DOBROVOLNÍCI
>> sobota 9. ledna 2010
Jak jistě víte, Organizace spojených národů každý rok zasvětí některé z veřejně prospěšných činností. Rok 2001 byl prohlášen „Mezinárodním rokem dobrovolníků“, což mě velice potěšilo, neboť již více než dvacet let pracuji s dobrovolníky a jako dobrovolník v oblastech, které jsou veřejně prospěšné.
Na světě je mnoho lidí, kteří z nejrůznějších důvodů (i když to není jejich vlastním přičiněním) potřebují pomoc a často jsou odkázáni na dobrovolnou činnost druhých. Je zajímavé, že pro tyto lidi má někdy větší hodnotu vlídné slovo, láskyplné zacházení, skutečnost, že se na ně nezapomnělo, než samotná materiální pomoc, které se jim dostává.
Nemusíme však mluvit obecně, neboť naše mysl těžko chápe pojmy, které nejsou vymezené místem a časem a netýkají se prostředí, v němž žijeme. Vydejme se na procházku svým vlastním městem, do svého okolí a rozhlédněme se kolem sebe, protože i v naší blízkosti žijí lidé postrádající dobrovolníky.
V poslední době se rozrostl počet obchodů, služeb, multikin..., avšak mezivládních, dobročinných a nevládních organizací, jež by spolupracovaly na cílech tohoto a jiných roků, které již vyčerpaly své dny v kalendářích, avšak nikoli své potřeby, je stále nedostatek a potýkají se jak s finančními potížemi, tak i s nedostatkem dobrovolných pracovníků. Nejhorší však je, že někdy narážejí i na nepochopení těch, kteří se dobrovolné práci nevěnují a nerozumí jim, nebo je ve své nevědomosti dokonce odsuzují a kritizují.
Vím, že by svět neměl spět k tomu, aby malá část lidstva měla všechno a velká nic, aby více než půlka zeměkoule závisela na menšině, ale bohužel to, co víme, není vždy uskutečněno v praxi. Jednotlivec by neměl neustále počítat s „něčí bratrskou pomocí“, a nevyvíjet proto žádné úsilí pro zlepšení vlastního života; to však není důvod, aby každý z nás pomoc neposkytl, když ji někdo jiný potřebuje a my máme jak prostředky, tak i možnost to učinit.
Je třeba na celém světě podporovat kulturu a sociální aktivity, vzdělávat lidi, vychovávat je tak, aby si vzájemně pomáhali, protože pro lidskou bytost je princip dobročinnosti postojem vlastního vědomí a svědomí, věcí přirozenou její povaze, a nikoli něčím, na co má být upozorňována. Jak bylo nedávno uvedeno v rezoluci Valného shromáždění Mezinárodní organizace Nová Akropolis: „...dobrovolná činnost je způsob solidarity, jež obohacuje lidskou bytost a podporuje pouta bratrství“. Ještě v roce 1998 se Spojené národy usnesly na tom, že prohlásí rok 2001 za „Rok Spojených národů dialogu mezi civilizacemi“. Vycházely přitom z principu tolerance jako úcty k různosti a vyzvaly vládní i nevládní organizace, aby naplánovaly kulturní, výchovné a sociální programy odpovídající podpoře dialogu mezi civilizacemi.
Abychom mohli vést dialog s jinými národy, s jinými civilizacemi, musíme za prvé dialog umět vést. Když se to naučíme, musíme ho vést ve svém okolí, rodině, práci, městě, státě... Ale vést dialog neznamená diskutovat s lékařem, zda nám má dát ten či onen lék, s vlakvedoucím, zda by vlak neměl jet o hodinu dříve či později... Vést dialog znamená učinit něco konstruktivního, nekritizovat, neútočit, neničit to, co někdo pracně postavil. Dialog usiluje o kulturní výměnu, o vzájemné sbližování výměnou poznatků, o lepší informovanost...
Vést dialog s jiným člověkem není snadné. Je to umění, o němž psal už Platón a mnozí před ním i po něm. Avšak vést dialog sám se sebou je ještě větším uměním, ještě svízelnějším úkolem, neboť ho často odkládáme proto, abychom se nemuseli podívat do vlastního nitra a neodhalili tam něco, co by se nám nelíbilo. A přesto je mnohem snazší být sám sebou, než i ve vlastní společnosti hrát roli „někoho jiného“.
PhDr. Slavica Kroča
ředitelka kulturní asociace Nová Akropolis v České republice
z knihy „Zrcadlo filosofie“. Praha: Nová Akropolis, 2005.
0 komentářů:
Okomentovat