100 Filozofů – 022 – Immanuel Kant

Filozof dvacátý druhý:
Immanuel Kant, 1724-1804 n. l.
Narodil se 22. dubna 1724 ve městě Královec (Königsberg, Kaliningrad), v nejvýchodnější části Pruska. Vystudoval tamní universitu, stal se soukromým docentem a později byl jmenován profesorem, což mu vydrželo do konce života. Celý jeho život byl velmi skromný a podřízen přísnému řádu. Podle pravidelnosti Kantových vycházek si mohli jeho spoluobčané seřizovat hodiny.
V jeho tvorbě můžeme najít tři základní období: první bývá nazýváno období před krizí, druhé kritické, a třetí někteří autoři a vykladatelé Kantova díla neuznávají, zatímco jiní ho nazývají postkritické.
Mezi hlavní spisy z předkritického období patří „Kritika čistého rozumu“ a „Kritika praktického rozumu“.
Kant říká, že mi nemůžeme vstoupit do vyššího světa, do světa idejí prostřednictvím našeho rozumu, ale můžeme pochopit božské zákonitosti, na základě kterých funguje celá příroda a to hlasem svého svědomí.
„Dvě věci naplňují mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mě. Žádnou z obou nesmím hledat jakoby zastřenou temnotami nebo v nadsmyslnu mimo obzor a pouze je tušiti, vidím je před sebou a spojuji je bezprostředně s vědomím své jsoucnosti. Prvá začíná v místech, kde končí mé vidění vnějšího smyslového světa a rozšiřuje spojení mého stanoviště s nedozírnou dálavou světů nad světy a soustav v soustavách do bezmezných věků jejich periodického pohybu, jejich počátku a trvání. Druhá začíná mým neviditelným já, mou osobností, a ukazuje mě ve světě, jehož pravá nekonečnost může být postižena toliko rozumem a s nímž se poznávám ve spojení ne tak jako tam pouze nahodilém, nýbrž všeobecném. První pohled na nesčíslné množství světů ničí takřka mou důležitost zvířecího tvora. Oproti tomu druhá věc jakožto inteligence zvedá nekonečně hodnotu mé osobnosti, v níž mi mravní zákon zjevil život nezávislý na zvířeckosti a i na celém smyslovém světě. Takže mé bytí tímto mravním zákonem účelně určené není omezeno na podmínky a hranice tohoto života, nýbrž kráčí do nekonečna.“
„To, co by se nemohlo stát normou celé společnosti, nechť se nestává ani normou chování jednotlivce.“
„Když konám svou povinnost, dobré a zlé následky se mě netýkají.“
„Povinnosti, jsi velké a vznešené jméno, které neobsahuješ nic oblíbeného a lichotícího, ale nastoluješ zákon, který sám od sebe vstupuje do mysli.“
„Soudní dvůr sídlí v lidském srdci.“
„Když se však ptáme, co je to vlastně čistá mravnost, podle které musíme přezkušovat morální obsah každého chování, musíme přiznat, že rozhodnutí této otázky mohou zpochybnit jen filosofové.“
„Zákon můžeme považovat za adekvátní, spravedlivý, harmonický a dokonalý, ale nikdy za sympatický, neboť se jím necítíme přitažení prostřednictví náklonnosti, nýbrž prostřednictvím povinnosti“.
„Kategorický imperativ, a na něm se zakládající poznání všech lidských povinností jakožto božských přikázání, je praktickým důkazem existence boží.“