FILOSOFIE JAKO OPORA V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ
>> středa 12. ledna 2011
CYKLY
„V roce 2000 budou lidé pracovat pouze 4 dny v týdnu… Děti nebudou chodit do školy, ale budou se učit doma za pomoci počítačů… Postaví se města s kopulemi, kde bude ideální ovzduší… Náš život bude bohatší, snazší, zdravější… Chirurgové budou operovat pacienty na dálku… Už nebudou existovat nevyléčitelné nemoci… Budeme cestovat na Měsíc… Ve vesmíru budou existovat kolonie a my je všechny budeme živit díky výbornému systému zemědělství… Vzniknou města pod mořem a první podmořské kultury… Lidské vynálezy všechno změní… Všichni budeme mít atomové bomby, a proto už nebudou války… Zmizí hranice a všichni budeme žít v jednom velkém státě…“
K těmto slovům, která zaznívala nebo byla napsána v 60., 70. a 80. letech, se často v myšlenkách vracím, neboť tehdy to pro mě byla budoucnost, kterou nyní v současnosti žiji.
Ano, měli jsme představu nekonečného míru a blahobytu, zeměkoule se nám zdála jako velká útulná vlast pro celé lidstvo, v níž bylo lhostejné, jak člověk vypadá nebo jakým jazykem mluví. Už neexistovala víza, národnosti nebo rasová nenávist a všichni jsme měli pouze jedno označení: člověk.
Když se dnes dívám na zprávy, které mluví o hladovění, válkách, dopravních nehodách, nevyléčitelných nemocích, workoholismu…, zdá se mi současnost podobná spíše středověku než slovům, která byla uvedena na začátku.
Jelikož však vím, jak plynuly dějiny lidstva, které byly vždy cyklické, věřím, že i v „našem středověku“ se znovu zrodí renesance a poskytne nám impuls k novému, především morálnímu rozvoji.
K čemu jsou nám všechny vědecké vynálezy, když jsme ztratili smysl pro zdravé lidské kontakty, které naši rodiče ještě dokázali udržovat? Někdy se ptám, zda nás telefon sblížil, anebo oddálil, neboť stačí někomu zavolat a už nemusíme jezdit na návštěvu, abychom se dozvěděli, jak se má.
Navzdory všem vymoženostem, které nám zpříjemnily život, používáme stále častěji větu „nemám čas“. Jak je to možné, když máme rychlá auta, automatické pračky a myčky, mobilní telefony, mikrovlnné trouby…? To všechno nám přece ušetřilo tisíce hodin, které naše maminky a babičky trávily namáhavou prací.
Kde jsou tedy tyto ušetřené hodiny? Kde je to pohodlí, které nám všechny tyto stroje „vydělaly“? Zkrátil se snad den a už netrvá 24 hodin? Má snad rok méně dnů než dříve? Na co se nás to ptal Malý princ ze stejnojmenné knihy: „A co budeš dělat s těmi 53 ušetřenými minutami?“ Máme se snad vydat jako on k nějaké studni, abychom se občerstvili? Jakou studnu vybereme? Prospěšnou tělu, anebo duchu?
Někdy mám ráda současnost. Nabízí tolik možností, které jsou ještě přede mnou, mohu v něm splnit mnohé sny, které jsem ještě nestačila dosnít, a vytvořit další, které teprve čekají, aby se zrodily. Někdy mám ráda současnost takovou, jaká je, s bolestmi i radostmi, neboť dobře vím, že je právě taková, jakou jsme si ji udělali.
A za chmurných dnů, když máme čelo plné vrásek kvůli trápení, která nás sužují, bychom si měli uvědomit, že stejně jako temný středověk ozářilo světlo renesance, i v životě každého z nás někde existuje jiskra a je na nás, abychom ji našli a použili. Hledejme tedy to, co nám pomáhá žít lepším způsobem a šířit kolem sebe světlo a naději na lepší zítřek.
Možná právě ty optimistické postoje lidí, kteří pronášeli slova citovaná na začátku, umožnily i nám, abychom zde dnes vůbec byli. A nevadí, že se nesplnilo vše, o čem snili. Před námi je zítřek a můžeme to uskutečnit v dalších letech, my nebo naši potomci.
Už jsme si zvykli, že jsme na konci nebo na začátku nejrůznějších cyklů, kterými prochází společnost, zahlceni informacemi, které hodnotí úspěchy a nezdary v uplynulém období. Každý člověk se též vědomě či nevědomě ohlíží za svým životem a hodnotí události, jež ho naplnily. Když chápeme příčiny, které tyto způsobily, a poučili jsme se z důsledků, které tyto vyvolaly, vytváříme řetěz, jenž se stává pomůckou při dalším jednání v životě. Někdy mu říkáme zkušenosti.
Zkušenosti mohou být bolestné, ale také radostné a posilující. Zkušenost, jak samotné slovo říká, je něco, co jsme zkusili a vzali si z toho ponaučení pro další kroky na své životní pouti. Je to něco, co jsme prožili, aktivně se toho účastnili a zanechalo to v našem nitru pečeť v podobě vzpomínky, na niž nezapomeneme. Ano, zkušenost je nenahraditelná a velmi těžce se přenáší, pokud ji člověk osobně neprožije.
A přesto existují události a činy, které nemusíme osobně prožít nebo se jich účastnit, abychom věděli, že přinášejí zkušenost dobrou či špatnou. Nemusíme ubližovat lidem ve své blízkosti, abychom zjistili, že jim to nepřináší radost, neboť víme, že ani nám není příjemné, když nám někdo ubližuje. Nemusíme zabít, abychom věděli, že to přináší hrůzu, neboť ve svém nitru víme a cítíme, že lidský život je věcí posvátnou, na niž nemáme právo sáhnout. Nemusíme „strkat hlavu do písku“, abychom zjistili, že to není způsob, jak se stát neviditelným a vyhnout se nepříjemným situacím ve svém okolí, neboť to, že my nevidíme okolní svět, neznamená, že on nevidí nás.
Už jsme zjistili, že ačkoli za několik hodin můžeme ujet tisíce kilometrů, nemůžeme utéci sami před sebou. Všichni v sobě nosíme šperkovnici hodnot, z níž si každodenně vybíráme tu, kterou se ozdobíme. Není lehké zvolit si tu oblíbenou a hrdě ji nosit na své hrudi v prostředí, které si jí neváží. Je třeba velká odvaha k tomu, abychom zastávali své názory i v době, kdy nejsou v módě.
Někdy se nechováme správně, přestože to víme, ale mnohem častěji je to z nevědomosti. Z oné nevědomosti, o níž Platón mluví jako o jedné z nejvážnějších nemocí duše, kterou však lze vyléčit. Jako nejúčinnější lék doporučuje výchovu, která člověka dokáže ve velké míře zbavit nerovnováhy psychické, způsobující též nerovnováhu fyzickou.
Není to snad právě nevědomost, neznalost cizích zvyků a obyčejů, co způsobilo mnohé války a proklamaci vyvolených národů? Není snad právě nevědomost tím, co staví jednu barvu kůže nad druhou, jednoho Boha nad druhého? A není ta nevědomost snad vyvolána tím, že se při výchově někdy zapomíná zdůraznit, že všichni lidé mají právo na život, že každý člověk má právo na vzdělání, víru, důstojnou existenci?
Každé lidské bytosti se říká člověk, bez ohledu na to, kde se narodila, jakou má barvu pleti, vyznání, vzdělání či kterého Boha uznává. Vždyť Bůh je jeden a jména, která mu dáváme, jeho podstatu nezmění, neboť by už Bohem nebyl, kdyby ho člověk dokázal ovlivnit. Není na nás, abychom ho zosobňovali, abychom jeho jménem hlásali, které cesty jsou pro vyvolené a které národy jsou prokleté. Není však na nás ani to, abychom odsuzovali jiné lidi a ubližovali jim pouze proto, že vypadají, mluví nebo myslí jinak než my.
Ano, někdy to děláme z nevědomosti a z nedostatku zkušeností. Chováme se jako lidé z orientálního podobenství o slonovi: když měli ve tmě popsat slona, začali ho ohmatávat, neboť ho neviděli. Ten, který se dostal k chobotu, popsal slona jako liánu. Ten, jenž mu sáhl na záda, říkal, že je to hora. A ten, jenž se dotkl jeho nohou, říkal, že slon je sloup. Jejich dlaně nemohly pojmout celek, na němž se stejně nic nezměnilo tím, že ho oni nepochopili.
Někdy se při posuzování lidí a událostí člověk chová právě tak: vidí pouze jednou stranu mince, ale uniká mu její hodnota. Není snadné zachovat se moudře v každé situaci. Ale je snadné zhodnotit své jednání a postoje, věnovat se svým myšlenkám a názorům, prozkoumat své znalosti a zkušenosti, a takto zjistit, na co v sobě můžeme být hrdí a co nám ještě chybí. Když budeme hodnotit svou vlastní minulost, nechovejme se jako zahradník, který proto, že mu ze semínka bodláku, jež zasadil, nevyrostla voňavá růže, viní vodu, kterou ho zaléval. Dobrý zahradník zná totiž pravdu, nebojí se jí a ví, jak ji získat. Zasaďme tedy to správné semínko a vyroste nám právě to, co jsme si zvolili. Zbavme se dalšího kousku nevědomosti a jeho prázdné místo v mozaice nahraďme poznáním, které nám přinese zkušenost. A každodenní život se stane mnohem snazší.
Pokud se podíváme do slovníku zjistíme, že slovo kultura znamená „soubor výsledků tělesné a duševní činnosti utvářející lidskou společnost“. Díváme-li se na svůj každodenní život, zjistíme, že ať děláme cokoli, vždy je naše činnost tělesná nebo duševní. Znamená to, že v každém okamžiku svého života přispíváme k vytváření kultury vlastní a kultury společnosti, v níž žijeme.
Často se však mluví nebo píše o některých lidech, že jsou nekulturní. Někdy se jde tak daleko, že se kvůli jednotlivcům, chovajícím se „nekulturně“, obviňují celé skupiny lidí, v jejichž prostředí se tito pohybují, nebo se jde dokonce tak daleko, že se mluví o celých národech jako o méně či více kulturních.
Otázka, která je v poslední době aktuální a klade se politikům nebo významným jednotlivcům v některých státech, je i ta, zda se má zrušit ministerstvo kultury. Samozřejmě, že názory se různí, i když neodrážejí vždy jasný stav. Pokud je kulturou všechno, co děláme, znamená to, že by každé ministerstvo nebo úřad musely mít „kulturní složku“, která by se starala o jejich kulturní úroveň, neboť se prostřednictvím jejich činnosti tato úroveň promítá do života všech lidí, kteří s nimi přicházejí do styku.
Když před mnoha staletími řekli Sokratovi, že někdo o něm mluvil špatně, odpověděl: „Vždyť se nenaučil mluvit pěkně.“ Možná, že ona část kulturní úrovně, s níž nejsme spokojeni, je takovou právě proto, že jsme se lepší nenaučili. Z druhé strany existují i věci, s nimiž jsme spokojeni a považujeme je za kulturní. Přesto si můžeme všimnout, že některé z nich byly, jsou a budou vždy považovány za projev určité vznešené úrovně člověka, že jsou věčné a že jiné se zas měnily s dobou nebo módou a jsou pomíjivé.
Stejně jako se mění technická úroveň lidstva, mění se i způsob života, zvyky a kultura. Jedno je však vždy stálé a neměnné, vždy zvídavé a plné naděje v lepší zítřek, vždy schopné naučit se něčemu novému a pokračovat v oné zázračné cestě, které říkáme evoluce: je to Člověk.
Jako kdysi, v době faraónů nebo zasvěcených králů, i dnes má člověk stejné touhy a trápení, stejné radosti a žaly. I dnes, bez ohledu na život usnadněný mnohými technickými vymoženostmi, se člověk rodí a umírá, miluje a nenávidí, zpívá a pláče..., člověk je prostě Člověkem.
Existuje v něm určitá záhadná jiskřička, která ho pohání kupředu, která v něm probouzí touhu zkoumat a objevovat neznámé, čelit nebezpečí, bojovat s nepřízní osudu. Lidstvo chce změnit svět, poznat vesmír, objevit nesmrtelnost. Ale lidstvo není „někdo“ nebo „něco“ cizího. Lidstvo se skládá z lidí, což znamená, že jeho základním kamenem je Člověk. A tento člověk je tím, kdo může změnit všechno nebo nic, což záleží pouze na tom, zda to chce.
Proto bychom si měli uvědomit, že na každém z nás záleží, jaká je společnost, v níž žijeme. My jsme ti, kdo ji mohou měnit, a měníme ji k lepšímu nebo k horšímu. My žijeme svůj vlastní život a nejsme pouhými diváky, přestože se nám někdy zdá, že na jevišti je někdo jiný. Abychom se tohoto života, tohoto „představení“ v nejlepším slova smyslu, mohli účastnit, musíme vědět, co chceme. A k tomu je zase zapotřebí „Poznat sebe sama“.
To je věta, kterou se kdysi řídili starodávní filosofové, ale také ta, kterou bychom i my měli uplatňovat v každodenním životě. Abychom mohli poznat sami sebe, musíme vědět, odkud přicházíme. Musíme se seznámit s minulostí lidstva, neboť ona uchovává mnohé poklady, které ještě nebyly nalezeny nebo, i když byly nalezeny, ještě nebyly oprášeny.
Podívejme se do zrcadla minulosti a uvidíme odraz odpovědí na problémy současnosti, které bychom mohli vyřešit v budoucnosti. Čas plyne jemně, nepřetržitě. Naše doba se vlévá do minulosti jako řeka do oceánu. III. tisíciletí prývě překročilo práh našeho života.
Stejně jako se v zrcadle v předsíni našeho bytu nemůže odrážet celý byt, takto se ani v jednom článku nemůže odrážet všechno, co kultura obsahuje.
Jeden lidský život nestačí, abychom obsáhli všechno to, co bychom chtěli, ale to není důvod, abychom už dnes nezačali a nepokusili se o to, co je v našich silách a schopnostech.
Jedním z našich „práv“ je být informován o tom, co se děje ve světě, ve státě, v němž žijeme, v našem městě, okolí, ulici… Být informován pravdivě, bez jakéhokoli zabarvení. A tak se na nás hrnou války, masakry, náboženská pronásledování, politické skandály, vraždy pro peníze a kvůli penězům…, násilí, které z filmů vykročilo do ulic, rodin, škol… Varují nás před nárůstem bídy, neboť počet bezdomovců a hladových každým rokem roste… Informují nás o obchodu s lidskými orgány a životy, drogami, dětmi, „bílým masem“…
A mezi všemi těmi zprávami a články upoutala moji pozornost věta, nad níž jsem se nejen zamyslela, ale se kterou jsem i vřele souhlasila: „Moje práva končí tam, kde začínají práva ostatních.“ Jak ušlechtilá myšlenka, kterou je, zdá se, tak těžké uskutečňovat v praxi. Proč je tomu tak?
Možná nám chybí více tolerance, jež rozhodně netkví v tom, že máme dobré vztahy pouze s těmi, kteří myslí stejně jako my, nýbrž že sice máme hájit svá vlastní práva, ale máme též povinnost neútočit na práva ostatních. Možná bychom se měli více zamyslet nad výchovou, která nás naučí neřídit se instinkty, ale rozumem a citem, což nám pomůže zbavit se egoismu a nevědomosti. Neznámé totiž vždy vyvolává strach, a ten je jen o krok vzdálen násilí.
Člověk ze strachu před neznámým nebo před tím, co nechápal, od nepaměti útočil. Co jiného jsou politické, vědecké, náboženské či jakékoli ideologické střety? Musí jednotlivec nebo skupina pouze proto, že o něčem nic neví nebo to nechápe, na to útočit a ničit kvůli tomu něčí práci? Proč člověk nemá takové porozumění pro Ideály jiných, jaké má pro své vlastní? Proč se dodnes pronásledují ti, jež smýšlejí jinak? Nezdá se někdy, že Inkvizice kráčí pod jinou maskou a v jiném převleku? Možná, že už neupaluje své oběti na hranicích, ale stačí, že se o nich zmíní v tisku nebo v jiných sdělovacích prostředcích, a výsledek je někdy i horší.
Nestačí pouze kritizovat a poukazovat na chyby: je třeba nabídnout řešení a snažit se být praktickým příkladem. Slova neuskutečněná v praxi jsou časem zbavena významu a obsahu. Příklady lidí, i když upálených nebo pronásledovaných, přetrvávají věky.
Že neznáte žádný z nich? A co Sókratés, Giordano Bruno, Hypatia, Jana z Arku, Jan Hus… A mnoho dalších anonymních z minulosti i současnosti, kteří tiše kráčejí světem a zanechávají po sobě stopy, jichž si určitě někdo všimne a bude je následovat.
Že jsme bezmocní? Ani náhodou. Všichni žijeme na stejném světě a to znamená, že ho každý z nás vytváří. Nemusíme být všichni Sókratové, ale můžeme svým malým dílem pomoci postavit nový a lepší svět, kde bude méně násilí, pomluv, brutality a lží. A kde bude více lásky, tolerance, solidarity a pravdy. Kdy? Začněme hned teď. Neodkládejme na zítra to, co již dnes může zlepšit naše okolí. Přispějme k uskutečnění myšlenky z Deklarace lidských práv o vytvoření skutečného bratrství lidí bez ohledu na to, kterého Boha vyznávají, jakým jazykem mluví či jakou barvu pleti mají.
Ano, život má chvíle radostné i smutné. Snad by jinak mohl být i nudný, a rozhodně by nebyl přirozený. Nikdo z nás nechce žít „uměle“, hrát pouze vedlejší roli, nýbrž každý chce být hlavním hrdinou svého příběhu. Jak to však uskutečnit? Co znamená ta „otřepaná“ fráze, kterou jsme tolikrát slyšeli: chci žít doopravdy?! Nenechme se zmanipulovat názory jiných, neboť jsme již zjistili, že názory se někdy mění dle situace, která nastává. Přemýšlejme vlastní hlavou, a vytvářejme tak svoji vnitřní svobodu, které nás nikdo nemůže zbavit, neboť patří pouze nám. Je výsledkem obrany vlastních práv a úcty k právům ostatních. Je výsledkem plnění vlastních povinností, a nikoli kritiky druhých, že oni své povinnosti neplní.
Vykročme do nového období svého života s novým horizontem před očima, který rozežene tmu nevědomosti a umožní nám vidět všechny lidi v jejich lidské podobě, a ne jako nepřátele, kteří na nás číhají ve tmě. Potřebujeme více sebevědomí, méně pýchy, více lásky a méně nenávisti. Zdraví? Také, ale často není v našich možnostech ovlivnit zdravotní stav našeho těla, zatímco zdraví duchovní je zcela v našich rukou. Na to máme výtečný lék: Filosofii.
Všichni máme část dne aktivní: chodíme do práce nebo do školy, čteme, píšeme, okopáváme zahrádku a všeobecně tvoříme mnohé věci, jež jsou mimo nás, ale abychom utvářeli své nitro, na to už většinou „nemáme čas“. A takto aktivní část dne končí a my se unaveni ponořujeme do snů, které si ne vždy pamatujeme.
Někdy nás nějaký potěší. Způsobí, že máme celý den dobrou náladu a elán do práce. Jiný sen zase, aniž bychom si toho byli vědomi, v nás vyvolá sklíčenost, pochmurný názor na svět nebo mrzutost.
A pak jsou zde i jiné Sny. Ty, které vytváříme v bdělém stavu a někdy jim říkáme Ideály, jindy zas utopie. Za některé se stydíme, protože se nám zdá, že nás převyšují a že by se nám okolní svět mohl vysmát. O dalších hrdě mluvíme a každodenně přinášíme jednu „cihlu“ z mnoha, abychom „postavili svůj Sen“.
Tradiční učení mluví o světě snů jako o světě plném mystérií, záhad, překonání sebe sama a uskutečnění nemožného. Svět snů pro starodávné civilizace také neexistoval pouze v hodinách spánku, nýbrž mluvily o tom, že i během dne můžeme snít a obohatit svůj všední život vůní.
Stačí dát do pohybu Vůli, která každému z nás pomůže vytvářet jeho vlastní Velký Sen, jenž usměrní naše kroky a dá smysl našemu životu.
Sníme o lepším světě, ale k jeho uskutečnění jsou zapotřebí naše vlastní činy, naše vlastní slova a naše vlastní myšlenky. Sníme o lepším porozumění mezi lidmi a o životě bez násilí, plném lásky. Ale k tomu je zapotřebí srdce zbavené strachu ze zrady, samoty, opuštěnosti a nepochopení. K tomu je zapotřebí dokázat vidět „za obal“ těla: vidět lidskou Duši, která dřímá v každém jednotlivci a usměrňuje jeho jednání.
Proč píši o Snech? Protože každý člověk má období „zimního spánku“, na jehož konci ledy pukají, tají a voda se slévá do malých potůčků, které se připojují k mohutným řekám, aby se spolu vlily do oceánu života.
Jako rostliny vystavují své květy jarnímu slunci, tak i naše Duše touží po tom, aby znovu rozkvetla a začala uskutečňovat všechny Sny, které během mystického „zimního“ období rozjímání mohla odhalit ve svém nitru.
I Duše má své „jaro“, dobu růstu, dobu rozkvétání, dobu činů. Jaro je obdobím lásky, která nás obohacuje a ulehčuje nám vykonat to, co nás převyšuje. Cítíme inspiraci, která v našem nitru razí stezky, o nichž jsme ani netušili, že jsme schopni je ujít.
Pozdravme radostně Vesnu, slovanskou bohyni Jara a Mládí, která po rozkvetlých loukách tančí svůj tanec Života. Dejme prostor své vlastní Duši, která po dlouhém spánku touží uskutečnit vznešené Sny plné lásky k moudrosti.
Z mnoha věcí se skládá život lidské bytosti a jednou z těch, jež ho tvarují a určují jeho směr, je i horizont, který nosíme ve svém nitru. Rozpíná se nebo zužuje v souladu s naší náladou i s tím, jak se nám v životě daří a čeho chceme dosáhnout. Tvoříme střed kružnice, jejíž velikost a hranice určují náš horizont.
Víme, že v přírodě je horizont krajní mez, do níž dohlédneme z místa, na němž se právě nacházíme. Jak je to ale s naším vnitřním horizontem? Kam až dohlédne naše duše, naše myšlenka, naše touha?
Pokud je Já středem osobnosti, musí mít horizont, za nímž vychází a zapadá slunce našeho života: horizont, k němuž chceme dojít, dosáhnout ho a překročit, abychom posunuli jeho hranice, a získali tak větší území, po němž se budeme moci pohybovat.
Horizont je v jistém smyslu hranicí mezi naším nebeským a pozemským životem, bodem, v němž se setkávají naše duše a tělo, naše božské a lidské já.
Horizont je jako vrchol pyramidy našeho nitra, kterého chceme dosáhnout, abychom měli přehled o všem, co se děje v nás i kolem nás. Touha vyšplhat se na vrchol začíná v okamžiku, kdy už nás neuspokojuje dívat se pouze na kameny, z nichž je postavena jedna ze stěn pyramidy, nýbrž toužíme získat přehled o celku a okolí, v němž se nachází.
Kráčíme životem a dobýváme pokaždé větší území své osobnosti, porozumění, lidských vztahů… Přibližujeme se k horizontu, který jsme viděli ze svého středu, v němž se naše Já nacházelo v jistém životním období, a vzrušeni představou o tom, co uvidíme, když se konečně ocitneme na horizontu, si během chůze ani nestačíme všimnout, že se střed pohybuje spolu s námi.
A najednou přijde den, kdy dosáhneme toho, co jsme považovali za obvod kružnice, a my zjišťujeme, že zdánlivý horizont minulosti se stal prožitkem a středem současnosti, zatímco se před námi na obzoru otevřel další nový horizont a pole našeho života se zase o něco zvětšilo.
Je těžké, pokud ne nemožné, představit si nebo pochopit horizont jiného člověka, pokud se nepovzneseme nad egoistické touhy a nepřiznáme jiným bytostem právo na duchovní svobodu, která nebude omezovat ostatní. Každý se díváme ze svého středu – a tímto i ze své perspektivy – na život, který kolem nás jen plyne nebo se ho účastníme a obohacujeme ho. Můžeme být pasivními diváky, kteří natahují ruce s touhou brát, nebo aktivními herci, kteří především nesobecky dávají a jako odměnu přijímají pouze to, co potřebují k důstojnému životu.
Můžeme být mravencem, který je sice pracovitý, ale celý svůj život omezil na sbírání potravin, které uskladňuje do svého mraveniště… Anebo ptákem, který dokáže vzlétnout i nad ten nejvyšší strom, nebojácně se pouští do poznávání neznámých krajin a přitom ani netuší, co ho tam čeká.
Můžeme si zvolit, že se budeme prodírat pralesem nebo se vznášet v čistém vzduchu naší vnitřní planety. S obojím se během života setkáváme, otázkou však zůstává, čemu se větší část života věnujeme.
S horizontem je problém v tom, že ho nikdo za nás nemůže posunout, zvětšit, rozšířit… Někdo nám sice může poukázat na jeho existenci, může nám popsat směr, může nám sdělit své zkušenosti na cestě k jeho dobytí, avšak stezky, které k němu klikatě vedou, musíme projít my sami. Ano, můžeme následovat stopy svých předchůdců, avšak nikdo za nás nemůže vstát a vykročit, nikdo se za nás nemůže napít ani najíst, nikdo za nás nemůže dýchat ani spát… Nikdo se za nás nemůže rozhodnout, neboť to už nebude naše volba ani náš život.
Pokud skutečně chceme posunout hranice svého horizontu, nemůžeme to udělat nečinným přihlížením tomu, jak žijí život ostatní, neboť život není filmem, který natočil jiný režisér. My jsme režisérem, scenáristou a hlavním hercem svého vlastního příběhu, který ze dne na den vytváříme svými myšlenkami, slovy a činy.
Pokud toužíme dostat odměnu za nejlépe natočený film, je na čase autenticky se vrhnout do své vlastní role, kterou v životě hrajeme, a neuspokojovat se s vedlejší úlohou, kterou někdo jiný pro nás napsal.
Čas plyne a život jako veletok směřuje od svého pramene do mořských hlubin neznámého oceánu. Můžeme se nechat unášet proudem jako nečinný kus dřeva, který do něj náhodou spadl, anebo plavat proti proudu, abychom se napili čisté vody z pramene.
Horizont? U někoho je velmi omezený, malý a téměř totožný se středem. Jiní zase své horizonty rozšiřují a nebojí se nových vizí, které to s sebou přináší. Naštěstí pro lidstvo vždy existovali hrdinové, kteří posouvali hranice horizontu svého života, a tímto i možností svých bližních.
Konfuciánská filosofie říká, že každá lidská bytost v sobě obsahuje zářivou nebeskou ctnost, a rozvoj této ctnosti je právě tím, co člověku umožní zcela získat jeho lidské vlastnosti a zdokonalit se. Je to zajímavý pohled: vidět v člověku člověka kvůli jeho schopnostem a ctnostem, protože jsme si zvykli pohlížet na něj spíše z opačného úhlu. Mnohem častěji totiž říkáme, že „mýlit se je lidské“, a když se dopustíme chyby, komentujeme to slovy „jsem jenom člověk“. Má snad být chyba nebo omyl tím, co člověka charakterizuje?
Filosofie proto kladla velký důraz na výchovu a vzdělání, jejichž prvotním cílem nebylo přeměnit lidský mozek na čip obsahující myriády intelektuálních vědomostí, nýbrž se snažila probudit v člověku touhu poznat sebe sama a podnítit rozvoj jeho ctností. Jelikož filosofové vycházeli z předpokladu, že všichni už vlastníme onu zářivou nebeskou jiskru, nešlo o to ji získat, nýbrž ji v sobě objevit a zbavit prachu, aby se třpytila a přinesla do našeho vlastního života světlo, které se bude odrážet i v našem okolí. K nalezení této nebeské ctnosti ukryté pod nánosy egoismu byla zapotřebí upřímnost, což vyjadřuje i přísloví: „Pouze ten, kdo na svět přichází se vší upřímností, dokáže zcela rozvinout své přirozené schopnosti... A ten, komu se podaří zcela rozvinout své přirozené schopnosti, dokáže pomoci i ostatním, aby rozvíjeli ty své.“
Vidíme, že jedním ze základních předpokladů pro rozvoj člověka, pro dosažení a pochopení pravdy je upřímnost, a takto i pravdomluvnost. Samozřejmě, že je těžko pochopíme, a ještě hůř uplatníme, pokud budeme ze strachu z okolního světa žít pod maskou. Nebo lépe řečeno „pod maskami“, protože někdy je měníme s ohledem na okolnosti a společnost, v níž se nacházíme. Morální aspekt filosofického života byl však zaměřen na to, aby se lidé masek zbavovali, a vedl je právě k upřímnosti a autentičnosti.
A to zahrnovalo ještě jednu doslova zlatou ctnost lidstva, která dnes patří mezi „ohrožené druhy“, pokud už nevymřela docela: dané slovo. Někdy mu říkáme slib, někdy závazek a jindy přísaha. Ať už použijeme kterýkoli z těchto výrazů, faktem zůstává, že to, co řekneme, bychom měli i udělat. „Velká slova neověřená životem mohou být sice krásná, leč nejsou k ničemu,“ říká čínské přísloví. V naší době, v níž někdy není k ničemu ani smlouva podepsaná a orazítkovaná v deseti exemplářích, už slovo opravdu ztratilo svou základní hodnotu: že v praxi skutečně představuje to, co na papíře. Nevím ani, kolik současných lidí by upřímně vyslovilo slova obsažená v jiném čínském přísloví: „Jeden slib za tisíc zlatých.“
Musím říci, že mě osobně uráží, když někdo a priori pochybuje o mých slibech či slovech, aniž by mne znal a aniž bych ho někdy v životě zklamala, protože se v životě upřímně snažím je plnit. Jsem daleko od dokonalosti, ale vyvíjím maximální úsilí, aby mé myšlenky byly správně vyjádřeny použitými slovy a ta aby byla zpečetěna činy.
Bylo by krásné žít ve světě, v němž má dané slovo větší hodnotu než tuny papíru, neboť dějiny prokazují, že člověk nejprve promluvil a teprve potom vynalezl papír a zapsal to, co řekl. Bylo by krásné žít obklopen lidmi upřímnými a pravdomluvnými, kterým záleží nejen na vlastním pohodlí a prosperitě, ale i na blahobytu ostatních, kteří také mají právo na důstojný život na této planetě.
Existuje mnoho ctností a nebudeme vyjmenovávat všechny, protože i těchto několik, jako jsou čestnost, statečnost, pravdomluvnost, spravedlnost, svornost... nám dá mnoho práce a bude po nás vyžadovat velké úsilí, pokud je budeme chtít ve svém životě uplatnit. Každý se však musí rozhodnout sám za sebe. Nelze nutit člověka, aby byl nečestný, stejně jako ho nikdo nedonutí, aby byl poctivý, pokud smysl pro čest nenalezne ve svém vlastním srdci.
Vzděláváme se každým rokem více, učíme se nové věci, můžeme vystudovat tisíce fakult a navštívit miliony nejrůznějších kursů, zkrášlovat své tělo a zbavovat se vrásek, ale pokud nemáme srdce, jež je plné lásky, milovat nás nikdo nenaučí a lásku, které se nám dostává, nepoznáme. Veškeré zlo současné doby vyplývá z nesvornosti, pýchy a neskromnosti, z nenávisti převlečené za dobré úmysly. Přestože množství lidí cituje známá slova Saint-Exupéryho, že „správně vidíme jen srdcem“, málokdo se dnes dívá na svět kolem sebe očima vlastního srdce a je ochoten dávat spíše než brát.
Nikdy však neexistovala absolutní tma, v níž by nebyl alespoň slaboučký paprsek světla, a tudíž i pro nás existuje naděje, že společně, „srdce se srdcem“, budeme transformovat tento svět tak dlouho, až se znovu stane kolébkou šťastného a svorného lidstva, v němž budou převládat morální hodnoty. Jejich ztráta je totiž příčinou veškerého zla.
Uprostřed hluboké tmy se rodí světlo, ještě malé a slabé, téměř neviditelné. Můžeme ho živit svými činy, až zesílí a dokáže prozářit většinu našeho okolí. A pak se přidají další a další..., neboť kdo by byl tak bláhový, aby si zvolil život ve tmě, když může žít na světle?!
Loučím se s Vámi slovy dalšího čínského přísloví s nadějí, že mnozí lidé sundají spolu se zimními kabáty i své masky, za nimiž se z nejrůznějších důvodů ukrývají.
„Nesplní-li jarní vítr svůj slib, květy sotva bujně rozkvetou.“
Starodávná učení přirovnávala kulturu k pyramidě, jejíž čtvercovou základnu tvořila minulost lidstva neboli jeho tradice. Ta měla být oporou čtyř stran, které směřovaly ke stejnému vrcholu, po jehož dosažení člověk odhalil nejvyšší bod sebe sama, dokázal povznést své vědomí nad pochybnosti, slabosti a strachy svého nitra a získal tak dokonalý přehled o svém „okolí“. Pohled, který se před ním otevřel, mu ukázal všechny čtyři strany a jejich skutečnou dimenzi.
Jaké jsou čtyři strany pyramidy nebo kultury, které vytvářejí společnost?
Jednou z nich je Věda, jež je především ve službě lidstva, nikoli těch, kteří ji nejlépe platí. Věda humanistická, která nepopírá zákony Universa a nesnaží se ovládnout přírodu ani člověka, jenž je její součástí, nýbrž žít s nimi v souladu, podporovat jejich důstojnost a čistotu na kterékoli úrovni.
Následuje strana, kterou známe pod názvem Náboženství. Strana, kterou všichni potřebujeme pro uskutečnění svého vnitřního života a která nám dává odpovědi na otázky: odkud jsme přišli, proč žijeme a kam směřujeme. To neznamená, že nutně musíme být určitého vyznání, ale že cítíme potřebu duchovně se uskutečňovat. Je to Náboženství zbavené fanatické nenávisti, která vyvolává „svaté války“ a odsuzuje všechny „pohany“, kteří myslí jinak. Náboženství, jež podporuje skutečnou lásku k bližnímu schopnou pochopit, že existují tisíce religiózních způsobů a forem, do nichž lze zahalit jednu a tutéž pravdu, a že tyto formy se liší vnějškem, nikoli podstatou a svým obsahem – stejně jako se svými šaty liší obyvatel polární oblasti od obyvatele z oblasti rovníku. Náboženství, které se bude snažit zbavit člověka „duchovního rasismu“ a umožnit mu pochopit „Mystérium Boha“ obsažené ve skutečné víře každého jednotlivce.
Další stranou je Umění. Mělo by být „Zlatým mostem“ spojujícím člověka s archetypy krásy, které nám zpřístupňují Múzy. Opravdový umělec se stává „knězem“, jenž se svým dílem snaží vyjádřit to nejlepší, co v něm existuje. Opravdové umělecké dílo cítí a chápe každý člověk bez ohledu na svůj původ a vzdělání. Je harmonické, povzbuzující, vyjadřuje krásu a probouzí v člověku touhu, aby sám směřoval k tomu, co je v něm nejkrásnější a nejvznešenější.
A konečně poslední strana, s níž se všichni každodenně setkáváme a již prožíváme: Politika. O ní Platón říká, že je Uměním a Vědou zároveň, neboť oba tyto faktory jsou nezbytné, aby individuum, společnost a stát dosáhly harmonického života a postupovaly po cestě evoluce, spíše než aby upadly do involuce. Politik je umělec, jenž svým posláním ztvárňuje život všech tří složek, a k tomu potřebuje tu „nejlepší vědu“, které se říká Moudrost.
Toto jsou čtyři strany pyramidy, po kterých kráčíme v našem každodenním životě. Někdo rychleji, někdo pomaleji, ale důležité je, že jednoho dne dosáhneme vrcholu. A přestože strany jsou čtyři a každá z nich zdánlivě směřuje jinam mohou být vzájemně uvedené do souvislosti prostřednictvím filosofie. Tato vznešená věda, která je „Láskou k Moudrosti“, spojuje čtyři strany pyramidy, je jejich oporou v každodenním životě a vysvětluje veškerá nedorozumění, která by je mohla přivést do rozporu. Můžeme si ji vybrat jako cestu, která vede přímo k vrcholu. I když je strmější a nebezpečnější je však rychlejší, neboť filosofie je osou pyramidy.
PhDr. Slavica Kroča
ředitelka NA
Read more...
www.akropolis.cz