100 Filozofů – 014 – Parmenides

Filozof čtrnáctý:
Parmenides, cca 540/510-483/450 př. n. l.
Norimberská kronika, 1493

O jeho životě, jak je to běžné u všech předsókratovců, se neví nic. Žil na konci VI. a začátku V. st. př. n. l. Jsou u něj patrné vlivy Xenofana a Pythagory. Parmenides musel být velmi důležitý, když mu Platon věnoval jeden svůj dialog, a historikové zastávají názor, že je to snad ten nejlepší ze všech dialogů, nejhlubší a nejhůře vysvětlitelný. Aristotelés mu také věnoval velkou část svých studií.

Existuje jistá Parmenidova poéma, která se nazývá „O přírodě“, stejně jako u všech předsókratovců, přestože on pojednává o Esenci přírody. Je napsána v hexametrech a uchovaly se z ní celkem důležité úryvky, což nám umožňuje rozdělit ji do tří částí: Úvod; První část, která se jmenuje „Cesta pravdy“; a Druhá část, která nese název „Cesta mínění“. To vše silně ovlivnilo Platona, neboť u něj vidíme, že terminologie „pravdy“ a „mínění“ je základem.

O přírodě. Začíná úvodem, v němž mluví o Pravdě. Parmenides jede na voze taženém okřídlenými koňmi, které vedou dcery Slunce, jež opustily příbytek noci a sňaly si z tváře závoje (tmu). Přijíždí na rozcestí (Y), kde se cesta noci a dne rozdělují a jejich brány hlídá Spravedlnost Trestající, která je na žádost dcer Slunce otevírá, aby kočár mohl projet. Bohyně, která střeží Pravdu, vítá básníka, bere jej za pravou ruku a promlouvá k němu.

Vyjmenovává tři cesty: první, cestu Pravdy (aletheia), že Bytí existuje a není možné, aby neexistovalo; druhou, cestu omylu, že Bytí neexistuje a je nezbytné, aby neexistovalo; a třetí, cestu mínění (doxa), že Bytí existuje a zároveň neexistuje. Ta poslední se zdá nejcharakterističtější svým „realismem“.
Bytí je věčné, nepomíjivé, nehybné, trvalé, nedělitelné, kompaktní, homogenní, plné, konečné, ohraničené, sférické. Bytí je koule, plná, kompaktní, stejná a homogenní, jež je v nitru svázána pouty nutnosti.
Je nezbytná Cesta Pravdy (aletheia). K této pravdě lze dospět nevědomě a lze ji rozeznat i bez poznání protikladu omylu. Prostřednictvím mínění se můžeme nacházet v omylu a zároveň věřit, že jsme v pravdě. Proto neexistuje rozpoznání. Nelze hledat nesmrtelnost v míněních, neboť se vztahují ke smrtelným věcem a také umírají.

„Pohyb je jako hra světla a tmy. Když mluvíme o vzniku, tento vznik je pouze vznikem zdánlivým, neboť věci, které vznikají, už existují.“ Parmenides vnímá pohyb jako hru světla a tmy: když se věci nacházejí ve tmě, říkáme, že „neexistují“, neboť je nevidíme. Když říkáme, že věci „existují“, je to proto, že existuje světlo a my je vidíme.

EPISTEMOLOGIE (Teorie poznání)
Zpracování tohoto tématu je rozděleno do tří fází:
1) Opomíjí veškeré jednotlivé modality mnoha jsoucen, která lze vnímat smysly, a zaměřuje se pouze na vlastnosti Bytí (abstrakce).
2) Opomíjí smysly a uchyluje se ke své Inteligenci (subjektivismus).
3) Svému abstraktnímu pojetí Bytí přisuzuje vlastní existenci a skutečnost, ideálně ho promítá do svého okolí a ztotožňuje ho se skutečným světem (Idealismus).

Nová Akropolis
na Facebooku