakteristikách Bohů. Mladí učedníci byli vzděláváni ve všech těchto otázkách.

Řek Diodoros pokládal druidy za velké filosofy, především v náboženských otázkách. Plinius o nich píše, že byli „proroky a znalci přírody“ a řadí je do širší skupiny, kterou pojmenovává „mágové“. Druidové byli zběhlí ve všech oborech a měli prorocký dar. Byli mistry v kouzlení a magii, uměli vytvořit tajemnou mlhu, dokázali měnit podobu a ovládali mnoho dalších kouzel, pokud bylo zapotřebí. Také mohli uložit takzvané geas, druh magického tabu, které bylo zároveň příkazem i zákazem a jehož přestoupení bylo trestáno smrtí nebo ztrátou cti.

Ward Rutherford ve své knize „Druidové“ upozorňuje na to, že tito kněží nebyli v žádném případě obyčejnými duchovními, a vyslovuje názor, že osoba v Římě považovaná za kněze, byla spíše jen místním vůdcem, pouze někdy uznávaným jako Bůh-Král-kněz. Pokud má Rutherford pravdu, a druidové nebyli obyčejnými kněžími, znamená to, že jsme uchovali mimořádnou tradici šamanů, kněží a mágů, která přetrvala mnohá tisíciletí. Všechny stopy poukazují na to, že se jednalo výhradně o skupiny mužů, kteří se volně pohybovali po kraji, aniž by byli omezováni nějakými kmenovými ustanoveními. Měli znalosti z matematiky, botaniky, medicíny a astronomie. Byli pověřováni volbou králů – starý král byl nejdříve rituálně pohřben, teprve pak byl zvolen nový – a vedli obětní obřady. Druidové předávali tajná učení a veškeré poznatky ústní formou a nedovolili, aby byly tyto informace zaznamenávány. Měli zvláštní moc, kterou Řek Laertios srovnává s mocí perských „magi“, „Chaldejců“ z Babylónie a Asýrie a s jádrem hinduismu. „Magi“ jsou klíčem, od nich pochází slovo magie.

Rutherford vysvětluje termín „magický“ tak, jak byl používán tehdy: označoval vlastníka vědění, moudrého člověka. Mágové byli známí jako „mudrci“, a právě tento význam většinou v moderním pojetí druidů chybí.

Když v prvním století př. n. l. Řím dobyl Galii, tím, čeho se Caesar obával nejvíce, byli právě druidové a jejich vliv. Věřil, že kdyby se proti němu spojili, nemohl by se svou armádou uspět. Proto Caesar zavedl proti druidům represivní prostředky, a ti byli nuceni utíkat do vzdálených končin, jako byly Anglie, Irsko nebo Wales, kde mohli žít nerušeně. V Irsku se keltský způsob života (smíšený s křesťanstvím) udržel až do 16. století a existují vážné domněnky, podle nichž si někteří druidové udrželi svůj vliv nejméně do 17. století.

ZNOVU OBJEVENÝ ŠAMAN

Druidové se neobjevili znenadání. Jejich původ sahá až do doby kamenné, a snad ještě dál, nepojí se tedy pouze se starověkou Indií.

Jednou z hlavních keltských myšlenek je myšlenka trojjedinosti mezi božstvem, člověkem a zemí. Zemí pronikají božské síly a tato jednota, přítomná v každém listu, zvířeti a v každém kameni, byla stejně samozřejmá pro Kelty i pro starší národy.

Anne Ross říká, že proslulý druid Mac Roth nosil „kůži divokého býka bez rohů“ a „klobouk z per kropenatých ptáků“ a také křídla, která mu pomáhala, když prováděl šamanský let. Na základě toho se můžeme domnívat, že se zde již používaly šamanské praktiky a že býk představoval strážce v podobě zvířete, se kterým se zmíněný šaman ztotožňoval.

Můžeme zde připomenout roli šamana a její význam. Byl tím, kdo měl vědomosti o mnoha změnách bytí. Prostřednictvím své „cesty“ nebo „letu“ vštěpoval svým následníkům a učedníkům poznatek, že každá věc má své bytí, jak v rozměru každodenního života, tak v jiných dimenzích, které si učedníci plně neuvědomují. Šaman byl živým příkladem toho, kdo se může pohybovat mezi úrovněmi vědomí, a na této moci se zakládala jeho autorita.

Ztotožnění šamana s posvátným zvířetem je u Keltů dobře doloženo. V mnoha příbězích se kněz mění v býka, jelena, kance, zajíce, ptáka nebo rybu a v tomto propojení s přírodou vstupuje do „stavu snění“, během kterého se zvířecí a božské aspekty v člověku sjednocují a vystupují do sféry mimo čas. Tradice zvířete jako strážce byla ve vědomí Keltů hluboce zakořeněna a keltský hrdina žil s důvěrou v jeho moc. Toto ztotožnění představovalo další rozměr člověka a pomoc zvířete byla často výrazem vděčnosti za úctu k jeho síle.

Úzké pouto mezi člověkem a zvířetem se projevovalo hlavně při rituálech velkého dosazení na trůn, z nichž poslední byl uskutečněn ještě v roce 1185 v Ulsteru. Při tomto rituálu byla na trůn vyzdvižena kobyla, budoucí král se k ní přiblížil na čtyři stopy a „s myslí upřenou na zvíře“ se tímto způsobem spojil s kobylou-Bohyní.

V keltském umění jsou zvířata často zobrazována jako strážci duší. V Británii byl oblíbeným zvířetem kanec a objevoval se na štítech válečníků, přilbách a v různých malých vyobrazeních. V Ibérii byly do velkých kamenů tesány podoby býků, a tato díla byla umístěna uvnitř keltských opevnění. Díky „snu o býkovi“ jednoho druida byl v irské Taře během volby krále obětován bílý býk. Soška býka se třemi rohy byla objevena v Maiden Castle v Británii, zatímco v Galii dávali přednost trojrohému kanci. Irští básníci starých dob nosili šamanská roucha a ptačí pera, aby tak ukázali svou náklonnost k některým ptákům, především k těm, kteří byli uctíváni jako strážci duší.

REINKARNACE

Keltská víra v reinkarnaci byla samozřejmou součástí učení o postoji Kelta ke smrti. Keltové si byli jisti, že smrt je pouze přestávkou v dlouhém životě, a proto měli před smrtí jen malé obavy. Podle Caesarova svědectví věřili, že „duše nehynou, ale po fyzické smrti přecházejí z jednoho těla do druhého. Tato víra vylučuje strach ze smrti a je tím nejlepším podnětem, který dodává odvahu“. Lucanus dodává: „tato odvaha ovládá údy i v dalším těle“.

Keltské učení o reinkarnaci je dobře popsáno irským básníkem a válečníkem Taliesinem v jeho „Válce stromů“. Taliesin nás ujišťuje, že žil již různé životy, ať už jako člověk nebo jako zvíře, a že se účastnil velkých událostí irské historie. Říká:

Mnoho jsem měl těl,

než dosáhl jsem formy příjemné,

byl jsem kapkou ve vzduchu,

byl jsem hvězdou zářící,

byl jsem mostem přes tři řeky,

cestoval jsem jako orel,

byl jsem lodí na moři.

Zpěv starověkého básníka Amergina má podobný smysl, i když s mnohem větší hloubkou. Říká, že tvořil součást podstaty jiných věcí a bytostí, a to ho naprosto spojilo s Univerzem, a tak nalezl mír duše a nejvyšší moudrost:

Jsem větrem, který vane přes moře,

jsem mořskou vlnou,

jsem moře hlubinou,

jsem býkem ze sedmi bojů,

jsem orlem na skále,

jsem slzou Slunce,

jsem obratný námořník,

jsem udatný jako kanec,

jsem jezerem v údolí,

jsem slovem vědění,

jsem ostrým mečem hrozícím vojsku,

jsem Bůh rozsvěcující hlavu,

jsem ten, kdo vysílá světlo mezi horami,

jsem ten, kdo předvídá období Luny,

jsem ten, kdo ukáže, kde Slunce zapadá.

Graves ukazuje, že nejběžnější verše typu – „byl jsem“ nebo „já jsem“ se vztahují k ročním obdobím a obsahují úplnou řadu symbolů vztahujících se k celému roku. Tyto verše jsou úmyslně nejasné, aby se zabránilo prozrazení tajemství. Ale stejně jako je pouze jedno božstvo vztahující se k celému ročnímu cyklu, můžeme si být jisti, že je to básník-bůh, který popisuje existenci svým osobitým způsobem. 

Kosmický význam cykličnosti ročních období a časových úseků jako den a noc se nachází v jednom příběhu v Leinsterské knize: 

Když Dagda rozdělil všechny pahorky sidh v Irsku lidu bohyně Dany (Tuatha dé Danann), přišel k němu Mac Oc s žádostí o nějaké území. Dagda mu řekl: „Pro tebe žádné není. Všechna místa jsou již obsazena.“ „Dovol mi tedy strávit den a noc ve tvém obydlí,“ poprosil ho Mac Oc. 

Dagda žádosti vyhověl. Když se o dvacet čtyři hodin později vrátil, Mac Oc byl ještě v sidh. „Odejdi, tvůj čas se naplnil,“ řekl mu Dagda. Mac Oc však odvětil: „Jak můžeme pozorovat, den a noc jsou úplným světem. A to je to, cos mi řekl.“ A tak musel Dagda odejít a Mac Oc zůstal v sidh.

Tyto subtilní úvahy vyváděly z míry římské logiky a popletly mnohé studenty, neboť se neshodují s latinským nebo semitským pojetím. Keltové chápali svůj život a celé Universum tak, že jsou řízeny jednoduchým vnitřním pohybem. Proto nevěřili v dualitu dobra a zla, ani v peklo či posmrtný soud.

Čínský jin a jang, představované bílou a černou barvou, jsou prvotní dvojicí stejně jako muž a žena, já a ten druhý. Když jsou v naprosté rovnováze, vytváří se harmonická energie chi, když jsou v nerovnováze, působí síla sha, a to znamená, že se polarity rozdělily a nejsou v pohybu. Keltové si byli vědomi potřeby chi, což může být příčinou toho, že druidové prováděli všechny své ceremonie venku, na čistém vzduchu, v blízkosti vody nebo mezi stromy. 

Bylo by zbytečné hledat u Keltů, tak vzletných a rychle přemýšlejících, něco natolik konkrétního a strukturovaného jako je princip či vytříbená doktrína reinkarnace.

Keltové žili svou víru, a neztělesňovali ji v konkrétních předmětech. Jejich pojetí času nebylo jako naše, ať už v životě nebo ve smrti. Bretaňský trubadúr začínal svou píseň vždy slovy: „Kdysi dávno, když ještě čas neexistoval, se stalo...“. Žili v souladu s mýty, které „nepokládali za pouhé převyprávění příběhů o velkých činech, ale za rozšíření těchto činů“. Jejich mýty pochopil každý bez ohledu na úroveň svého vědomí. Buď jako pohádku, jako změnu formy s tajemným magickým cílem, jako návštěvu jiného světa, nebo jako spojení s Božstvem.

ČÍSLO TŘI

Poseidonios říká, že „druidové učili galské šlechtice mnoha věcem ve vyučovacích cyklech, které mohly trvat až dvacet let. Scházeli se tajně v jeskyních, v dalekých lesích nebo údolích“. Caesar říká, že druidové učili své žáky ve verších o třech větách – triádách. Tato tradice se v Irsku udržela až do jeho dobytí Angličany. Číslo tři mělo pro Kelty velký význam. Měli bohyně a bohy se třemi hlavami; bohyně úrody Matrona je vždy představována triádami, stejně jako zloduch Morrigan. 

V příběhu se může hrdina objevit třikrát, pokaždé s jiným jménem, nebo jako jiná osoba, a to vyvolává takový zmatek, že můžeme začít pochybovat o všem v historii. V našem materialistickém světě nemá iracionální, proměnlivá a nepřístupná keltská magie místo, a pouze pokud se oprostíme od svých omezení a připustíme existenci v nehmotné dimenzi, zjeví se nám něco z jejich moudrosti. 

Možná největší význam bohů tří tváří a velké úcty k číslu tři souvisí s vírou, kterou nacházíme v hinduismu. V něm tři bohové – Brahma, Višnu a Šiva – tvoří triádu, která představuje tři aspekty Vyšší Skutečnosti. Brahma svět tvoří, Višnu udržuje a Šiva ničí. Šiva je proto důležitý pro nové stvoření. Tyto tři aktivity můžeme najít i v našem životě. Celý cyklus existence symbolizovaný božskou trojjediností je společný pro mnohá stará náboženství.

Keltským symbolem trojjedinosti je triskelion, dvousměrná spirála podobná jinu a jangu, ale s další, třetí připojenou spirálou, kterou alchymisté pojmenovali Tajný oheň. Triskelion byl archetypálním symbolem velké moci a byl zobrazován v celém keltském světě.

Alain Impellizzeri,

Ředitel Nové Akropolis v Irsku