100 Filozofů – 021 – Hypatia z Alexandrie

Filozof dvacátý první:
Hypatia (Hypatie) z Alexandrie, cca 350/370-415/416 n. l.
Kresba: Gasparo, 1908
(kresba v Elbert Hubbard, Little Journeys to the Homes of Great Teachers)

Hypatie se narodila kolem roku 370 n. l. a byla dcerou matematika a filosofa Theona, jednoho z nejvzdělanějších mužů v tehdejší Alexandrii, který sám svou dceru vzdělával a vychovával. Pod jeho vedením studovala matematiku, astrologii a astronomii, pomáhala mu psát některá díla a spolupracovala na jeho výzkumech. Vedl ji také k fyzickému cvičení v souladu s ideálem harmonického rozvoje těla i duše. Učil ji o podstatě různých náboženství světa a o tom, jak lze ovlivnit posluchače silou slov.

Studovala též v Athénách a v Itálii. Po návratu do Alexandrie začala sama přednášet a v 31 letech se stala ředitelkou Múseia a hlavou platónské školy. Vyučovala matematiku a filosofii, zvláště pak filosofii neoplatónskou. Vycházela ze svých neoplatónských předchůdců, především z Plótína. Velmi brzy se stala proslulou osobností. Její přednášky navštěvovali nejen posluchači z Alexandrie, ale přijížděli až z Říma či Athén, aby ji mohli slyšet. Dochované prameny nám ji popisují jako ženu výjimečné krásy, která dokázala nádherně a přitom moudře mluvit. Navzdory množství ctitelů se zavázala k tomu, že nebude ženou žádného muže a celý svůj život zasvětila výhradně poznání. V básních ji nazývali „Pannou nebes“, „Neposkvrněnou hvězdou“.

Napsala komentáře k Diophantově Aritmetice, Apolloniovým Kuželosečkám a ptolemaiovským astronomickým pracím. Rozvinula myšlenky o dělení kužele pomocí různých rovin, o hyperbolách, parabolách a elipsách.

Spolu se svým otcem a se svým nejlepším žákem Synesiem se též podílela na vynalezení astrolábu, přístroje používaného ke studiu astronomie, který umožňoval napodobit pohyby nebeských těles. Pojednání, které o astrolábu sepsali, se stalo základem mnoha dalších, jež později vznikla ve středověku.

V době, kdy žila Hypatie v Alexandrii, začínalo křesťanství převládat nad ostatními náboženstvími. Na začátku roku 390 vypukly první střety mezi věřícími odlišných náboženství a brzy nato se rozpoutal osudový konflikt mezi Cyrilem (křesťanským vůdcem) a Orestem (římským prefektem). Každý z nich stál na jiné straně a každý byl následován jistým počtem přívrženců. Hypatie byla Orestovou přítelkyní, byla příliš učená, a přitom patřila k pohanům, a to bylo důvodem, proč ji Cyril (později sv. Cyril) začal nenávidět. Přesvědčil sám sebe i své blízké, že Hypatiino nadání a dobré jméno vrhají stín na křesťanskou obec a že bude lepší se jí zbavit. Nástrojem jeho pomsty se stali mniši, příslušníci fanatické křesťanské sekty „Nitrian“, kteří roku 415 Hypatii brutálně zavraždili. Odvlekli ji do nynějšího Chrámu sv. Michala, strhali z ní oblečení a nabroušenými mušlemi jí sedřeli kůži z těla.

Příběh
Na podzim roku 1508 povolal papež Julius II. do Říma malíře Raffaela a objednal si u něj pro svou soukromou knihovnu Stanza della Segnatura fresku „Athénská škola“. Raffael vypracoval předběžnou skicu a předložil ji ke schválení církevním otcům. Jeden z biskupů údajně poukázal na ženu vyobrazenou vlevo dole a řekl: „Kdo je ta žena?“ Umělec odpověděl: „Hypatie, nejslavnější žákyně Athénské školy.“ „Odstraňte ji,“ přikázal biskup, „její postava vrhá stín na víru pravověrných! Jinak je práce přijatelná.“ Raffael se tedy musel sklonit před mocí církevních otců, pokud chtěl ve své práci pokračovat. Podvolil se, avšak svůj původní záměr dovedně zamaskoval.

Athénská škola, Rafael Santi, detail, (Stanza della Segnatura), Vatikán.

Tvář Hypatie nahradil obličejem mladíka, který se jmenoval Francesco Maria della Rovere a byl synovcem a chráněncem papeže Julia II. Bledost tváře a mladistvý vzhled papežova milovaného synovce byly dostatečně rozptylující, takže papež nepoznal souvislost s postavou Hypatie Alexandrijské, oficiálního nepřítele církve, jejíž umučení z rukou mnichů znamenalo konec klasického světa. Bíle oděná postava na fresce „Athénská škola“ tedy představuje první významnou ženu filosofku, jež byla zároveň poslední filosofkou antického světa.

Read more...

100 Filozofů – 019 – Plotinos

Filozof devatenáctý:
Plotinos, 205-270 n. l.
Norimberská kronika, 1493

Narodil se ve městě Lykopolis v Egyptě a zemřel v 66. roce svého života. Ve 28 letech začal studovat filosofii a jeho nenasytná touha po vědomostech ho přivedla do kontaktu s Amoniem Saccasem, proslulým Učitelem z Antiochie. Strávil 11 let v jeho škole a pak si přál odcestovat do Indie. Přidal se k jedné expedici, která směřovala do Persie, ale stěží si na cestě uchránil život a vrátil se do Alexandrie. Ve 40 letech se odebral do Říma, kde otevřel Filosofickou Školu ve stejném duchu, jako byla Amoniova – ústní přednášky pro vybrané posluchače. Mezi jeho učedníky vynikal Amelios, který s ním zůstal 24 let. Když bylo Plótínovi 59 let, připojil se k němu Porfyrios. Do té doby Plótínos napsal 21 traktátů a na přání Amelia a Porfyria napsal další – celkem 54 traktátů. Je možno pozorovat jeho vliv na nejvýznamnější římské osobnosti včetně žen. Mnohé rodiny mu svěřily výchovu svých dětí a péči o jejich osud. Plótínovým ideálem bylo mít k dispozici město, kde by založil Platonopolis řízenou Platónovými zákony. Zájmy, které omezovaly imperátora Galliena, bohužel nedovolily uskutečnění této myšlenky. Celá jeho filosoficko-náboženská výuka se zakládá na Kontemplaci, na Sjednocení s Bohem, aby bylo dosaženo takové stadium extáze, které popisoval jako pocit, jemuž není rovno. Jeho poslední zaznamenaná slova byla: „Snažím se povznést to, co je ve mně Božské, k tomu, co je Božské ve vesmíru.“

Plótínos vychází z Triády, která se objevuje ve všech náboženstvích, z toho, co je všem očividně společné ve svém původu. Triáda vznikla z Jednoho Absoluta a každá jeho objektivizace je zbytečná. Z jednoho vyzařuje Triáda: Bytí, Inteligence a Kreace. Bytí je energie, inspirace se všemi potenciály Jednoho. Potřebuje však schéma, formu, kterou mu dává Inteligence. A tato Inteligence se projevuje v Kreaci. V naší malé dimenzi člověka se tato Triáda vytváří stejně jako ve velkém Universu.

O Duši: Zlo není vlastní Duši, ale je k ní „připojeno“ současně s pádem do mnohosti projeveného světa. Duše má dva pohyby: jeden vzestupný a druhý sestupný. Vzestupný je ten, který nás vede k návratu k naší přirozenosti: návrat k Bytí, abychom byli „více Bytím“. Problémem člověka je vrátit se ze světa Kreace do Bytí.

O Lásce: Venus Urania je dcera Dia, Čisté Inteligence. Je to Božská Duše, naše vlastní Duše, která v kontemplaci nachází nadšení prvotního Bytí. Venus Pandemus nebyla schopna vážit si archetypů Krásy, a proto se zamilovala do jejího lesku, který vyzařuje z citových věcí. Takové lásky jsou však krátkodobé, neboť pokud chce dosáhnout skutečné Krásy, je nutné opustit krásy různorodé.

O Bytí a Jednu: Bytí „není“ Jedno, protože Bytí „jsou“ všechny věci. Inteligence také nemůže být První, jelikož ví a potřebuje objekt, aby věděla. Je dvojí a není jednoduchá. Pro dosažení Jednoho je nutné pozvednout sebe sama nad citové věci a zbavit se zla. Je zapotřebí stát se Inteligencí a nabýt to, co ona vidí bez použití zprostředkujícího pocitu.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 018 – Diogenes

Filozof osmnáctý:
Diogenes ze Sinope, cca 413/390-327/323 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Byl učedníkem Antisthéna v Athénách a po jeho smrti se stal hlavním hlasatelem jeho filozofie. Opovrhoval vším majetkem, zabýval se kritikou společnosti a etikou. Stoická politická filosofie je založena na Diogenově pojetí „světoobčana“.

Kynickou doktrínu dohnal až do krajnosti, opovrhuje veškerými lidskými konvencemi, aby mohl žít co nejpřirozenějším způsobem. O této osobnosti existují četné anekdoty, i když zveličováním situací, které dnes nejsme schopni objasnit, se stal téměř legendou. Je jisté, že jeho hrubý plášť a mošna na jídlo se staly symboly kynických žebráků. Později se přestěhoval do Korintu, kde zemřel ve velmi pokročilém věku.

Několik výroků:
- Člověk je učeň, bolest je jeho mistrem. Nic se nenaučíš bez mistra.
- Čím moudřejší je člověk, tím méně má potřeb.
- Muži se žení proto, že jsou unaveni. Ženy se vdávají proto, že jsou zvědavé a touží po nových zážitcích. A tak se tedy oba zklamou.
- Nejsem nerozumný. Jenom nemám týž rozum jako vy.
- Raději kapku štěstí než bečku rumu.
- Jak může být smrt zlá, když v její přítomnosti o ní nevíme?
- Závistníkům se nejlépe pomstíš, budeš-li den ode dne lepší.
- Hledám člověka.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 017 – Empedokles

Filozof sedmnáctý:
Demokritos, cca 490-430 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Empedokles se narodil na Sicílii ve městě Akragant (jak se předpokládá), a stejně jako téměř všichni filozofové, kteří budou následovat, pocházel z velmi dobré rodiny a byl předurčen k důležitým pozicím v rámci politického zřízení tehdejších měst. Přesto se u všech uskutečnil stejný jev a tyto osobnosti opustily své vybudované rodinné zázemí a věnovaly se Filozofii, hledajíce jiné cesty. Nicméně prostřednictvím nové cesty, po níž se vydaly, měly významný vliv na život svého města a mnoha lidí, neboť změnily myšlení, poměry atd.

Jednou z věcí, která je vyčítána Empedoklovi, je, že tvrdil, že by raději byl bohem než Králem. Vysvětluje tím, že by raději následoval cestu Evoluce, dosáhl svého božského nitra, než aby se spokojil s tím být Králem lidí. Avšak lidské nepochopení bylo vždy stejné a není velký rozdíl mezi světem před 2500 lety a tím, v němž žijeme nyní. Začal se věnovat filozofickému a mystickému životu a zázračným magickým léčením. Nepochybně měl zvláštní schopnosti a vědomosti a kvůli tomu ho pronásledovalo nepochopení, což je u významných osobností typické.

Existují různé verze popisující jeho smrt. Někteří říkají, že zemřel na Peloponésu: jednoduše na některé ze svých cest, protože už byl starý. Jiné verze říkají, že na konci svého života viděl ohnivý vůz, který ho odnáší na nebe. Další říkají, že raději skočil do jícnu Etny, neboť se považoval za boha, a proto dal přednost smrti uprostřed ohně, jenž byl pro něj vhodným Prvkem. Je jisté, že se neví, jak přesně zemřel.

Z jeho děl jsou známy básně „O přírodě“ a „Očišťování“. Nacházíme v nich nejrůznější myšlenky: náboženské, kosmologické, filozofické učení a velké znalosti biologie. Je možné, že se ocitáme před jedním z velkých lékařů-mágů, a pokud byl v pythagorejské škole, mohl shromáždit větší část učení vztahujících se k Magické Medicíně.

Základní Empedoklovo učení se vztahuje ke čtyřem elementům, které se ve filozofických knihách obvykle uvádějí jako Čtyři Kořeny. Je jedním z mála předsókratovců, kteří jasně vysvětlují Čtyři Elementy pod stejnými názvy a ve stejném pořadí, v jakém je převezme tradiční Alchymie. Proč se tento filozof dotkl Čtyř Elementů nebo Čtyř Kořenů? Protože se také on odvolává na problematiku, kterou se zabýval Parmenides? Vztah mezi Bytím a Ens: absolutem, jedním, nehybným atd. Pro Empedokla jsou Čtyři Elementy kořeny, které se objevují ve všech věcech a které jsou věčné, nezničitelné, jsou vždy a stále se mezi sebou různě spojují, takže vznikají různé předměty, jež se našim očím jeví jako odlišné. V obměnách těchto kombinací je zahrnuto to, co je pro nás pohybem, avšak není to nic jiného než různé formy kombinací, které existují mezi Elementy.

Věřil ve stěhování duší: „V jiné době jsem byl mladíkem a dívkou, keřem, ptákem a rybou v moři“.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 016 – Konfucius

Filozof šestnáctý:
Konfucius, 551-479 př. n. l.
Portrét Konfucia, dynastie Ming (1368-1644), muzeum v provincii Šandong, Čína

Mezi čtenáři ze Západu je Konfucius všeobecně známý jako učený člověk, který se vyjadřoval v aforismech nebo moralistických výrocích, což stěží stačí k tomu, aby byl vysvětlen hluboký vliv konfucianismu. Bez hlubší jednoty učení nebo myšlenkového systému by soubor aforismů nemohl ovládat dějiny jednoho národa, jako je ovládal konfucianismus v Číně během přibližně dvou tisíc pěti set let. Je to důvod k hledání prestiže konfucianismu někde jinde, tedy v systému konfuciánských idejí, které zapadají do svého historického kontextu, a především těch idejí, které se vymykají časovému omezení a dodnes přetrvávají pro své nadčasové hodnoty.

Konfucianismus chce dosáhnout racionálního sociálního řádu prostřednictvím etiky a na základě vzdělání jednotlivce. Hledá politickou harmonii, pokoušeje se zdokonalit morální harmonii v samotném člověku. Jeho nejvýznamnější charakteristikou je tedy odstranění rozdílu mezi Politikou a Etikou. Jeho doktrína v podstatě obsahuje humanistické jednání, zbavené jakéhokoliv zbytečného mysticismu, a zajímá se o podstatné vztahy mezi lidmi a obnovení řádu v životě, eticko-politického řádu směřujícího k dosažení bratrství, svornosti a harmonie.

Tento postoj dal podnět některým historikům a komentátorům k tomu, aby považovali Konfucia za ateistického filosofa. Není však možné zahrnovat ateismus do doktríny, která se zakládá na té nejpevnější ze ctností, Spravedlnosti, a na vlastním vnitřním povznášení se k vyšším stavům vědomí. Z tohoto aspektu se nám Konfucius jeví velice podobný stoikům, filosofům řecko-římského původu, kteří kázali o pevné morálce a pevné vnitřní mravnosti, pokud chceme být přinejmenším hodni toho, abychom mohli mluvit o Bozích nebo o Bohu. „Prožívat a chápat Boha je možné duší, která se rozvinula a posílila prostřednictvím Ctnosti,“ říkali stoikové. A při jedné příležitosti, když se žák zeptal Konfucia: „Učiteli, který je nejvhodnější způsob služby Bohům?“, mu učitel odpověděl: „Dříve než budeš sloužit Bohům, dbej na to, abys sloužil lidem, kteří tě obklopují, abys je zušlechtil, učinil je pevnými, čestnými, spravedlivými a ctnostnými. A když toto uskutečníš, věnuj se Bohům.“

Konfucianismus usiloval o obnovení politického pyramidálního řádu v období (5. a 6. st. př. n. l.), v němž se hroutí feudální systém, který do té doby v Číně vládl.

„Mám stejné povinnosti ke všem lidem, neboť považuji všechny, kteří obývají Zeměkouli, za členy jedné a téže Rodiny, v níž mám toto svaté poslání Vychovatele.“
„Politický řád je plodem řádu etického.“
„Pokud vedeš národ vládními prostředky a pokud jej spravuješ hrozbou trestu, tento národ se bude snažit vyhnout se vězení, ale bude postrádat smysl pro čest. Veď národ Ctností a spravuj ho podle Li a národ bude mít respekt a smysl pro čest.“
„Vznešený člověk miluje svého Ducha, malý člověk miluje svůj majetek. Vznešený si pamatuje tresty utrpěné za své chyby, malý pak odměny a dary, které dostal.“
„Vědět to, co ví, a to, co neví, je charakteristikou toho, kdo ví.“
„Člověk, který se dopustí omylu a nenapraví ho, dopustí se i druhého omylu.“
„Pánbíčkáři jsou zloději ctnosti.“
„Člověk, který vlastní krásnou duši, musí také krásně mluvit. Ale člověk, který krásně mluví, nemusí mít vždy krásnou duši.“
„Člověk, jenž miluje Pravdu, je lepší než člověk, jenž ji zná, a člověk, jenž v ní nachází uspokojení, je lepší než člověk, jenž ji miluje.“
„Dávám přednost prostému před ješitným.“
„Pokud je člověk přísný k sobě a velkomyslný k ostatním, nikdy nevzbuzuje zášť.“
„Nekritizuj nedostatky ostatních, kritizuj své vlastní.“
„Vznešený člověk je tolerantní ke všem a není sektářský. Malý člověk je sektářský a není tolerantní.“
„Učitel je ten, jenž usiluje o přinášení dobra a o to, aby zabránil slabošství svých učedníků.“
„Lidé vědí, že pokud chtějí, aby strom žil a rostl, musí o něho správně pečovat. Ale o své vlastní Já správně pečovat neumí. Milují snad své Já méně než strom?“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 015 – Demokritos

Filozof patnáctý:
Demokritos, cca 460-370 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Narodil se v Abdérách podle různých verzí v roce 460 nebo 456 př. n. l. a pravděpodobně žil do roku 370 př. n. l. Pocházel z velmi bohaté a mocné rodiny, a když zemřel jeho otec, zdědil obrovský majetek. Některé knihy se zmiňují o částce 100 talentů, což jsou peníze, které utratil na cestách po Egyptě, Indii a současné Etiopii, Persii atd.

Ví se, že navštěvoval Leukippovy přednášky a zcela přejal jeho doktrínu. Pravděpodobně díky tomu, že většinu svého života strávil cestováním a učením, nakonec řekl, že vlastí člověka, pokud je to člověk racionální, pokud je to člověk filosofický, je Svět; a že on za mnohem důležitější považuje dobytí Pravdy než nějaké země.

Zdá se, že jej tolik cest úplně vyčerpalo, a proto se uchýlil do Athén, aby zde skromně žil. V této době mnoho psal. Když už byl starý, vrátil se do Abdér a říká se, že při jedné příležitosti svým spoluobčanům veřejně předčítal ze svého díla nazvaného Velký Svět, což mělo tak velký vliv, že městská vláda považovala za vhodné vrátit mu 100 talentů, které utratil, s prohlášením, že má velkou cenu navrátit jmění člověku, který ho použil, aby shromáždil takové vědomosti.

Démokritos je obvykle zařazován mezi atomistické a mechanistické filosofy, neboť celou Přírodu pojímá mechanistickým způsobem. Tzn. že atomy se neodvolatelným a mechanickým způsobem neustále slučují a rozdělují. Kromě toho je třeba mít na zřeteli, že termíny „mechanistický“ a „atomista“, tak jak je chápeme dnes, se nepoužívaly. Když se dnes mluví o něčem mechanickém, míní se tím něco hmotného a bez inteligentního projevu, tzn. stroj. Přesto když řecký filosof, a zvláště předsókratovec, mluvil o mechanice Přírody, mínil tím Zákon Přírody. Onen Zákon, který se projevuje dokonalým mechanismem, jenž se nikdy nezastavuje a nemá poruchy.

Uznáme-li Démokrita jako atomistu, je třeba vědět, že jeho atom nepopírá Ens, nýbrž je poslední hmotnou částicí, kterou jsme schopni vnímat u tohoto Ens, které je Vším a Absolutem. Říká, že se atomy pohybují vířivě a splétají se do různých forem vytvářejíce předměty, že atomy jsou krystalizací Ens, což není materialistické učení, nýbrž opět se jedná o duch a jeho krystalizaci ve hmotě. Smysly vnímají sekundární kvality a slouží nám pouze k vytváření názorů. Atomy se pohybují na základě vlastních charakteristik, protože hledají konečnou rovnováhu. Dobro a zlo nelze hledat vně, nýbrž že se kořen obojího nachází uvnitř jednotlivce. Abychom pochopili tato pojetí, která se projevují ve Svět, je třeba je začít chápat uvnitř sebe sama.

„V Mudrcovi se musí nacházet neochvějnost, klid, ovládání sebe sama.“
 „Největší potěšení spočívá v rozjímání o kráse.“
 „Celá země může být obydlím pro moudrého člověka, neboť celý svět je vlastí ušlechtilé duše.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 014 – Parmenides

Filozof čtrnáctý:
Parmenides, cca 540/510-483/450 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

O jeho životě, jak je to běžné u všech předsókratovců, se neví nic. Žil na konci VI. a začátku V. st. př. n. l. Jsou u něj patrné vlivy Xenofana a Pythagory. Parmenides musel být velmi důležitý, když mu Platon věnoval jeden svůj dialog, a historikové zastávají názor, že je to snad ten nejlepší ze všech dialogů, nejhlubší a nejhůře vysvětlitelný. Aristotelés mu také věnoval velkou část svých studií.

Existuje jistá Parmenidova poéma, která se nazývá „O přírodě“, stejně jako u všech předsókratovců, přestože on pojednává o Esenci přírody. Je napsána v hexametrech a uchovaly se z ní celkem důležité úryvky, což nám umožňuje rozdělit ji do tří částí: Úvod; První část, která se jmenuje „Cesta pravdy“; a Druhá část, která nese název „Cesta mínění“. To vše silně ovlivnilo Platona, neboť u něj vidíme, že terminologie „pravdy“ a „mínění“ je základem.

O přírodě. Začíná úvodem, v němž mluví o Pravdě. Parmenides jede na voze taženém okřídlenými koňmi, které vedou dcery Slunce, jež opustily příbytek noci a sňaly si z tváře závoje (tmu). Přijíždí na rozcestí (Y), kde se cesta noci a dne rozdělují a jejich brány hlídá Spravedlnost Trestající, která je na žádost dcer Slunce otevírá, aby kočár mohl projet. Bohyně, která střeží Pravdu, vítá básníka, bere jej za pravou ruku a promlouvá k němu.

Vyjmenovává tři cesty: první, cestu Pravdy (aletheia), že Bytí existuje a není možné, aby neexistovalo; druhou, cestu omylu, že Bytí neexistuje a je nezbytné, aby neexistovalo; a třetí, cestu mínění (doxa), že Bytí existuje a zároveň neexistuje. Ta poslední se zdá nejcharakterističtější svým „realismem“.
Bytí je věčné, nepomíjivé, nehybné, trvalé, nedělitelné, kompaktní, homogenní, plné, konečné, ohraničené, sférické. Bytí je koule, plná, kompaktní, stejná a homogenní, jež je v nitru svázána pouty nutnosti.
Je nezbytná Cesta Pravdy (aletheia). K této pravdě lze dospět nevědomě a lze ji rozeznat i bez poznání protikladu omylu. Prostřednictvím mínění se můžeme nacházet v omylu a zároveň věřit, že jsme v pravdě. Proto neexistuje rozpoznání. Nelze hledat nesmrtelnost v míněních, neboť se vztahují ke smrtelným věcem a také umírají.

„Pohyb je jako hra světla a tmy. Když mluvíme o vzniku, tento vznik je pouze vznikem zdánlivým, neboť věci, které vznikají, už existují.“ Parmenides vnímá pohyb jako hru světla a tmy: když se věci nacházejí ve tmě, říkáme, že „neexistují“, neboť je nevidíme. Když říkáme, že věci „existují“, je to proto, že existuje světlo a my je vidíme.

EPISTEMOLOGIE (Teorie poznání)
Zpracování tohoto tématu je rozděleno do tří fází:
1) Opomíjí veškeré jednotlivé modality mnoha jsoucen, která lze vnímat smysly, a zaměřuje se pouze na vlastnosti Bytí (abstrakce).
2) Opomíjí smysly a uchyluje se ke své Inteligenci (subjektivismus).
3) Svému abstraktnímu pojetí Bytí přisuzuje vlastní existenci a skutečnost, ideálně ho promítá do svého okolí a ztotožňuje ho se skutečným světem (Idealismus).

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 013 – Thales

Filozof třináctý:
Thales, cca 624-546 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

V případě této osobnosti, s celou její filosofií a naukou, se ptáme: kdo vzdělával Thaleta? Protože tento směr myšlení musel odněkud převzít. Je to naprostá záhada. Neví se o tom nic, vůbec nic. V některých knihách existují jisté zmínky, podle nichž Thaletovi rodiče patřili k rodu „Thélidů“, který se po generace věnoval kněžství. Ví se, že žil nebo se o něm zmiňovali v poslední třetině 7. století do poloviny 6. stol. př. n. l. Říká se, že měl snad fénický původ, a neví se tedy ani to, zda byl rozeným Míléťanem či ne.

Dle Aristotela považoval Thales za začátek všech věcí Vodu. Jedná se o Vodu alchymistickou, a nikoli to, čemu my říkáme voda, co proudí jako řeka, teče z kohoutku nebo padá, když prší. Pro Thaleta je to Voda jako zárodek vlhkosti. Je to vlhkost, jež prostupuje všechny věci v našem světě. Jedna z myšlenek, kterou Thales podporoval, je ta, že naše planeta se z velké části skládá z vody, a dokonce že voda ve svých různých podobách slouží jako podpora kontinentů nebo zemské kůry, na níž jsme se usadili.

Podle Thaleta je svět plný duchů, duší nebo démonů (pro Řeka nemělo slovo „démon“ špatný význam, jaký má v současnosti). Ve starodávných časech znamenalo daimón, duch, duše. Celá příroda je tedy plná duší.

Říká se, že podnikl cesty do Egypta, kde studoval geometrii. Změřil výšku pyramid pomocí jejich stínu a stoupání Nilu vysvětloval na základě vlivu protivětrů. Vynikl jako matematik a astronom, přestože jeho učitelé nejsou známi.

Předpověděl zatmění slunce, k němuž došlo při bitvě Médů a Lýdů (28. května 585 př. n. l.). Připisuje se mu objevení věty, která nese jeho jméno, a sestavení „parapegmatu“ (astronomického kalendáře s chronologickými předpověďmi pro námořníky). Studoval též Plejády a označil souhvězdí Malého vozu (Malé medvědice). Vynalezl metodu měření vzdáleností lodí na moři pomocí součtu podobných trojúhelníků.
Protože na základě pozorování hvězd předpověděl dobrou sklizeň oliv, pronajal si všechny lisovny v Mílétu, zbohatl, a takto ukázal, že „filosofie není neužitečná“.

Připisuje se mu výrok: „Poznej sebe sama.“

Jeho jméno je na prvním místě seznamu sedmi mudrců. Jeho krajané mu věnovali pomník s větou, již pronesl, když umíral: „Velebím Tě, ó Die, neboť jsi mne přiblížil k sobě. Jelikož jsem zestárl, nemohl jsem vidět hvězdy ze Země.“

Pro Thaleta je Bůh Myslí universa, a to je Voda. Můžeme předpokládat, že Bůh, Mysl a Voda, jelikož jsou JEDNO, představují po sobě následující stavy manifestace, jak se chápaly na Východě. Věty jako: „Mysl proudí velkou rychlostí všemi věcmi“ a „Bůh je to nejstarší, co existuje, neboť nebyl zplozen“, potvrzují jeho obdiv k řádu ve světě.

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 012 – Anaxagoras

Filozof dvanáctý:
Anaxagoras, cca 500-428 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Narodil se ve vznešené rodině ve městě Klazomeny v Malé Asii, a proto byl předurčen k tomu, aby se z něj stal vládce, avšak jako u všech těchto filosofů, vzdal se toho, aby se věnoval filosofickému životu.

Přestože se nenarodil v Athénách, stane se prvním filosofem, který začne působit v tomto městě, čímž ho zařadí do kategorie filosofických měst, do níž už bude od této doby patřit, neboť předtím filosofové působili v Malé Asii nebo v oblasti zvané Magna Graecia – Velké Řecko (Itálie, Sicílie). Stalo se však to, co v „Mýtu o Jeskyni“: Athéňané ho vydali soudu, odsoudili ho a on se před smrtí zachránil zázrakem, pouze díky tomu, že ho Periklés vytáhl z vězení. Situace byla tak vážná, že musel bezodkladně opustit Athény a přestěhovat se do města Lampsakos, kde, jak se zdá, měl více štěstí a založil tam Školu.

Jedna z věcí, kterou mu v Athénách vyčítali, bylo, že jeho filosofická vysvětlení, protože jsou tak abstraktní a tak subtilní, jdou proti přirozenému náboženství o Bozích a všem vyprávěním, která se o nich tradují. Neboť není stejné představovat si Bohy na exoterní úrovni, jako vykládat o nich na základě filosofických vysvětlení, která podával Anaxagorás.

Anaxagorás měl obrovský vliv na Perikla. Zdá se, že Athéňané té doby nebyli takovými filosofy, tak liberálními ani tak eklektickými, jak si je dnes představujeme. Periklés je jedna věc a jeho spoluobčané jsou něco úplně jiného. Proto byl Periklův zázrak tak výjimečný, neboť je překvapivé, že tento politik chodil po ulicích dům od domu a každého člověka přesvědčoval o potřebě přestavět Athény, znovu vybudovat jejich chrámy a vzkřísit Akropolis. To, co udělal, byl opravdu zázrak.

Anaxagorás tvrdí, že neexistují Čtyři Elementy, nýbrž je jich nekonečně mnoho. Toto nekonečné množství Elementů Anaxagorás nazývá homoiomeria, což jsou homogenní, jednotlivé, malé částice, z nichž se skládají všechny věci.

V nejmenší části každé věci existují malé části všech ostatních. Řecké slovo, které to pojmenovává, je panspermia („semínko všeho“). Řečeno jiným způsobem, ve všem existuje semínko všeho.
Anaxagorás říká, že formování věcí se odehrává spojováním a rozdělováním homoiomerií, tzn. oněch malých částic. Věci se liší, protože homoiomeria se seskupují různým způsobem, a když se seskupí, dávají věcem odlišný vzhled.

Nús je pro něj příčinou pohybu. Nús je Inteligencí, která uspořádává Hmotu.
Tuto teorii o Nús později převzali Platón a Plótínos, když se zmiňovali o Triádě: Bytí, Inteligenci a Kreaci.
Je považován za jednoho z prvních kosmopolitů, neboť na obvinění z nedostatku vlastenectví odpověděl: „Dej pozor na to, co říkáš, neboť já se velmi starám o svou vlast“, přičemž ukazoval na nebe. „Narodil jsem se, abych rozjímal o nebi a uspořádání Vesmíru.“

Jako privilegium si vyžádal, aby děti měly každý rok v měsíci jeho smrti prázdniny, a tento zvyk se dochoval ještě do 3. století. Zemřel v roce 428 př. n. l., když mu bylo 72 let, zahrnut oceněním, obdivem, úctou a poctami všech. Jeho poslední slova zněla: „Odevšad je stejně daleko do Hádu.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...

100 Filozofů – 011 – Herakleitos

Filozof jedenáctý:
Herakleitos, cca 535-475 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

Narodil se v Efesu ve vznešené rodině, dokonce se říká, že byl královského původu. Pravděpodobně žil v letech 535–475 př. n. l. a vynikal svým hrdým, mrzutým a melancholickým charakterem.

V iónském dialektu napsal knihu prózy a kvůli její metaforičnosti a nejasnosti si vysloužil přezdívku „Temný“. Uložil ji do Artemidina chrámu, aby naznačil, že nikdo není schopen (nebo velmi málo lidí) ji pochopit, a pojmenoval ji, stejně jako většina předsokratovských filosofů, O přírodě, a rozdělil ji do tří částí.
Zemřel na hnojišti sežrán psy. Říká se, že on sám byl tím, kdo se do hnoje zahrabal, protože lidské tělo ani nemá větší cenu než hnůj. Byl ovlivněn zoroastrizmem.

Když Hérakleitos mluví o pohybu, používá velmi zvláštní výraz: nepřetržité plynutí. Neexistuje počátek a konec věcí: ve světě konkrétních věcí všechno plyne, pohybuje se. Plynutí je nepřetržité proudění, nepřetržitý pohyb. Počátek a konec neexistují, existuje jen dokonalé plynutí.

Člověk tíhne k Božskému, a proto ještě není Božský. Kdyby už byl božským, kdyby už byl Sofos, byl by Bohem. Jelikož k němu však pouze „tíhne“, je filosofos.

„Jeden jediný člověk má pro mne větší hodnotu než deset tisíc, pokud je lepší“.
„Ti, jenž bdí, mají společný svět, avšak ti, jenž spí, se vrací každý jednotlivě do svého vlastního světa.“
„Hledám sám sebe.“
„Příroda se ráda skrývá.“
„Všechny věci jsou Jedno: toto je Moudrost. Z Jedna vycházejí všechny věci a ze všech věcí Jedno.“
„Není možné vstoupit do stejné řeky, vstupujeme a nevstupujeme do stejné řeky, jsme a nejsme, ti, kteří vstupují do řeky, se noří vždy do odlišných vod v nepřestávajícím plynutí.“
„Moudrost je jedna jediná věc: poznat rozum, který řídí všechny věci prostřednictvím všech věcí.“

Nová Akropolis
na Facebooku

Read more...