REINKARNACE JAKO ZÁKON PŘÍRODY

>> pondělí 21. února 2011

Vše je cyklické
Chceme-li dnešnímu člověku dobře a srozumitelně vysvětlit existenci a smysl reinkarnace, je nezbytné se uchýlit k jednoduchým a srozumitelným příkladům. Tyto příklady musí být schopen pochopit a zároveň si je i ověřit, ať už za pomoci svých vlastních zkušeností a pozorováním přírody, nebo za pomoci knih, filmů apod., tedy prostřednictvím práce a zkušeností lidí, zabývajících se vědeckým zkoumáním viditelného světa. Pro současného „přírodovědce“, ať už se zabývá jakoukoliv částí přírody, je cyklické opakování rozličných fenoménů samozřejmostí. Jen pro úplně nejjednodušší mysl je tento zákon přírody skrytý. Je naprosto zřejmé, že bez opakování není poznání.

„Zákon cyklů se projevuje ve všem, co nás obklopuje. Není nic přirozenějšího, než nepřetržité střídání ročních období s jejich známými změnami a nikoho nenapadne definovat zimu jako konečnou smrt, nýbrž jen jako odpočinek před probuzením jara. Strom bez listí není mrtvým stromem. Prochází určitým cyklem a razí si cestu do dalšího, kdy se znovu zrodí jeho listy, květy a plody.“ (časopis Nová Akropolis, č. 19, Delia S.Guzmán, Reinkarnace ve 21. století) 

Pro našeho obyčejného člověka i vědce by nebylo možné nic poznat, nic pochopit, pokud by neměl řadu příležitostí své pozorování opakovat, znovu vnímat a znovu hodnotit. Bez opakování není zkušenost, a pokud by i byla, v jakémkoliv smyslu uniká její význam, protože k čemu bychom ji využili? V přírodě, jejíž je člověk součástí se tedy nezbytně projevuje zákon cyklů, který ji neúprosně vede za získáváním zkušeností, za poznáváním. Z tohoto aspektu je také nezbytné, abychom naše posluchače dostatečně poučili o existenci Jednoho Života, který proniká Universem a prostupuje všechny jeho úrovně, ty, které se našemu chápaní jeví jako neživé, i ty které nás natolik převyšují, že jejich vlastní život vůbec nevidíme a jejich existenci obvykle nanejvýš tušíme a věříme v ni. Rozdělíme-li viditelnou přírodu, tu, kterou dokážeme nejlépe vnímat, v souladu s vědou na tři viditelné říše (minerály, rostliny, živočichové) a přidáme-li jako čtvrtou skupinu samotného člověka, kterého z hlediska jeho duševních vlastností nemůžeme se zvířaty postavit do jedné řady, můžeme si uvést několik příkladů cyklických jevů, charakteristických pro každou z nich. Každá z těchto skupin se liší svou úrovní poznání, úrovní nasbíraných zkušeností, a z tohoto důvodu se odlišují i její projevy života.
Svět minerálů žije
Hledat a nacházet nebo nenacházet Život projevující se v minerální říši je svým způsobem paradoxní, protože pro někoho je tato skutečnost naprosto zřejmá a pro někoho naprosto nepřijatelná, s celou škálou názorů mezi těmito hraničními. Přesto, obrátíme-li se k nejrůznějším tradicím filozofickým a náboženským, získáme dostatečnou oporu argumentů pro tuto skutečnost. To, co je pro nás nejdůležitější, jsou argumenty týkající se existence něčeho vyššího, než je tento viditelný, eventuelně vnímatelný svět. Není důležité, jak toto vyšší pojmenujeme, zda použijeme pojem Bůh nebo jakékoliv jeho pojmenování, nebo se budeme držet filozofických termínů Absolut, Jedno, Idea a podobně. Důležité je, že všechna náboženství i filozofie o tomto Jednom mluví jako o původu všeho a pronikajícím celým univerzem i jeho jednotlivými částmi. Bůh je v nás a snad ještě lépe je říci my jsme v Bohu. On je příčinou jediného vše pronikajícího Života, který se projevuje skrze nespočetné formy, skrze rozličná těla. Pokud tato pravda platí, stejný vztah k Bohu mají i minerály.

„Z hlubin Jediného Bytí, nepochopitelného, vymykajícího se jakékoli myšlence i slovu, vycházející Logos tím, že sobě samému stanoví jakési meze, vytyčuje dobrovolně meze vlastní své Bytosti – povstává jakožto projevený Bůh a sleduje vymezenou takto sféru své činnosti, nastiňuje jeviště svého vesmíru (kosmu). Uvnitř této sféry vesmír se rodí, vyvíjí se i zaniká. Žije, pohybuje se, existuje v Něm. Látka světová jest z Něho výronem, její síly a energie jsou proudění Jeho života. On jest bytostně přítomen v každém atomu vše pronikaje, vše udržuje, vše rozvíjeje. On jest života počátkem i koncem, života příčinou i předmětem. Jest všehomíra střed i obvod; svět vystaven jest na Něm, v něm má základ bezpečný a v Něm dýše jako ve svém uzavřeném ovzduší. On jest ve všem a všecko jest v Něm.“ (A. Besantová, Odvěká moudrost)
Cykly v životě minerálů
Zkoumat tento svět z hlediska projevu zákona cyklů není při našem současném vědeckém poznání nijak obtížné. Mnohem obtížnější bývá vysvětlit, že i minerály žijí svůj vlastní život. Život v mnohem pomalejším rytmu než je náš, ale také velmi odlišný od toho, co je prioritou života našeho. Ale pokud dokáže naše vědomí přijmout výše uvedené myšlenky a naším srdcem pocítíme svůj podíl na Božském, je již pouze krůček k pochopení vlivu Jediného Života na cyklické proměny světa minerálů.

„Písek, který se stane kamenem, nebo kámen, který se rozpadne v písek, je dalším příkladem, který beze všeho uznáváme, protože neodporuje rozumu, stejně jako příklad vody, která se stane mrakem, a mraku, který se znovu přemění na vodu.“ (časopis Nová Akropolis, č. 19, Delia S.Guzmán, čl. Reinkarnace ve 21. století)

Začneme tedy u cyklů velkých, které sice nepozorujeme osobně, ale které jsou dostatečně prozkoumány a se kterými jsme se seznámili ve škole. Minerální říše prochází neustálými velkými cyklickými změnami, které mění v jednotlivých érách tvář celé planety. Podle těchto velkých geologických procesů jsme dokonce rozdělili celou dlouhou historii naší planety. Protože kromě sebe sama, při této aktivitě ovlivňuje říše minerálů velmi významně všechny živé bytosti a jejich život na této planetě. Pojmy prvohory, druhohory atd. jsou nám všem známé a tato historická a geologická období jsou právě výsledkem velkolepých cyklických změn v minerální říši. Mění se tvář planety a podmínky pro život všech bytostí, a to v neposlední řadě samotných minerálů, které se tohoto procesu účastní. Velké množství homogenizovaných minerálních prvků je vyneseno z hlubin země, aby začalo svůj pomalý krystalický život, mnoho stávajících minerálů se tímto procesem dostává do zcela jiných podmínek, kdy se mění tlak, teplota i všechny ostatní vlivy okolí a musí se těmto podmínkám přizpůsobit. Další množství je opět vrženo do sjednocujících hlubin země, aby jejich látka byla v procesu tvoření jednoho dne opět použita.

Minerální substance, vyvržená z hlubin země se stává substrátem, skrze který se projevuje život na minerální úrovni. Zrodí se jednotlivé skupiny, které rozlišujeme na základě jejich chemického složení a svým vlastním tempem se pustí do uskutečňování řádu, Zákona pocházejícího od Boha. Proces krystalizace a zrození nádherných krystalických forem minerálů je tím nejvýraznějším příkladem. Na základě jejich vlastních rozdílných vlastností nebo rozdílných vlastností prostředí, kde se nacházejí, se tento řád projevuje různě, ale dohromady se účastní na velkolepém a bezchybném díle jehož výsledkem je příroda.

„Uvolněný život, tj Monáda rozvíjel se dále těmito říšemi, až svým pořadem v příslušnou dobu dospěl pláně fysické, kde počal seskupovati éter a udržovati jej v ohraničených útvarech, jimž proudilo, probíhalo žití a do nichž vpraveny byly hmoty pevnější, tvoříce první nerosty. Knihy krystalografické svědčí, jak krásně jeví se číselně i měřicky linie, jimiž tyto formy jsou konstruovány. Je z nich samozřejmo, jak Život působí ve všech nerostech, byť i sebe více tísněn, vězněn a omezován .“(A. Besantová, Odvěká moudrost)
Život a cykly v říši rostlin
V případě rostlin snad nenajdeme člověka, který by pochyboval o jejich životě. Podobně jako my rostou a rozmnožují se, a mnozí také vědí, že rostliny dýchají. Také cykly v jejich životě jsou pro nás srozumitelnější a ve většině případů i nám blízké, protože se objevují i v našem vlastním životě. Snadno můžeme mluvit o cyklu zrození a smrti, cyklu rozmnožování nebo aktivity a odpočinku. Cykličnost jako základní zákon můžeme pozorovat i na samotných rostlinných tělech. Při růstu rostliny se její listy, větve i květy rodí a rozvíjejí vždy ve spirále a obvykle, s ohledem na vnější vlivy, i po stejné spirále odumírají. Kmen stromu se rozrůstá v cyklicky se opakujících etapách, které na řezu můžeme snadno pozorovat. Na rozdíl od minerálů, kteří v průběhu života hledají dokonalou fyzickou formu, je život rostlin usměrněn na práci s energií, kterou přijímají jako dar Slunce, shromažďují ji a tak umožňují život i zvířatům a člověku. Zkušenosti z období evoluce v říši minerálů však nezůstávají ztraceny. Pouze jsou využívány v rozmanitých kombinacích, které rostlinám umožňují jejich vlastní život v nejrůznějších podmínkách. V tomto klidném, tichém a mírném světě rostlin je život zjevně patrný a nikoho nepřekvapí, když se semene dubu vyroste opět dub a ze semene pšenice opět pšenice. Tak se život projevuje prostřednictvím řádu skrze nejrůznější formy a pomalu poznává sebe sama.

„Cyklus, který se odvíjí od semínka až k rozvinuté rostlině, jejíž plody znovu zrodí semínka, nám jasně vypráví o energii, jež koluje v různých formách, aniž by se ztrácela.“ (časopis Nová Akropolis, č. 19, Delia S. Guzmán, čl. Reinkarnace ve 21. století)

Život a cykly v říši zvířat
Mnohé cykly, které prožívají zvířata, jsou samozřejmé i pro nás. Stejně jako ona jsme ovlivněni střídáním dne a noci, stejně jako ona zažíváme radost a smutek, stejně jako ona je většina z nás ve svém jednání vedena vášněmi. Jediný Život se v této říši projevuje skrze formování těla astrálního. Rozdíly v jeho rozvoji rozeznáme zcela jasně, pokud porovnáme emocionální život žížaly, lenochoda a psa nebo kočky. Přesto jsou mnohé cykly, ovlivňující život zvířat pro nás záhadou, protože jsou velkolepé a vědou těžko vysvětlitelné. Jak například vědecky vysvětlit bez schopnosti zvířat se abstraktně dorozumívat a plánovat stěhování ptáků do teplých krajin, loveckou taktiku vlčí nebo lví smečky, nebo hromadnou sebevraždu přemnožených lumíků, z nichž většina, ale ne všichni, se vydá na pouť, která nevyhnutelně končí smrtí a umožní tak přežít těm, kteří zůstali? Přestože se nám v mnohém podobají, staří mudrci, obzvláště z východu, nás učí, že jejich duch ještě ve svém vývoji není individualizován. Zvířata mají společnou duši, která jim umožňuje jednat rozumněji, než jaké jsou jejich individuální schopnosti. Na rozdíl od minerálů a rostlin mají zvířata ještě větší schopnost díky svému pohybu využívat změn fyzického těla k přizpůsobování se měnícím se podmínkám i využívat energie ke svému přežití.

„Když dosáhla rozvíjející se Monáda velké stability formy ve mnohých nerostech, vyvinula se pak větší tvárnost (plastičnost) formy v říši rostlinné, kde ji spojovala s trvalostí organisace. Ještě s větším důrazem byla zvláštní charakteristika vyjádřena v říši živočišné, dostoupila pak vrcholu rovnováhy v člověku, jehož fyzické tělo je vytvořeno ze součástek rovnováhy velice labilní, umožňujících takto co nejširší přizpůsobování se, přece však udržováno jest pohromadě ústřední silou soudržnou, která vzdoruje všeobecnému rozkladu za nejrozmanitějších podmínek.“(A. Besantová, Odvěká moudrost)
Život a cykly člověka
Přestože, jak již bylo uvedeno, sdílí člověk mnohé své cykly s nižšími říšemi přírody, je nutné si uvědomit, že není vše, co je přirozené např. pro zvíře, stejným způsobem přirozené pro člověka. Již jsme připustili, že počátkem i koncem univerza i všeho v něm je Jedno, Absolut, Bůh, i to, že Jediný život, který z něho vychází se skrze mnohé formy do něho postupně vrací. Každá z etap evoluce má tedy své vlastní projevy, povinnosti i své vlastní prožití a aplikaci universálního řádu a tedy i zákona cyklů. Vše odpovídá dosažené úrovni vědomí. Člověku je vlastní rozum, i když podle všech mudrců pouze jeho nižší část. Díky rozumu máme možnost, jako první mezi známými živými tvory, být skutečnými pány svého osudu, být skutečným Individuem. Všechny předchozí říše jednají nevědomě v souladu se zákony přírody. Člověk, který má tyto epochy za sebou, díky rozumu, má schopnost obrátit vše ve zmatek, ale tím, jak se učí rozum používat, poznává sebe sama a své místo v přírodě. Opět se vrací ke své podstatě a přimyká se o své vlastní vůli k dodržování Zákona.

„Jest kontinuita života stejně jako kontinuita formy, a právě pokračující život, se stále větší mocí latentních předtím energií, uváděných v činnost podněty forem za sebou následujících – zachycuje a střádá v sobě zkušenosti, nabyté, pokud ve formách těch byl uzavřen, neboť zanikne-li forma, pak chová v sobě život právě jen tyto zkušenosti, a to větším množstvím nastřádané energie, hotov vlíti se do nových, od minulých forem odvozených tvarů a to i s touto nově získanou zvětšenou zásobou energie.“(A. Besantová, Odvěká moudrost)
Reinkarnace jako zákon přírody
„Ve smrtelné tělo se halí nesmrtelný, nevyčerpatelný a neohraničitelný duch. (Bhagavadgíta)
„Duch se nikdy nerodí a nikdy neumírá, a poněvadž se nezrodil, nemůže nikdy zemřít. Je věčný, neměnný a neumírá, když tělo umírá“ (Bhagavadgíta)


„Jako člověk odkládá starý šat a bere si nový, tak i duch odkládá vysílené tělo a vstupuje do těla nového.“ (Bhagavadgíta)


Aby život jako takový měl smysl je nezbytné, aby to, co bylo prožito, zůstalo zachováno. Žádná známá éra kromě té naší, nikdy nepopírala existenci Ducha a Duchovního světa jako příčiny světa našeho. Přesto i v naší době jsou popírači ve výrazné menšině. Protože svět forem a těl je svět na kterém provádíme orbu, setbu a sklizeň, je nutné, abychom s tím, jak rostou naše vnitřní potřeby a zkušenosti hledali nová pole, která nám poskytnou úrodu toho, co je pro nás v současném okamžiku nedostupné. Nemluvíme v tomto případě o jídle, ale o potřebách naší duše a Ducha. Vezmeme-li tedy kontinuitu Života jako skutečnost, což nám potvrzují mnozí, jejichž moudrost byla potvrzena dějinami, dává tato kontinuita smysl tehdy, je-li směřováním k dokonalosti, poznáváním sebe sama a návratem k našemu Otci-Matce.

Skrze reinkarnaci jako lidé procházíme cestou vedoucí k činům dobra a lásky, k činům, jejichž úsilí nesměřuje pouze k nám, k činům jejichž snahou je vytvořit lepší budoucnost. Učení o reinkarnaci nám dává možnost pochopit, že naším osudem je sbírat skrze mnoho životů nové zkušenosti a postupně zušlechťovat sebe sama. V tom nám pomáhá sama příroda tím, že cesta, po které kráčíme je určena a dána zákonem Dharmy. Zákon, který nás na této cestě udržuje a neustále nás vrací do správného směru, zákon Karmy, dává smysl samotné reinkarnaci.

Zákon Karmy „Stanoví že ve světě ducha přináší každá příčina odpovídající důsledek se stejnou pravidelností, s jakou ve fyzickém světě jeden a tentýž jev vždy vyvolává jeden a týž důsledek.“ (Helena P. Blavatská, Zákon příčin a důsledků vysvětlující lidský osud)

Svůj vlastní život si tak každý člověk vytváří sám z nesčetného množství svých vlastních činů, ať už se odehrávají na úrovni fyzické, energetické, emocionální nebo rozumové, protože na všech těchto úrovních vyvoláváme konkrétní důsledky, které se projeví ať už v tomto, nebo v příštích životech. Pokud toto nevnímáme, příčinou je pouze naše neznalost zákonů přírody a duchovního světa. To, o co se musíme v tomto našem evolučním okamžiku snažit, je rozvoj našeho morálního života. Nemusíme se zbavovat vášní, které jsme zdědili z našich zvířecích dob, ale musíme je transformovat. Lásku vášnivou musíme proměnit v nesobecký cit. Máme-li následovat zákony přírody, musíme vždy hledět před sebe, tam kde se nachází více lidského a méně živočišného.

„Cesta očištění od sobectví nese sanskrtský název „Karma-Joga“ od Karma-činnost a Joga-jednota. Vede stejným způsobem k očištění srdce, jde-li člověk po “dráze Moudrosti“ nebo po „dráze Náboženského cítění“. Vyžaduje, aby člověk ochotně platil svůj dluh, ve kterém se projevuje jeho Karma. Totéž klidné a pokorné splácení vlastního dluhu, vyjádřené v nezištné činnosti, je jediným klíčem ke štěstí na Zemi.“ (Helena P. Blavatská, Zákon příčin a důsledků vysvětlující lidský osud)

Jako lidské bytosti si musíme uvědomit, že tím, kdo může transformovat náš život je rozum a proto musí být naše činy rozumné. Tento rozum ale musí být spoutaný naší vůlí, naší disciplínou. Musí být naším sluhou, ne naším pánem. Protože jinak strávíme život prožíváním jeho intelektuálních hrátek a budeme míjet šance, které před nás klade zákon Karmy, který nás vede po cestě evoluce. Místo toho si vysloužíme trpké ovoce svých činů. Cílem cesty člověka je Člověk, dokonalý, nesobecký, žijící v harmonickém vztahu se sebou samým i vesmírem všech věcí a bytostí, které ho obklopují, Člověk, který nalezl sebe sama a odhalil, že „On jest ve všem a všecko jest v Něm.“(A. Besantová, Odvěká moudrost)
Ing. Miroslav Huryta

0 komentářů:

Blogger

Nová Akropolis

Datum

23.09.2010