Filozof pátý:
Marcus Aurelius, 121-180
Kapitolské muzeum (Musei Capitolini), Řím
Marka Aurelia můžeme považovat za největšího mezi římskými císaři. Vždy a za všech okolností byl k sobě velmi přísný a nikdy nezanedbal své povinnosti. K ostatním však byl velice mírný a laskavý, čehož bohužel někteří lidé z jeho okolí zneužívali.
Filosof na trůně: ocitl se v roli, po které vnitřně ani v nejmenším netoužil. Právě on nám může být příkladem toho, jaké vlastnosti může filosofie v člověku vykovat. Není možné nalézt okamžik, kdy by vědomě slevil z plnění svých povinností. Jako stoický filosof se často dostával do určitého sporu mezi přáním člověka (sebe sama) a potřebami říše. Krásným příkladem je zdánlivý rozpor úcty k životu Marka-stoika a potřebou chránit vlast válečnými prostředky, což spadá do povinností Marka-císaře. On však nikdy nedal přednost svým zájmům před zájmy Říma, vždy se snažil v maximální míře pracovat pro dobro všech. Tak si získal nehynoucí úctu generací potomků, která se mimo jiné projevila i tím, že po dlouhou řadu let by římský lid nepřijal císaře, který by nenesl jméno Antoninus, společné Markovi i jeho císařskému otci. Byl panovníkem moudrým a všestranně vzdělaným. Příslovečná byla jeho svědomitost v plnění povinností, láska k pravdě, štědrost a shovívavost, a to i k nepřátelům a lidem ne zrovna dobrým. Po smrti mu byla přiznána čestná jména Pius a Divus.
Období vlády Marka Aurelia bylo velmi neklidné a plné problémů. Přesto však v něm osobnost tohoto vladaře-filosofa zanechala nesmazatelnou stopu.
A přesto Marcus Aurelius patří k nejvýznamnějším stoickým filosofům své epochy. Navazuje na filosofa Epiktéta (asi 50–135 n. l.), o kterém se bohužel ví velmi málo. Marcus Aurelius tvrdí, že se stal stoikem na základě čtení Epiktétových rukopisů. Byl příkladem toho, že filosofie nepatří pouze knihám a myšlenkám, které nelze realizovat, ale jde především o její aktivní uplatnění v každodenním životě. A právě myšlenky stoicismu, které Marcus Aurelius plně rozvinul, mu pomáhaly při plnění vladařských povinností i v osobním životě, v němž mu však mnoho prostoru na soukromé záležitosti nezůstávalo, jelikož jako císař byl osobou veřejnou.
Marka Aurelia je možné popsat jako ctnostného člověka, moudrého, spravedlivého, statečného a uměřeného, který houževnatostí a pevnou vůlí překonával problémy křížící cestu jeho života, a tím zároveň cestu celého impéria.
Morální život, který vedl, vyrovnanost osobnosti, smysl pro povinnost a jednání bez nároku na odměnu byly tím nejlepším příkladem, který mohl zanechat, a zároveň důvodem, proč jeho myšlenky mohou stále nabídnout cosi živého a aktuálního i nám ve 21. století. Jde o nadčasové prvky chování a jednání, které neztrácejí na popularitě, nepodléhají módě, nemění se s místem ani časem, ve kterém jsou interpretovány. Jelikož byl osobou, jejímž nejdůležitějším úkolem bylo věnovat se svému národu, snažil se co nejlépe skloubit svůj volný čas s povinnostmi státníka. Byl přísný k sobě a shovívavý k druhým.
Život císaře-filosofa, který to, o čem mluvil, aplikoval v praxi, je možné shrnout do stručné věty: klidné dětství, pilné a ctnostné mládí, mužný věk a stáří zasvěcené službě státu a lidstvu. Miloval moudrost a snažil se poznat sebe sama natolik, aby mohl poznávat ještě dál a hlouběji celý svět, jak nám radí stará moudrost: „Poznej sebe sama, a poznáš vesmír a bohy...“
„Jestliže všichni živočichové včetně těch nejmenších plní každodenně svou povinnost, proč si i člověk nepospíší s naplněním té své a nezbaví se svého požitku z lenosti.“
„Co neprospívá roji, neprospívá ani včele.“
„Je-li cizincem ve světě ten, kdo neví, co tento svět obsahuje, ještě větším cizincem je ten, kdo neví, co se nachází v jeho vlastním nitru.“
„Nemá žádnou cenu hledat ve vnějším světě, když to, co opravdu potřebujeme, se nachází v nás samých.“
„Člověku, který vždy hledá to nejlepší, se nesnáze zdají být dobrou látkou a cvičením pro uplatňování ctnosti.“
„Bylo by pěkné, kdybychom lidi mohli mít takové, jaké bychom je chtěli mít, protože to však není možné, je třeba je takové, jací jsou, postavit na takové místo, kde by mohli nejvíce státu prospět.“
„Spasí nás pouze jedna věc: filosofie, která udržuje ducha vzdáleného rozkoši a bolesti, vzdáleného falši, ve shodě se vším, co by mohlo přijít, neboť přichází z ruky, z níž vzešel člověk, a umožňuje dívat se na příchod smrti s klidnou myslí, neboť to není více než oddělení se od toho, co vytvářelo oživené tělo.“
„Jestliže jsme učinili chybu, když to jde, tak ji napravíme, a když ne, co budeme mít z toho, že nás to rozzlobí?“
„Jak je samozřejmé, že není příhodnějších podmínek k filosofickému rozjímání, než jsou ty, v nichž právě teď žiješ.“
Nová Akropolis
na Facebooku
Read more...
Většinou se nám zdá, že se objevuje nečekaně, najednou, že ho přinesou různé události nebo lidé kolem nás nebo osud. A podobné události či stejný osud ho zase odnáší pryč. Jak je to ve skutečnosti? Najdeme odpovědi u moudrých filosofů starověku, kteří stejně jako my hledali cestu ke štěstí?
www.akropolis.cz