POTŘEBA ŠTĚSTÍ

>> středa 31. srpna 2011

Dokonalé štěstí je návyk ke ctnosti. (Aristoteles ze Stageiry)
Člověk nemůže být šťastný, pokud nežije moudře, krásně a spravedlivě. (Epikuros)

Štěstí je základní hodnotou, kterou hledá každý člověk. Je ale zřejmé, že není to samé „Mít štěstí“ a „Být šťastný“.
Mít štěstí je pro mnoho lidí otázkou náhody. Vyhrát v loterii nebo v kartách nezávisí na ničem jiném, než na nahodilém štěstí. Mnozí lidé, které život potrápil bolestmi, jsou přesvědčeni, že také zdraví, práce, partnerské vztahy závisejí na náhodě – tedy něčem vnějším.
Tradiční filosofické systémy byly přesvědčeny, že „náhoda neexistuje“ a mluvily o náhodě jako o „zákonu, který neznáme“. Zákon nazývaly karmou, fatumem a ochraňovali ho různí strážci: v Egyptě bohyně Maat, v Indii bůh Dharma, v Řecku bohyně Nemesis aj.
Být šťastný pak bylo mnohem více závislé na člověku samotném, než na vnějších okolnostech. Štěstí hodně souviselo s poznáním životní cesty, lidského Osudu.  Otázka tedy zní: Můžeme být šťastní na základě poznání zákonitostí osudu, ačkoliv bude jakkoliv těžký?
Trvalost štěstí závisí na trvalosti věcí, se kterými štěstí spojujeme. Pokud štěstí závisí na našem zdraví, na penězích, na prestiži, bude trvat jen chvíli. Pokud závisí na lásce, je otázkou s jakou formou lásky ho spojujeme. Zda to je láska krátkodobá, která touží být opětována a pokud není, mění se rychle v žárlivost. Nebo zda to je věčná láska ke spravedlnosti, která dokáže překonat i smrt. 
Osud a štěstí
Život je velmi pestrý a někdy napíše příběhy, které vypadají neuvěřitelně a štěstí v nich chodí ruku v ruce s osudem. Jeden takový se odehrál v Anglii.
Jmenoval se Fleming a byl to chudý skotský rolník. Jednou, když se snažil vydělat pro rodinu na živobytí, uslyšel volání o pomoc z nedaleké bažiny. Zahodil nářadí a běžel k močálu. Tam našel vyděšeného kluka po pás v černém bahně, jak křičí a snaží se dostat ven. Rolník osvobodil mladíka a zachránil ho tak před pomalou a úděsnou smrtí.
Další den se u Skotovy zahrádky zastavil luxusní vůz. Vystoupil z něho elegantně oblečený šlechtic a představil se jako otec chlapce, kterého rolník Fleming zachránil.
"Chci se s vámi vyrovnat," řekl šlechtic. "Zachránil jste život mému synovi".
"Ne, nemohu přijmout peníze za to, co jsem udělal," odvětil skotský rolník a odmítl nabídku.
V tu chvíli se ve dveřích objevil rolníkův syn. "Tohle je váš syn?" zeptal se šlechtic. "Ano," odvětil rolník hrdě. "Udělám vám nabídku" řekl šlechtic. Dovolte, abych mu poskytl stejnou úroveň vzdělání, jaké se dostane mému synovi. Pokud je mladík aspoň trochu po otci, určitě z něho vyroste muž, na kterého budeme oba pyšní." A tak se stalo.
Syn rolníka Fleminga chodil do nejlepších škol a po čase promoval na Lékařské fakultě St. Mary's Hospital Medical School v Londýne a posléze dosáhl světového věhlasu jako vynálezce penicilinu Sir Alexander Fleming.
Po letech, syn téhož šlechtice, který byl zachráněn z močálu dostal zápal plic. Co mu zachránilo život tentokrát? Penicilin.
Ten šlechtic se jmenoval Lord Randolph Churchill. A jeho syn? Sir Winston Churchill.

Lidová moudrost říká: „Štěstí přeje připraveným.“ Hluboký smysl této věty nalezneme, jakmile se podíváme na Osud jako na učitele. Snaží se nás naučit mnoho věcí. Co již umíme, to nám jde snadno – zdánlivě tak máme štěstí.
Hezkou ukázkou je příklad známého objevitele Tróje Heinricha Schliemanna. Narodil se velmi chudý a toužil objevit bájnou Tróju. Tomuto snu podřídil celý život. Věděl, že nejdříve musí vydělat peníze, protože bez nich nebude mít ani možnost začít hledat. Stal se tedy obchodníkem, naučil se mnoho cizích jazyků  a začal vydělávat peníze. Jakmile zjistil, že peněz má dostatek, s obchody skončil a začal se věnovat archeologii. Peníze již nehledal, hledal poznání historie. Během vykopávek pak přesto vykopal devět pokladů obrovské ceny.
Bolest a štěstí
Nejkrásnější chvíle v našem životě přicházejí poté, co jsme o něco hodně usilovali. Někdy také, když jsme překonali velké utrpení.
Lidové pořekadlo říká: „Hrozny vydávají to nejlepší, když jsou drceny v lisu“. Černohorský vladař a filosof Petar Petrovič Njegoš k tomu ve své knize Horský věnec dodává: „Číše medu chutná nejlépe, když je smíšena s číší žluči.“ Proč je tak často štěstí spojeno s bolestí téměř jako bratr a setra?
Je tomu tak proto, že náš viditelný svět (také nazývaný hmotný) je světem protikladů. Pokud hledáme ve viditelném světě jeden protiklad, musíme zároveň poznat i ten druhý. Štěstí bez protikladů se nachází jen ve světě neviditelném a nadčasovém – tedy světě duchovním.
Trvalé štěstí – Etika Nikomachova
Pokusíme se tedy hledat skutečné štěstí, trvalé a nezávislé na vnějších okolnostech. Poprosíme o radu řeckého filosofa Aristotela, který v díle Etika Nikomachova velmi pečlivě zkoumá, kde se v člověku i ve společnosti štěstí nachází.
Každé umění i věda a také praktické jednání směřuje k nějakému dobru - takže "dobro jest to, k čemu všechno směřuje." Účelem je vždy více dílo než činnost. Například pro lékaře je důležitější dosažení zdraví pacienta než jeho léčení. Pro stavitele katedrály je důležitější katedrála než staveniště. Múžeme tedy skrze malá štěstí a bolesti směřovat ke štěstí velkému.
V účelech vládne hierarchie a vyšším účelům podřizujeme nižší. Pokud například chceme domalovat obraz, odložíme o chvíli oběd. Zdánlivě tak může štěstí člověka odporovat štěstí společnosti. Zdánlivě proto, že ve skutečnosti je vše, co je prospěšné roji, prospěšné i včele. Musíme si tedy uvědomit, že štěstí člověka může protiřečit štěstí společnosti jen v případě, že štěstí člověka je spojováno s nějakou pomíjivou a egoistickou hodnotou.
Nejvyšší dobro je takovým cílem, že jej chceme pro něj samotný a ostatní věci mu podřizujeme. Toto nejvyšší dobro náleží k politice v klasickém slova smyslu. Ta je nejvyšší vědou i uměním, protože určuje, které nauky mají být v obcích a kterým se každý člověk má učit. Politika užívá ostatních praktických nauk a stanovuje, co máme konat: proto její účel v sobě zahrnuje účely ostatních nauk, takže její účel je vlastním lidským dobrem.
Dosáhnout dobra pro obec je víc než dobro jen pro jednotlivce, i když je v obou případech totožné. Proto je etika druhem nauky o obci: politikou.
Nejvyšší štěstí – blaženost – není závislé na vnějších okolnostech. Je soběstačné a je tedy skutečnou hodnotou. Řekové ho nazývali „eudaimonia“ a bylo popisováno jako stav, kdy člověk "dobře žije, dobře jedná a dobře se má." Blaženost je tedy podmíněna jednotou myšlenek, slov i činů.
Pokud nemá být blaženost závislá na vnějších okolnostech, musí být spojena s lidskou přirozeností. Není to tedy pouhý život, ten mají i rostliny, není to ani smyslový život, ten mají i zvířata, nýbrž život rozumový. Úkolem člověka je skutečná činnost duše ve shodě s rozumem.
Závěrečné štěstí – nirvána
Pokud chceme naše hledání shrnout, můžeme říci, že cílem člověka i společnosti je poznávat malá štěstí (věci, které uděláme dobře)  a malé bolesti (věci, které uděláme špatně a můžeme si z nich vzít zkušenost). Mezi těmito malými úlomky se pomalu člověk i společnost učí hledat spojitosti. Když tyto křehké spojitosti vytvoří pevná pouta, člověk získává jednotu a společnost soužití. Jednota člověka je pevný střed jeho života, o který se může kdykoliv opřít. Soužití společnosti je neviditelnou vazbou mezi lidmi, vizí, která utváří dějiny.
Pokud člověk i společnost poznají tuto vnitřní jednotu, URČITĚ ŠTĚSTÍ DOSÁHNOU!
Ing. Aleš Gabriel

0 komentářů:

Blogger

Nová Akropolis

Datum

23.09.2010