Filozof dvacátý první:
Hypatia (Hypatie) z Alexandrie, cca 350/370-415/416 n. l.
Kresba: Gasparo, 1908
(kresba v Elbert Hubbard, Little Journeys to the Homes of Great Teachers)
Hypatie se narodila kolem roku 370 n. l. a byla dcerou matematika a filosofa Theona, jednoho z nejvzdělanějších mužů v tehdejší Alexandrii, který sám svou dceru vzdělával a vychovával. Pod jeho vedením studovala matematiku, astrologii a astronomii, pomáhala mu psát některá díla a spolupracovala na jeho výzkumech. Vedl ji také k fyzickému cvičení v souladu s ideálem harmonického rozvoje těla i duše. Učil ji o podstatě různých náboženství světa a o tom, jak lze ovlivnit posluchače silou slov.
Studovala též v Athénách a v Itálii. Po návratu do Alexandrie začala sama přednášet a v 31 letech se stala ředitelkou Múseia a hlavou platónské školy. Vyučovala matematiku a filosofii, zvláště pak filosofii neoplatónskou. Vycházela ze svých neoplatónských předchůdců, především z Plótína. Velmi brzy se stala proslulou osobností. Její přednášky navštěvovali nejen posluchači z Alexandrie, ale přijížděli až z Říma či Athén, aby ji mohli slyšet. Dochované prameny nám ji popisují jako ženu výjimečné krásy, která dokázala nádherně a přitom moudře mluvit. Navzdory množství ctitelů se zavázala k tomu, že nebude ženou žádného muže a celý svůj život zasvětila výhradně poznání. V básních ji nazývali „Pannou nebes“, „Neposkvrněnou hvězdou“.
Napsala komentáře k Diophantově Aritmetice, Apolloniovým Kuželosečkám a ptolemaiovským astronomickým pracím. Rozvinula myšlenky o dělení kužele pomocí různých rovin, o hyperbolách, parabolách a elipsách.
Spolu se svým otcem a se svým nejlepším žákem Synesiem se též podílela na vynalezení astrolábu, přístroje používaného ke studiu astronomie, který umožňoval napodobit pohyby nebeských těles. Pojednání, které o astrolábu sepsali, se stalo základem mnoha dalších, jež později vznikla ve středověku.
V době, kdy žila Hypatie v Alexandrii, začínalo křesťanství převládat nad ostatními náboženstvími. Na začátku roku 390 vypukly první střety mezi věřícími odlišných náboženství a brzy nato se rozpoutal osudový konflikt mezi Cyrilem (křesťanským vůdcem) a Orestem (římským prefektem). Každý z nich stál na jiné straně a každý byl následován jistým počtem přívrženců. Hypatie byla Orestovou přítelkyní, byla příliš učená, a přitom patřila k pohanům, a to bylo důvodem, proč ji Cyril (později sv. Cyril) začal nenávidět. Přesvědčil sám sebe i své blízké, že Hypatiino nadání a dobré jméno vrhají stín na křesťanskou obec a že bude lepší se jí zbavit. Nástrojem jeho pomsty se stali mniši, příslušníci fanatické křesťanské sekty „Nitrian“, kteří roku 415 Hypatii brutálně zavraždili. Odvlekli ji do nynějšího Chrámu sv. Michala, strhali z ní oblečení a nabroušenými mušlemi jí sedřeli kůži z těla.
Příběh
Na podzim roku 1508 povolal papež Julius II. do Říma malíře Raffaela a objednal si u něj pro svou soukromou knihovnu Stanza della Segnatura fresku „Athénská škola“. Raffael vypracoval předběžnou skicu a předložil ji ke schválení církevním otcům. Jeden z biskupů údajně poukázal na ženu vyobrazenou vlevo dole a řekl: „Kdo je ta žena?“ Umělec odpověděl: „Hypatie, nejslavnější žákyně Athénské školy.“ „Odstraňte ji,“ přikázal biskup, „její postava vrhá stín na víru pravověrných! Jinak je práce přijatelná.“ Raffael se tedy musel sklonit před mocí církevních otců, pokud chtěl ve své práci pokračovat. Podvolil se, avšak svůj původní záměr dovedně zamaskoval.
Athénská škola, Rafael Santi, detail, (Stanza della Segnatura), Vatikán.
Tvář Hypatie nahradil obličejem mladíka, který se jmenoval Francesco Maria della Rovere a byl synovcem a chráněncem papeže Julia II. Bledost tváře a mladistvý vzhled papežova milovaného synovce byly dostatečně rozptylující, takže papež nepoznal souvislost s postavou Hypatie Alexandrijské, oficiálního nepřítele církve, jejíž umučení z rukou mnichů znamenalo konec klasického světa. Bíle oděná postava na fresce „Athénská škola“ tedy představuje první významnou ženu filosofku, jež byla zároveň poslední filosofkou antického světa.
Read more...
Tetralogie „O Platonovi": jedná se o jedinečnou tetralogii, která je dosud jediným komplexním dílem o Platonově životě a filozofii v českém jazyce. Autor nám zanechal nejen velmi čtivý text, ale i dílo, které poskytuje řadu odkazů do knih samotného Platona. Každý díl obsahuje rozsáhlý rejstřík osob a termínů, o nichž je v díle pojednáno, a samozřejmě i podrobný obsah, díky kterému se v knize čtenář snadno orientuje. První tři díly (Život, Dílo, Filozofie), které vydal v Praze Jan Laichter v letech 1948–49, přinášejí popis Platonova života, přehled moderního bádání, tradici rukopisnou, především však rozbor díla, a to jak po stránce filozofické, tak i společenské a filologické. IV. díl (Druhý život) vyšel až po smrti autora, v roce 1970. Zde se profesor Novotný pokusil zachytit dějiny a působení platonismu od dob starověku až po novodobou filozofii. Svým rozsahem a úplností je tetralogie „O Platonovi" dílem, které je i ve světové literatuře zcela ojedinělé. Kniha byla vydána za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
www.akropolis.cz