TADEÁŠ HÁJEK Z HÁJKU
>> čtvrtek 20. května 2010
THADDEUS HAGECIUS AB HAGEK
Výbuch takové „novy“ po sobě zanechává hluboké stopy a změny jsou trvalejší. Jako řetězová reakce se šíří dobou a rozněcuje lidskou mysl, která se touží překonat a být užitečná celému lidstvu včetně generací, které budou následovat.
Jedním z takových „výbuchů“ je i renesance, která probudila mnohé latentní humanistické otázky a staré cesty nahradila novými stezkami s cílem odhalit prameny poznání a existence s pohledem zaměřeným na zítřek.
Humanisté renesance vyjadřují touhy nové společnosti ve snaze oživit starý svět v novém rouše. Jsou všestranní ve svém výzkumu a projevu a nepohrdají žádnou z oblastí, která člověka může zdokonalit. Vrhají se do výzkumů rétoriky, poezie, filozofie, avšak nezapomínají ani na přírodní vědy a politiku, která zahrnuje mnohé sociální otázky.
V lůně takové doby se v srdci Evropy zmítané mnoha bitvami narodil člověk, který se v budoucnosti stane šedou eminencí vědeckého života na dvoře císaře Rudolfa II.
ŽIVOTNÍ DRÁHA
Bakaláři Šimonovi, úředníku při Betlémské kapli, a šlechtičně Kateřině, poslední svého rodu, se 1. října roku 1525 nebo 1526 narodil syn, který dostal jméno Tadeáš a jehož životní dráha měla mít stejný směr, jímž se vydávali příslušníci městského stavu zaměření na vědu. Láska ke knihám ho vedla stále hlouběji k poznání, které bylo tak eklektické, jak jen to bylo v 16. století možné.
Pražská universita pro něj byla pouze odrazovým můstkem do Vídně, Milána, Bologne… Studuje latinu, řečtinu a filozofii, vrhá se na matematiku a astronomii a korunou vzdělání se pro něj stává medicína, věda vznešeného Paracelsa, jehož považuje za svého největšího učitele a ve své praxi se často řídí jeho radami.
HOMO UNIVERSALIS
Dnes již zintelektualizovaný smysl slova filozof nás odchyluje od jeho původního významu milovníka moudrosti, jenž své touhy po poznání naplňuje v neúnavném praktickém zkoumání a aplikaci všeho, co působí na člověka a čeho je člověk součástí. Není to v žádném případě teoretik, nýbrž je to neklidná bytost, která si neustále v životě ověřuje vliv makrokosmu na mikrokosmos a pátrá po příčinách, aby mohla vysvětlit důsledky.
Zkoumáme-li kohokoli a cokoli z různých úhlů, dostává se nám rozličných obrazů, které však nejsou celkem, nýbrž vytvářejí pouze jeho mozaiku. Právě takto by se dalo mluvit i o Hájkovi, který se zapsal do dějin výzkumem a prací v různých oborech, avšak všechny je sjednocuje jeho filozofický duch, který chápe, že rozličné stezky vedou ke stejnému cíli, jímž je moudrost.
Čím tedy byl? Matematikem, astronomem či kartografem, zeměpiscem, lékařem či alchymistou? Byl filozofem, který pochopil, že pramen světla je jeden, avšak paprsků, kterými ozařuje lidský život, je mnoho. Čím blíže pramenu, tím silnější je světlo poznání.
UČITEL, LÉKAŘ NEBO RÁDCE
Mnozí považují za významné společenské postavení Tadeáše, jeho lékařskou praxi na císařském dvoře. Nejenže byl lékařem Maximiliána II. a Rudolfa II., nýbrž toho posledního zasvětil do alchymistické vědy a stal se jeho poradcem. Právě on zkoušel alchymisty, kteří se ucházeli o službu u císaře, a též se svou spoluprací a přátelstvím s Keplerem a Tycho de Brahem zasloužil o jejich pobyt v Praze, která se stává vědeckým a kulturním střediskem renesanční střední Evropy. Pod ochranou císaře Rudolfa tato trojice vědců dosahuje neuvěřitelných úspěchů, neboť je spojovala láska k vědě, jež jim umožnila nezištnou vzájemnou výměnu výsledků.
ASTRONOM
Jako lékař se Tadeáš Hájek samozřejmě zajímal i o vliv hvězd na osud lidí. Tento zájem logicky vede k výzkumu a studiu astrologie a s ní spjaté astronomie, která v renesanční době začala dostávat nový háv v podobě heliocentrické soustavy. Hájek byl seznámen se dnes ztraceným Koperníkovým spisem „Commentariolus“, avšak musíme si uvědomit, že v jeho době heliocentrismus se svou revolučností mnohé myslitele přivedl na hranici, a proto ho i tento český myslitel propaguje pouze v částech, přestože s ním v zásadě souhlasí.
Prvním astronomickým tiskem tohoto českého vědce je kromě mnoha kalendářů latinské pojednání o nové hvězdě ze souhvězdí Cassiopeia, která v roce 1572 zazářila tak silným světlem, že dosáhla jasu Venuše, a v listopadu téhož roku byla viditelná i ve dne. Jeho neúnavný výzkum na tomto poli byl impulsem pro Rudolfa II., aby otevřel astronomické středisko, v němž pracovali proslulí vědci této doby. Hájek pochopil, že nova nepatří do světa skládajícího se ze čtyř základních pozemských prvků, nýbrž že je součástí světa éteru, který vykazuje otáčivý pohyb charakteristický též pro planety a hvězdy. Jeho průzkum, který prokazuje existenci hvězd a planet za sférou Měsíce, je tak revoluční, že rozpoutává četné diskuse o platnosti aristotelovských názorů na přírodu a vesmír.
Ve svých výzkumech snad jako první použil metodu průchodu hvězdy poledníkem, což mu umožnilo vypočítat její deklinaci a za pomoci dalších propočtů definovat její polohu. Při zkoumání komet odhaluje některé své předešlé chyby ve výpočtech vzdálenosti hvězd a jako pravdymilovný vědec se nestydí opravit je v následujících pojednáních. Jeho význam pro astronomii je tak velký, že jeden z Měsíčních kráterů dodnes nese jeho jméno: Hagecius.
LÉKAŘ
Jedna z etap lékařských studií proběhla v Miláně u tehdy proslulého Cardana. Hájek se od něj touží naučit základy metoposkopie, která se zabývá lidským osudem a povahou na základě charakteristik obličeje. Především však zkoumá vrásky na čele, neboť i samotný název této nauky je spjat s touto částí lidského těla: metopon = čelo, skopeo = zkoumám.
Přestože se učitel odmítá o své znalosti rozdělit se svým žákem, tento ho brzy převýší a s jeho dílem se seznámí mnozí pozdější autoři zabývající se touto problematikou.
Je zajímavé, že mnozí historikové vidí Hájka na prvním místě jako astronoma nebo botanika, aniž by se zmiňovali o tom, že tyto dvě vědy v pojetí jeho doby byly úzce spjaty s medicínou. Lékař renesance se totiž na člověka díval jako na složitou bytost a neléčil pouze její fyzickou schránku, nýbrž i duchovní složku. Proto je zřejmé, že k tomu používal jak botaniku a alchymii, tak i astronomii a astrologii.
V tomto oboru dosáhl vrcholu kariéry, neboť začal jako vojenský lékař ve výpravě proti Turkům a nakonec se stal zemským a dvorním lékařem.
Jelikož si tehdejší lékaři většinou sami připravovali léky pro své pacienty, nepřekvapuje nás jeho zájem a znalosti z oboru alchymie a botaniky.
ALCHYMISTA A BOTANIK
Abychom pochopili rozsah této překladatelské práce, musíme si uvědomit, že v době, kdy byla uskutečňována, v češtině chyběly mnohé termíny týkající se světa rostlin, jejich částí a samotných druhů.
Aby mohl Hájek tuto práci uskutečnit, podnikl mnoho cest, během nichž pátral po názvech stejně jako i po druzích vyskytujících se na tomto území. Některé rostliny se v zemích českých nevyskytovaly a jiné zas, v Matthioliho „Herbáři“ neuvedené, zde rostly. Jelikož měla být kniha užitečná českému čtenáři, muselo se to vše uvést na pravou míru.
V roce 1562 konečně vychází překlad tohoto gigantického díla opatřeného množstvím kreseb rostlin a podobiznou autora i překladatele.
Jedna z kapitol též uvádí, jaké rostliny se pěstují ve sklenících císařské zahrady v Praze, která byla tehdy velmi proslulá.
U některých rostlin, jako je např. mák, Hájek uplatňuje veškeré své lékařské znalosti, neboť upozorňuje i na jejich škodlivou stránku, na níž se při jejich použití často zapomíná. Zasazuje se o to, aby byl prodej takových bylin omezen a pod kontrolou, neboť snadno mohou člověku ublížit.
Předmluva, kterou k „Herbáři“ sepsal, je radou pro mnohé lékaře, jak přistupovat k rostlinám a jak je používat. Je korunou alchymistických vědomostí.
Uvádí, že se vzájemně odlišují barvou, vůní a chutí a že my je rozeznáváme na základě čtyř smyslů, které nám pomáhají poznat jejich přirozenost. Jsou to zrak, čich, chuť a hmat. Za nejdokonalejší považuje chuť, neboť zbylé tři mohou klamat. Samozřejmě že důležitý význam mají i kvality, jako jsou studené a teplé, vlhké a suché, sladké či slané, kyselé či hořké, které jsou úzce spjaty se čtyřmi prvky.
Lékař musí znát působení těchto a mnoha dalších kvalit na lidi všeobecně a na každého člověka zvlášť, neboť se řídí pravidlem, že neléčí nemoc, nýbrž jednotlivou lidskou bytost.
Důležité je též vědět, ve kterém ročním období se používají celé jednotlivé rostliny a ve kterém pouze jejich části. Radí, jak rostliny trhat a jak s nimi zacházet, a zdůrazňuje význam čistoty při jejich skladování. Poukazuje na mnohé věci, které tehdy bránily základní hygieně v lékařské praxi.
FILOZOF
Začátek předmluvy je výtečným filozofickým pojednáním o člověku.
Jako filozofové všech dob, kteří svá bedra nezatížili materialismem a ateismem, tak zhoubnými pro morální a etický rozvoj lidstva, i Hájek vidí člověka jako lidskou bytost skládající se ze smrtelné a nesmrtelné části.
Už v první větě upozorňuje na důležitost toho, co člověk uzavírá ve svém nitru. Základem jeho složení je tělo, které vidíme a dotýkáme se ho a které má charakteristiky čtyř prvků, jež se objevují na zemi. Druhou složkou je duše Božského původu. Tuto rozděluje na dvě části: 1. vyšší, kterou nazývá myslí nebo rozumem, protože dokáže rozumět, pamatovat si, usuzovat a rozeznávat, což ji zařazuje do jakési kategorie paprsků Božského světla a moudrosti, které nás zevnitř osvěcují; 2. tělesnou část, kterou máme společnou se zvířaty a jež se projevuje jako zlost, závist, hněv, strach, smutek, radost… zkrátka vášně.
První část duše, kterou dále nazývá myslí, rozděluje na další dvě, z nichž tou nejvyšší je vůle, která člověka řídí a k níž je připojena ona nižší část, což je právě rozum. Tato nejvyšší část je tím, čím by se dle Hájka měl člověk řídit, pokud se nechce podobat zvířatům ve svých projevech prostřednictvím nižší části, kterou s nimi má společnou.
Vůle řídí člověka a radí jí při tom mysl nebo rozum. Aby to rozum dokázal, musí umět rozlišovat, co je dobré a co zlé. Musíme ho proto cvičit v otázkách mravních, v ctnosti a ušlechtilosti. To, co tuto mysl zatemňuje a dusí, jsou zahálka a myšlenky nevhodné pro rozum nebo věci, které měl člověk již překonat. Tato nižší část člověka odchyluje od jeho cesty, což znamená, že nedosáhne svého cíle. Hájek upozorňuje, že stejně jako špatná půda dusí a zabíjí semínko, tak neužitečné věci a zahálčivost zatemňují naši mysl.
Proto je důležité vědět, v čem tkví dokonalost člověka, aby se mohla pěstovat. Ti, jež to poznali a toho dosáhli, byli považováni za bohy, neboť se vyznamenali svou moudrostí, kterou nešetřili ve prospěch lidstva.
Jejich příklad v mnoha lidech probudil touhu dosáhnou této slávy, což se projevovalo prostřednictvím různých dovedností, kterých je lidská bytost schopna. Jednou z nich je i lékařské umění, nejlepší přítel člověka, neboť ho zbavuje nemoci a navrací mu to nejdražší na světě, zdraví.
ROZLUČME SE S HAGECIEM
Tadeáš Hájek alias Hagecius zemřel 1. září roku 1600. Ve svém díle se zmiňuje o důležitosti příkladu, který může být následován a působí silněji než slova. On se však nemusí trápit tím, zda v tom uspěl: byl příkladem mnoha vědcům, kteří ho následovali v různých oborech, neboť nebylo snadné dosáhnout takového eklekticismu, což se jemu podařilo. Jeho „Herbář“ je dnes vzácnou knihou a lidstvo se k takovým dílům znovu navrací v beznaději z nových nemocí, na něž „moderní“ medicína nezná lék. Snad je ukryt v oné střídmosti, o níž psal i Hájek: je třeba dát tělu to, co mu patří, a duchu to, co jemu náleží. Nelze přehánět ani v jednom, pokud chceme udržet rovnováhu, která znamená život. Je však důležité vědět, co nás řídí.
PhDr. Slavica Kroča
