IN MEMORIAM: Slavko Kroča

LU PAN A DRAČÍ KRÁL

V této legendě Lu Pan, svatý patron tesařů, staví velkolepé sídlo. Požádal Dračího krále Východního moře, aby mu půjčil Dračí palác jako model pro jeho nový dům. Dračí král souhlasil a půjčil mu palác, ale pouze na dobu tří dnů. I kdyby Lu Pan pracoval dnem i nocí do konce určené lhůty, mohl by dokončit pouze základní konstrukci bez detailů a výzdoby.
Aby prodloužil lhůtu, vymyslel Lu Pan duchaplný plán: přibil palác pevně k zemi, aby ho Dračí král nemohl odnést zpět.
Třetí noc přišel vítr a déšť. Dračí král vyslal několik malých draků vedených krabím generálem a regimenty krevet a ryb, aby mu přinesli palác zpět. Protože však byl Dračí palác přibit, bylo celonoční úsilí vojáků neúspěšné.
Vodní armáda se snažila ze všech sil palác uvolnit. Malí draci se pokoušeli vypáčit kamenné pilíře ze země, ale palác se ani nehnul. Někteří vylezli na střechu, aby se obrátili o pomoc k nebi, ale žádná pomoc nepřicházela ani z nebe ani ze země. Za úsvitu rázem všichni malí draci zahynuli, neboť nevydrželi žár slunečních paprsků. Ráno Lu Pan uviděl, co se drakům stalo. Obrazy jejich těl se otiskly na pilíře právě v takové poloze, v jaké je zastihla smrt, a jejich těla byla roztroušena i po střechách. Náhle dostal Lu Pan inspiraci: jejich těla a otisky na průčelí paláce tvořily dokonalou a krásnou kompozici. Maloval draky takové, jací byli dříve, se vší jejich rázností a děsivou silou.
To je důvod, proč všechny čínské chrámy dodnes zdobí dračí obrazy, a dokonce i mořské vlny vyřezávané ze dřeva.
V čínských chrámech je často na jedné ze stěn vyřezán motiv kapra přeskakujícího přes dračí bránu. Toto vyobrazení má podle lidové víry Číňanů působit jako mocná ochrana před ohněm, neboť drak je spojen s vodou a má moc ji ovládat. Tyto lidové příběhy a legendy vzniklé v průběhu let jsou přirozeným projevem kolektivní kulturní imaginace Číňanů.
Může nás překvapit, že vynalézavý a silný mořský Dračí král byl oklamán Lu Panem. I opice Sun-Wukchung podvedla Dračího krále v klasickém románu „Cesta na západ“. To dokazuje, že drak je stále jen zvíře; a pro Číňany zvířata existují, aby sloužila lidem. Proto lidé mohou draky krotit.
Legendy říkají, že Žlutý císař jezdil ve voze taženém draky, a příběhy také vyprávějí o Dračím mistrovi, který choval draky během vlády legendárního panovníka Šun. V době Kchung-ťia (za dynastie Sia) obdržel Liou-lej titul Císařský dračí mistr, krotitel draků pro císařské vozy. Kchung-ťia dokonce jedl dračí maso, které prý bylo tak chutné, že vynikalo nad maso hovězí či skopové.

DRAK V ALCHYMII

V alchymii je drak jistě tím nejstarším výtvarným symbolem, o němž existují dochované zmínky. V díle Codex Marcianus se objevuje jako Uroboros (požírač ocasu) s nápisem „Vše v jednom“ (Jedno ve všem). Alchymisté pokaždé opakují, že „dílo“ pochází z Jedna a znovu se k Jednu navrací. To v jistém smyslu představuje kruhový pohyb podobající se drakovi, jenž požírá vlastní ocas. Kvůli tomu se „opus“ (dílo) často nazývá „CIRCULARE“ (kruhové) nebo „ROTA“ (kolo). Drak je v tomto případě „materia prima“, je to Merkur, který stojí na počátku a na konci díla, nebo jak říká C. G. Jung: „...jako drak požírá sebe sama, jako drak umírá a jako lapis se znovu vzkřísí.“ Tento významný alchymistický symbol se odvozuje od gnostické představy hada Urobora, jenž se, jak je již uvedeno, transformoval v alchymistického draka.
Merkur je římský bůh, známý jako posel bohů, bůh cestovatelů a konečně i jako průvodce duší do podzemního světa a zpět. Jeho řeckou obdobou je bůh Hermés s podobnými symbolickými úlohami. V jistém smyslu je sjednotitelem podsvětního a duchovního světa. V olympském období řecké mytologie má Hermés symbolické vlastnosti ptáka a zároveň se k nim připojuje chtonická přirozenost hada, což jsou symboly nebe a podsvětí. Jeho hůl získává křídla nad dvěma hady a stává se z ní caduceus neboli okřídlená hůl Merkurova a samotný bůh se stává „létajícím bohem“ s okřídleným kloboukem a sandály.

DRAK A ASTROLOGIE

Čínská astrologie je komplexní disciplína a používá dvanáctiroční cyklus, v rámci něhož se střídají zodiakální znamení, obdobně jako v západní astrologii. V kombinaci s pěti elementy se dosahuje šedesátiletého cyklu, jenž se po uplynutí znovu opakuje.
Drak je páté znamení čínského zvěrokruhu, patří ke třetímu měsíci lunárního kalendáře a je spojen s časovým intervalem mezi 7. a 9. hodinou ranní. Také znamená pohyb energie jang, blesk a hřmění, růst stromů a rostlin. Drak je chápán jako nejvyšší, vznešená magická bytost a kořen všech žijících věcí. Pro příklad můžeme uvést několik „dračích roků“ v kombinaci s pěti elementy: 1904 (element dřevo), 1916 (oheň), 1928 (země), 1940 (kov), 1952 (voda), 1964 (dřevo), 1976 (oheň), 1988 (země), 2000 (kov), 2012 (voda).
Drak s elementem dřevo: Drak s elementem dřevo je tvůrčí a zvídavá osobnost. Je schopen aplikovat nové ideje, což je odrazem jeho myšlení, které je především logické. Tato schopnost mu umožňuje ukrýt převahu, a pokud je to ku prospěchu věci, je ochoten činit kompromisy. Neusiluje o to, aby byl středem pozornosti, jako ostatní draci. Je velmi tichý, upřímný, a pokud je napaden, je velmi odvážný. Je ambiciózní, ačkoli si nepřeje obtěžovat své okolí.
Drak s elementem oheň: Velmi extrovertní a soutěživý drak. Má vysoké nároky na ostatní a někdy vystupuje poněkud tvrdě. Jeho kritiky jsou subjektivní a ve svém okolí dokáže získat značnou podporu pro své ideje. Nenasytná osobní ctižádost ho činí popudlivým a nesnášenlivým. Je to osoba, která potřebuje učitele, aby ji naučil pokoře a komunikaci s lidmi.
Drak s elementem země: Tento drak je klidný a často rozjímá. Má rozumný přístup k problémům a ve vedení ostatních neprojevuje tyranské sklony. Často se mu dostává uznání od ostatních, i když ne vždy s ním souhlasí. Není výbušný, ale vyžaduje respekt. Je diplomatický a dobře se s ním spolupracuje. Pečlivě plánuje, aby dosáhl svých cílů.
Drak s elementem kov: Je to drak s nejsilnější vůlí. Je neústupným a neochvějným bojovníkem. Nedává na pocity jiných, což z něj může udělat nemilosrdnou osobu s autoritativními rysy, která ničí důležité vztahy. Odmítá přijmout nezdar, a pokud nezíská podporu okolí, jde za svým cílem sám. To ho nakonec vždy dovede k úspěchu.
Drak s elementem voda: Je méně sobecký a tvrdohlavý než ostatní draci. Je dost plachý a netouží po moci. Dokáže překonat porážku a přitom nikoho neobviňuje. Je dobrým zprostředkovatelem, neboť dobře ví, kdy použít nátlak. Má sklon k přílišnému optimismu a potřebuje se neustále učit, jak se vzdát toho, co je nemožné, ve prospěch toho, co má skutečnou hodnotu.

 Charakterové vlastnosti: Osoba narozená ve znamení draka si je jista sama sebou. Často je impulzivní, což má za následek to, že ne vždy naslouchá ostatním. Obecně řečeno je to perfekcionista a sám si klade vysoké cíle. I když je silný a rozhodný, není lstivý a také není ochoten manipulovat ostatními. Odmítá podvody a snaží se odstranit všechny překážky, aby dosáhl úspěchu.

DRAK A NUMEROLOGIE

Různorodost, s níž se v Číně u draka setkáváme, je nejčastěji vyjadřována číslem 9. Např. dračí podoba složená z 9 různých zvířat, 9 dračích synů, 9 základních typů draků... Tato číslice má nejvyšší hodnotu, označuje konec jednoho cyklu a návrat k jednotě. Je to jangové číslo a v tomto případě symbolizuje mužskou sílu a ráznost.

ZÁVĚR

Uvedené příklady legend a mýtů nás zavedly do světa přinejmenším podivuhodného, do světa, jenž prostřednictvím vyprávění ukazuje draka jako nejrozšířenější symbol v lidských dějinách. Na světě téměř neexistuje místo, kde by se nevyskytovaly některé verze dračích příběhů. Popularita, jíž se drak těší, nepatří pouze dávné minulosti, ale trvá do současnosti. Umělci se stále inspirují četnými legendami o dracích a vytvářejí další obrazy, sochy či básně; stačí uvést např. Tolkienova Šmaka z příběhu o hobitech. Drak se tedy o svou budoucnost obávat nemusí.

Slavko Kroča

Read more...

DUŠE JE SLAVIČÍ PÍSEŇ

Ptáme-li se na Duši, ze všeho nejdříve mě napadne pohádka. Pohádky, které vypravíme dětem a  které hladí jejich dětskou duši. Pohádky které umí pohladit i duši dospělých. Ti možná zapoměli v  běhu každodenních starostí, ale v dobách nouze nejvyšší si každý rád připomene kouzla a čáry které jsou v pohádkách, zadoufá v existenci kouzelného dědečka a tří přání. A kdyby nic jiného Duše tou pohádkou a vzpomínkou pookřeje, víra a naděje se probudí a věci se začnou dařit lépe.
Existují přímo pohádky o Duši –  O Psyché a Amorovi, tu všichni známe.  Každý český čert  loudí Duši po lidech, a je to nejvyšší cena kterou bláhoví lidé platí za věci pomíjivé. Chtěla bych tady, ale připomenout jinou pohádku. Starý čínský příběh O slavíku a císaři.

V daleké zemi žije císař, který má všechno nač si vzpomene. Krásný palác, komnaty vystlané koberci, pokladů nepočítaně. Starají se o něj, krmí se lahůdkami. Neví co je bolest ani trápení. Problémy řeší jeho ministři. Císař si myslí, že je šťastný. Nemá žádný důvod k neštěstí či smutku. Až jednoho krásného dne, do tohoto pohádkového království zavítá  cizí vyslanec. A ten císaři chválí jeho zemi, a nejvíce ze všeho je nadšen zpěvem slavíka. V tu chvíli císař onemocní. Onemocní touhou po tom co ještě nemá. Ba co hůř , co vlastně má a ani o tom neví. A je to to nejkrásnější co v jeho paláci existuje.  Přikáže tedy aby  slavík přišel a zaspíval.
Se slavíkem to ale není tak jednoduché. Slavík císaře neposlechne. Císař tedy posílá svoje rádce a sluhy aby zpěváčka chytili.  Ale když přinesli toho malého šedivého ptáčka, stejně nezaspíval.  A císař chřadnul , nic nepomáhalo. Ani palácoví hudebníci, ani krásné tanečnice, ani hořké léky.  Až jedna malá služka poradila císaři ať otevře večer okno,  že snad slavík přiletí, nebo snad zaspívá v zahradě a vítr přinese alespoň zlomek jeho písně. Císař se nejdříve rozzlobil , ale nakonec poslechl. A opravdu zaslechl slavičí píseň.  Čisté jasné tóny, které by mohly jeho Duši i Srdce vyléčit.  Slavíka však vyrušil hluk z paláce a píseň byla rázem u konce. Nyní už císaři opravdu nemůže pomoci nic jiného. Teď už slyšel jak zní ta čarovná slavičí píseň  a netouží už opravdu po ničem jiném.

A přišla mu opět na pomoc ta malá bezvýznamná palácová služka. Když už byl císař na pokraji sil, přišla do jeho komnaty a vzala ho za ruku. Vedla ho pak ven, bosého a neustrojeného, ven do zahrady, kde se učil naslouchat nejdříve tichu, a být sám tiše. Jeho uši nyní neslyšely palácovou hudbu,  nářky dvorních dam ani rady ministrů, ale hudbu noční zahrady, tichý šum větru, kouzlo které spřádá stříbrý svit měsíce a křídla nočních motýlů. A už teď se začal uzdravovat. Jeho duše mohla sama začít zpívat stejně jako za tiché noci zpívá slavík. A když ho císař uslyšel, bylo to jako by se žíznívý napil na poušti. Naplnil svou Duši slavičí písní a ona pak už mohla zpívat stejně jasně a čistě, jako ten malý nenápadný ptáček.
Císař se mohl vrátit do paláce a slavičí píseň si nesl v sobě, zpívalo jeho srdce. A když hluk paláce přehlušil  ty křišťálové tóny, věděl dobře kam jít. Kde najít ticho i léčivou píseň.
Myslím, že stejně těžko jak lze slovy popsat slavičí píseň lze popsat Duši. A stejně tak lidé často spí ve svých zlatých komnatách nebo temných jeskyních. Netuší , že existuje něco jiného a krásnějšího než štěstí které mají. Zlobí se když o něm slyší vyprávět, smějí se, zakazují to. Ale najdou se naštěstí takoví kteří uvěří, kteří zatouží a vydají se hledat. Vydají se na Cestu.

A stejně tak jako císař musí vyjít  ze svého zlatého paláce do zahrady sám, bez svých ministrů a sluhů, musí jít bosý a bez šperků .  Musí být tichý aby uslyšel zpívat slavíka. Stejně tak  při hledání Duše musíme potlačit hlasy naší Persony. Utišit touhy našeho astrálního těla, odložit všechny předsudky a komplexy.  Nedat se zmást radami svého kamamánasu, který nám takové cesty vymlouvá. Který křičí nejvíc, protože se bojí takové cesty, nebo se možná  bojí, že ho necháme doma. Musíme naslouchat hlasu svého srdce a jít. Jít do zahrady, jít po Stezce, která bývá trnitá a hrbolatá. Bývá do kopce a křivá, ale jediná možná.  Když necháme doma všechny zbytečné věci, když sebou nepotáhneme celý svůj zlatý palác , půjde se nám o mnoho lépe.  Musíme dát pozor, abychom nepromarnili čas tím , že se budeme snažit přestěhovat palác do zahrady, je to totiž zbytečné. Palác v zahradě už dávno stojí, jen přes jeho zdi zahradu nevidíme. Čím méně zbytečností si naložíme na záda tím rychleji se nám půjde,  a tím menší hluk budeme dělat v cíli naší Cesty. Nestačí jenom jít, i když už to je často úspěch. První krok je přece nejtěžší.  Musíme také ovládat umění ticha. Protože, když děláme v zahradě hluk, žádného slavíka neuslyšíme.

Pokud nedokážeme vytvořit ticho a prázdno, nemáme kam uschovat kouzelnou slavičí píseň. Stejně tak se musíme naučit ovládat hlasy  Persony , naladit její struny tak, aby se z ní stal dokonalý nástroj. Pak může Duše začít zpívat. Nástroj se rozezní.  Dovolí nám zapomenou co jsme byli a čím jsme se trápili,  pak uvidíme čím můžeme být a kdo skutečně jsme. Stačí tak málo, stačí jen opravdu chtít.
Slavík ale nezpívá celou noc, ani každou noc. A stejně tak je čas vrátit se. Císař musí do paláce, musí vládnout, starat se o svou zem. Ale teď už slyšel slavičí  píseň. Nic už není jako dřív. Císař už ví že pravé poklady nejsou drahé šaty, koberce, nebo šperky. Nepotřebuje je.  Ví, že největší poklad má ve svém srdci. Ten mu nemůže nikdo vzít.  A správný císař ví , že stejný poklad může mít každý z lidí. 
Tak i člověk, který skutečně našel svou Duši , se nemůže spokojit s tím že ji má. Nemůže být skutečně šťastný, pokud ví že ostatní lidé dosud spí. A tak se stává tím blouznivcem, zpěvákem, bardem , který zpívá ostatním.  Svou písní se snaží  probudit hluché a slepé, kteří netuší že jsou slepí a hluší. Často je bit či vysmíván, ale nevzdá se. Věřím tomu, že lidská Duše je nesmrtelná, proto věřím že se budou Duše stále probouzet, lidé otvírat oči a slavík v noční zahradě zpívat.

MUDr. Jana Hastíková

Read more...

ŽIVOT NA ZEMI

Země a úrovně Života

Planeta Země je pozoruhodná tím, že umožňuje rozvoj Života na různých úrovních způsobem, který na ostatních nám známých nebeských tělesech nemá obdoby. Naše matka Země má také svůj život, který ale přesahuje hranice našeho vnímání. Běžně si my lidé uvědomujeme čtyři úrovně Života a nazýváme je říše minerálů, rostlin, zvířat a svět lidí. Dle esoterní filozofie se jedná o postupné po sobě následující schody rozvoje jednoho jediného Života. První stupeň – minerály – se rozvíjí na fyzické úrovni a rychlost proměny jejich těla je nejpomalejší. Rostliny kromě fyzické úrovně rozvíjí také energii a zvířata ještě k tomu prožívají různé emoce. Jediný člověk rozvíjí mimo již zmíněné úrovně také rozum, v němž se skrývá potenciál vědomého utváření svého života a soužití na Zemi. Kromě toho dokáží někteří lidé také vnímat neviditelné síly, které řídí tento svět, přestože přesahují hranice našich smyslů. Tento cit pro posvátné je také tím, co člověka odlišuje od zvířat a co ho odpradávna inspirovalo ke snaze se tomuto neviditelnému světu přiblížit. K tomu je ale zapotřebí nejdříve umět žít v harmonii s prostředím, ve kterém se člověk nachází.

Harmonie a spolupráce jednotlivých úrovní
Při pozorném sledování přírody a Života v ní si můžeme všimnout důmyslné spolupráce, která se rozvíjí jak mezi jednotlivými druhy v rámci jedné říše, tak i mezi jednotlivými úrovněmi evoluce navzájem. Ptáci vyzobávají drobné parazity z kůže savců žijících ve stádech, kde se mohou navzájem chránit. Více očí a uší zvyšuje bezpečnost a šanci na přežití. V Austrálii poskytují mravenci ochranu housenkám živícím se šťávou z rostlin a za odměnu si mohou pochutnat na sladké medovině, kterou housenky vylučují. Ve dne chrání mravenci housenky svou neustálou přítomností a v noci je dokonce ukrývají v bezpečí svého mraveniště, kde se housenka nakonec i zakuklí a přemění v krásného motýla Modráska černoskvrnného.

Zachování života – způsoby komunikace
Příroda skrývá také různá nebezpečí, kterým se snaží jednotlivé rostliny a živočichové předcházet. Způsoby ochrany života jsou někdy opravdu důmyslné. Akácie, na jejichž listech se začnou pást žirafy či antilopy, dokáží své kamarády v okolí informovat o nebezpečí těkavou látkou, která se vylučuje z listů. Do půl hodiny jsou listy okolních stromů naplněné jedovatým taninem a stávají se pro žirafy velmi nebezpečnými. V Arizoně přivolávají keře bavlníku napadené housenkami chemickým signálem vosičky, které nepříjemné škůdce zahubí. Sloni varují své příbuzné dupáním do země, které vnímají až na vzdálenost 50 km.
Vedle neustálého boje o přežití lze tedy v přírodě nalézt i příklady dokonalé symbiózy a celkově je udržována jistá dynamická rovnováha, která umožňuje přirozený rozvoj jednotlivých druhů.

Role člověka v Přírodě
Jak k tomuto harmonického systému přispívá člověk? Chápe svou roli a uvědomuje si, kdy svému okolí prospívá a kdy je naopak silně destruktivní? A které působení převládá?
V minulosti žilo lidstvo více spjato s přírodou a dokázalo s ní i lépe komunikovat a s citem využívat bohatství, které mu nabízela. Dnešní generace narozené a vychované ve městech znají mnohdy zvířata pouze z knih nebo televizních seriálů. Příroda získala nálepku rekreačního střediska na rozpouštění stresu, zdroje veškerých surovin (které více či méně potřebujeme) a laboratoře moderních vědců, jejichž objevy mají člověku maximálně zjednodušit a prodloužit život. To je ale velmi egoistický přístup, který narušuje rovnováhu už tím, že se stále více bere a méně dává. A ne vždy je výsledek pozitivní. Například nevhodným zkřížením medonosných a afrických včel vznikla včela - zabiják, která je velmi agresivní a životu nebezpečná (dokáže na „nepřítele“ ukrytého ve vodě čekat nad hladinou i desítky minut). Když soucitný člověk pomůže na svět rodícímu se motýlovi tím, že mu rozstřihne zámotek, ze kterého se už hodiny klube, způsobí jen to, že motýl nikdy nevzlétne. Jeho křídla zůstanou zesláblá, protože do nich nebyla vtlačena tekutina z těla motýla, k čemuž by došlo, kdyby se ze zámotku dostával pomalu sám vlastními silami.

Člověk a zvířata
Bylo by tedy lépe, kdybychom se my lidé více snažili přírodu pochopit a poučit se z ní, místo snahy o její ovládnutí a využití. Nám nejbližšími živými tvory, od kterých se můžeme učit, jsou zvířata, naši mladší bratři na cestě evoluce. Jejich způsoby komunikace jsou totožné s našimi, kromě řeči, kterou neovládají. Používají k dorozumění pohled, postoje těla, gesta, mimiku, dotek, vzájemnou vzdálenost i hlas. A z celé škály zvířecí říše mám nyní na mysli domestikovaná zvířata, se kterými je možné rozvíjet soužití nejlépe. Jelikož se nacházíme evolučně o něco výše, měli bychom se my učit porozumět zvířatům a nečekat, že se budou přizpůsobovat ony nám, přestože to mnohé z nich už dávno udělaly.

Základem pro správné soužití je pochopení postojů a pocitů zvířete v situacích, kterým ho vystavujeme. Obecně nejvíce nedorozumění a bolesti vzniká z nevědomosti nebo neochoty akceptovat signály, které nám zvíře dává. Chtít si za každou cenu pohladit kočku, která má sklopené uši, nepříjemný pohled a vrčí, znamená obdržet pár bolestivých škrábanců. Poplácat nebo pohladit nečekaně koně po zádi vyvolá kopnutí, což je jeho instinktivní reakce, když se cítí ohrožen. Bez ohledu na to, že je to již kůň domácí, v okamžiku ohrožení se bude chovat stejně jako kůň divoký. Ve volné přírodě je totiž neustále potenciální kořistí predátora plížícího se tiše a nepozorovaně zezadu, a proto je stále ve střehu a připraven utéct nebo kopnout. S tímto vědomím může ke koni člověk přistoupit tak, aby se ho nebál - pomalu a zepředu, aby na něj viděl. Může mu nechat očichat nové sedlo nebo překážku, dát mu možnost prohlédnout si novou halu, ve které chce trénovat a ušetří tím mnoho stresu a napětí oběma.

Zacházet se zvířaty správným způsobem vyžaduje porozumět lépe jejich jazyku. Když člověk pochopí lépe komunikaci zvířat mezi sebou, dokáže pak svými gesty, hlasem a pohyby těla napodobit řeč zvířat, která mu lépe porozumí a budou snáze spolupracovat. Když si uvědomí, jak velký je rozdíl mezi životem, který žije zvíře ve volné přírodě a tím, který mu nabízí v zajetí, může se mu snažit životní prostor co nejvíce zpříjemnit. Ať už úpravou výběhů v ZOO na velké plochy bez plotů oddělené hlubokými příkopy, aby to bylo co nejbližší volné přírodě nebo např. „hračkami“ k zabavení koně ve stáji, aby psychicky nestrádal kvůli malému prostoru. Ve volné přírodě by žil na ploše čtyř tisíc hektarů, což se s pár metry ve stáji nedá srovnat. Kočky a psi si potřebují hrát ještě více.

Zvláštní schopnosti zvířat
Řada zvířat má mnohem lépe vyvinuté smysly než my lidé a pozorné sledování jejich chování nám může pomoci rozpoznat blížící se nebezpečí nebo předpovědět průběh nadcházejícího ročního období. Např. všechna zvířata signalizují s předstihem zemětřesení svým chováním. Slyší hlasy Země, které jsou pro nás nezachytitelné, cítí otřesy půdy nebo statickou elektřinu uvolňující se v nitru planety. V Číně byl koncem 20.stol. zachráněn milion lidí před následky zemětřesení díky pravidelnému sledování chování zvířat v ZOO.
V Británii je možné předpovědět, jaká bude zima, podle toho, které místo si vyberou malá sluníčka červená k přezimování. Když bude mírná zima (do -10 ºC), zůstávají nad zemí a přežijí, pokud má bude zima tuhá, ukrývají se pod zem. Během desetiletého výzkumu se sluníčka ani jednou nespletla.
Další ze schopností mají divoké husy, které vnímají geomagnetické pole Země a orientují se podle něj při přeletu nad oceánem. Toto pole vnímají i mořské želvy, které se po 30 letech vrací s jistotou na místo svého rodiště naklást vajíčka. Mořští živočichové mají v sobě jakési biologické hodiny a přesně rozpoznají dobu přílivu, i když jsou vytrženi ze svého přirozeného prostředí.
Svými schopnostmi nám pomáhají i speciálně cvičení psi ať už v kriminalistice nebo zdravotnictví. A nemůžeme zapomenout ani tvory, od kterých bychom se mohli učit snad nejvíce – mravence a včely. Jejich společenství je tak dokonalé a disciplinované, že nad tím zůstává rozum stát.

Moudrost Přírody
Žijeme v době, kdy se mluví o planetární ekologické krizi, kterou způsobily necitelné zásahy člověka do krajiny a příroda nás různými způsoby stále častěji upozorňuje na to, že je narušena přirozená rovnováha a chybí skutečné soužití. Místo něj lidstvo jen využívá všechen život kolem sebe. Dříve měli lidé k přírodě větší úctu. Můžeme vzpomenout příklad severoamerických indiánů, kteří z uloveného bizona zpracovali naprosto vše včetně kopyt a rohů. Dnes známe případy pytláků, kteří jsou schopni usmrtit slona jen kvůli jeho klům. Není už načase, aby se člověk přestal cítit pánem Země a uvědomil si, že je pouze jednou z jejích součástí? Není už načase, aby se naučil chovat k přírodě jako přítel a neviděl v ní pouze zdroj potravy, zábavy a bohatství?

Říká se, že kdybychom přišli o všechny knihy světa, objevili bychom postupně opět veškerou moudrost v Přírodě tím, že bychom se v ní znovu naučili správně číst a rozumět jejímu jazyku. Museli bychom k tomu znovu otevřít své srdce a duši, abychom uviděli i věci za hranicemi našich smyslů. A probudili bychom znovu přirozenou úctu k Životu na jakékoli úrovni projevenou zdvořilostí k minerálům, rostlinám, zvířatům, lidem i neviditelným silám. Stačilo by být trochu skromnější a pozornější. Proč nezačít hned?

Jana Kučerová

Read more...

PRÁVĚ VYŠLO!

ALCHYMIE
Delia S. Guzmán
Alchymie je těžce pochopitelnou skutečností; byla vždy tajnou vědou a filozofií,
a proto se nám zdá zvláštní i dnes. Když ve středověku alchymie znovu získala na síle – a říkám znovu, neboť přichází z dávné minulosti –, opět ji provázely její značně skryté metafyzické prvky, teoretické vědomosti z velké části ztracené a praktické poznatky, které se musely prověřit ve skutečnosti, aby se prokázala jejich autentičnost a účinnost.

BUDDHA SIDDHÁRTHA GAUTAMA
Jorge A. Livraga
Narodil se ve šlechtické rodině z kasty kšátrijů neboli válečníků v současném Nepálu, v královském paláci v Kapilavastu, přibližně 150 km severovýchodně od města Benáres. Současné výzkumy uvádějí datum 563 př. n. l., které téměř souhlasí se starodávnými indickými tradicemi, jež zařazují jeho narození do doby od 600 př. n. l. až 543 př. n. l.
…Jeden z jeho učitelů ho popisuje takto:
„Velké upřené oči tohoto chlapce, které se třpytí pod výjimečně klenutým čelem, s údivem pozorují svět. V těchto očích se nachází propast smutku a vzpomínek. Své dětství strávil v posvátné zahradě svého otce v přepychu a zahálce. Všechno ho dokázalo rozesmát, avšak nic nemohlo oddálit onen předčasný stín, který zahaloval jeho tvář. Nic nemohlo utišit neklid jeho srdce. Byl z těch dětí, které nemluví, neboť na svůj věk přehnaně přemýšlejí.“

ETIKA V MEDICÍNĚ
Antonio Alzina
Lékařská péče o nemocné je čin v zásadě lidský, který má etický rozměr. P. Peiro, který se zabývá lékařskou deontologií, nám říká: „Není možné žít bez morálního řádu, jemuž by nebyly podrobeny naše činy.“

GIOVANNI PICO DELLA MIRANDOLA
(ŘEČ O DŮSTOJNOSTI ČLOVĚKA)
Martina Flaitingrová
Klášterní chodby byly tíživě tiché. Nikdo raději nevycházel, všichni setrvávali v modlitbách. V dálce zaznívaly kroky těch, kteří měli neodkladné poslání, a rušily atmosféru rozjímání. Hodiny plynuly a jeho stav se neměnil. Lékař již nedával žádnou naději. Pacient trpěl v horečce, statečně a důstojně. Aniž by to kdokoli vyslovil, všichni tušili, že jejich bratr umírá. Mladé tělo nemocného bylo pohublé, téměř se ztrácelo pod přikrývkou, tvář si však stále uchovávala svou jemnost a zářivou krásu, pro kterou byl mnohými obdivován a ženami milován. I přes bolesti, které mu nemoc působila, byly jeho oči klidné a čisté. Bratr byl připraven. Jeho duše se už vzdalovala v očekávání nových světů, o kterých dosud jen snila. Psal se 17. listopad léta Páně 1495. V tento den duše filozofa Giovanniho Pico della Mirandoly opustila tento svět po dvaatřiceti bouřlivých letech boje za pravdu a svobodu člověka.

CHAMPOLLION A ROSETTSKÁ DESKA
Kamila Hermannová
19. 5. 1798 vyplul budoucí císař Napoleon s flotilou 328 lodí a 38 tisíci muži na palubě směrem k Egyptu. Oficiálním cílem této výpravy bylo narušit britské spojení s Indií, avšak nebyl to cíl jediný. „Vojáci! Čtyřicet století hledí na vás!“ prohlásil Napoleon na egyptské půdě. A takto začal kromě bitev také největší archeologický výzkum své doby. Na palubách Napoleonových lodí cestovaly desítky astronomů, geometrů, mineralogů, historiků, orientalistů… A mnohdy tito muži pochodovali v čele armády a jejich neúnavná touha po vědění překonávala strach z nebezpečí a smrti.

MAYOVÉ
Slavica Kroča
Přestože máme k dispozici velkolepé odkazy této starodávné civilizace v podobě staveb, umění a tradic přenášených ústní formou, nebo dokonce zaznamenaných v různých kodexech a několika textech, v okamžiku, kdy o ní chceme pojednávat, ocitáme se před další záhadou jejího původu.
Jedna z mnoha teorií říká, že Mayové přišli z Asie přes Beringův průliv a stěhovali se směrem na jih, zatímco další, protichůdná teorie se snaží dokázat, že migrovali z Polynésie do Jižní Ameriky a stěhovali se na sever. Není důvodu, aby kterákoli z těchto teorií nebyla platná, avšak snad nejlépe se k tomu vyjádřil mexický archeolog Alfonso Casa slovy: „A proč bychom jednoduše nemohli být odsud?“

PROČ LŽEME?
Delia S. Guzmán
Aniž bychom se museli uchylovat k přesným definicím, bez jakýchkoli pochyb víme, co jsou to lži. Všichni je používáme a trpíme jimi. Rádi bychom je vymýtili, a přesto je nakonec akceptujeme jako nutné a nepřekonatelné zlo.
Proč? Proč lžeme proti své vlastní vůli? Proč snášíme to, že lžou nám? Existuje snad něco silnějšího nežli lež, co zůstává utajeno povrchnímu pohledu?

ZÁHADA JMÉNEM H. P. B.
Jorge A. Livraga
Je jisté, že kvůli určité míře stručnosti každé práce, nelze obsáhnout mnoho zajímavých charakteristik tak zvláštní osobnosti a tím méně jejího obrovského díla, v němž shrnula a vyložila starodávné východní texty. Avšak naše filozofické stanovisko zcela zbavené fanatismu a sentimentality zachycuje zřetelným způsobem fascinující aspekty Heleny Petrovny Blavatské a jejího prostředí.
Narodila se v Jekatěrinoslavi, ve městě ležícím na pravém břehu Dněpru, jehož vody se u Oděsy v Rusku vlévají do Černého moře, o půlnoci z 30. na 31. července roku 1831. Je zajímavé, že tato noc má pro ruský národ stejný význam jako svatojánská noc v jiných oblastech západní Evropy... Je to magická noc.

Read more...

REINKARNACE JAKO ZÁKON PŘÍRODY

Vše je cyklické
Chceme-li dnešnímu člověku dobře a srozumitelně vysvětlit existenci a smysl reinkarnace, je nezbytné se uchýlit k jednoduchým a srozumitelným příkladům. Tyto příklady musí být schopen pochopit a zároveň si je i ověřit, ať už za pomoci svých vlastních zkušeností a pozorováním přírody, nebo za pomoci knih, filmů apod., tedy prostřednictvím práce a zkušeností lidí, zabývajících se vědeckým zkoumáním viditelného světa. Pro současného „přírodovědce“, ať už se zabývá jakoukoliv částí přírody, je cyklické opakování rozličných fenoménů samozřejmostí. Jen pro úplně nejjednodušší mysl je tento zákon přírody skrytý. Je naprosto zřejmé, že bez opakování není poznání.

„Zákon cyklů se projevuje ve všem, co nás obklopuje. Není nic přirozenějšího, než nepřetržité střídání ročních období s jejich známými změnami a nikoho nenapadne definovat zimu jako konečnou smrt, nýbrž jen jako odpočinek před probuzením jara. Strom bez listí není mrtvým stromem. Prochází určitým cyklem a razí si cestu do dalšího, kdy se znovu zrodí jeho listy, květy a plody.“ (časopis Nová Akropolis, č. 19, Delia S.Guzmán, Reinkarnace ve 21. století) 

Pro našeho obyčejného člověka i vědce by nebylo možné nic poznat, nic pochopit, pokud by neměl řadu příležitostí své pozorování opakovat, znovu vnímat a znovu hodnotit. Bez opakování není zkušenost, a pokud by i byla, v jakémkoliv smyslu uniká její význam, protože k čemu bychom ji využili? V přírodě, jejíž je člověk součástí se tedy nezbytně projevuje zákon cyklů, který ji neúprosně vede za získáváním zkušeností, za poznáváním. Z tohoto aspektu je také nezbytné, abychom naše posluchače dostatečně poučili o existenci Jednoho Života, který proniká Universem a prostupuje všechny jeho úrovně, ty, které se našemu chápaní jeví jako neživé, i ty které nás natolik převyšují, že jejich vlastní život vůbec nevidíme a jejich existenci obvykle nanejvýš tušíme a věříme v ni. Rozdělíme-li viditelnou přírodu, tu, kterou dokážeme nejlépe vnímat, v souladu s vědou na tři viditelné říše (minerály, rostliny, živočichové) a přidáme-li jako čtvrtou skupinu samotného člověka, kterého z hlediska jeho duševních vlastností nemůžeme se zvířaty postavit do jedné řady, můžeme si uvést několik příkladů cyklických jevů, charakteristických pro každou z nich. Každá z těchto skupin se liší svou úrovní poznání, úrovní nasbíraných zkušeností, a z tohoto důvodu se odlišují i její projevy života.

Svět minerálů žije
Hledat a nacházet nebo nenacházet Život projevující se v minerální říši je svým způsobem paradoxní, protože pro někoho je tato skutečnost naprosto zřejmá a pro někoho naprosto nepřijatelná, s celou škálou názorů mezi těmito hraničními. Přesto, obrátíme-li se k nejrůznějším tradicím filozofickým a náboženským, získáme dostatečnou oporu argumentů pro tuto skutečnost. To, co je pro nás nejdůležitější, jsou argumenty týkající se existence něčeho vyššího, než je tento viditelný, eventuelně vnímatelný svět. Není důležité, jak toto vyšší pojmenujeme, zda použijeme pojem Bůh nebo jakékoliv jeho pojmenování, nebo se budeme držet filozofických termínů Absolut, Jedno, Idea a podobně. Důležité je, že všechna náboženství i filozofie o tomto Jednom mluví jako o původu všeho a pronikajícím celým univerzem i jeho jednotlivými částmi. Bůh je v nás a snad ještě lépe je říci my jsme v Bohu. On je příčinou jediného vše pronikajícího Života, který se projevuje skrze nespočetné formy, skrze rozličná těla. Pokud tato pravda platí, stejný vztah k Bohu mají i minerály.

„Z hlubin Jediného Bytí, nepochopitelného, vymykajícího se jakékoli myšlence i slovu, vycházející Logos tím, že sobě samému stanoví jakési meze, vytyčuje dobrovolně meze vlastní své Bytosti – povstává jakožto projevený Bůh a sleduje vymezenou takto sféru své činnosti, nastiňuje jeviště svého vesmíru (kosmu). Uvnitř této sféry vesmír se rodí, vyvíjí se i zaniká. Žije, pohybuje se, existuje v Něm. Látka světová jest z Něho výronem, její síly a energie jsou proudění Jeho života. On jest bytostně přítomen v každém atomu vše pronikaje, vše udržuje, vše rozvíjeje. On jest života počátkem i koncem, života příčinou i předmětem. Jest všehomíra střed i obvod; svět vystaven jest na Něm, v něm má základ bezpečný a v Něm dýše jako ve svém uzavřeném ovzduší. On jest ve všem a všecko jest v Něm.“ (A. Besantová, Odvěká moudrost)

Cykly v životě minerálů
Zkoumat tento svět z hlediska projevu zákona cyklů není při našem současném vědeckém poznání nijak obtížné. Mnohem obtížnější bývá vysvětlit, že i minerály žijí svůj vlastní život. Život v mnohem pomalejším rytmu než je náš, ale také velmi odlišný od toho, co je prioritou života našeho. Ale pokud dokáže naše vědomí přijmout výše uvedené myšlenky a naším srdcem pocítíme svůj podíl na Božském, je již pouze krůček k pochopení vlivu Jediného Života na cyklické proměny světa minerálů.

„Písek, který se stane kamenem, nebo kámen, který se rozpadne v písek, je dalším příkladem, který beze všeho uznáváme, protože neodporuje rozumu, stejně jako příklad vody, která se stane mrakem, a mraku, který se znovu přemění na vodu.“ (časopis Nová Akropolis, č. 19, Delia S.Guzmán, čl. Reinkarnace ve 21. století)

Začneme tedy u cyklů velkých, které sice nepozorujeme osobně, ale které jsou dostatečně prozkoumány a se kterými jsme se seznámili ve škole. Minerální říše prochází neustálými velkými cyklickými změnami, které mění v jednotlivých érách tvář celé planety. Podle těchto velkých geologických procesů jsme dokonce rozdělili celou dlouhou historii naší planety. Protože kromě sebe sama, při této aktivitě ovlivňuje říše minerálů velmi významně všechny živé bytosti a jejich život na této planetě. Pojmy prvohory, druhohory atd. jsou nám všem známé a tato historická a geologická období jsou právě výsledkem velkolepých cyklických změn v minerální říši. Mění se tvář planety a podmínky pro život všech bytostí, a to v neposlední řadě samotných minerálů, které se tohoto procesu účastní. Velké množství homogenizovaných minerálních prvků je vyneseno z hlubin země, aby začalo svůj pomalý krystalický život, mnoho stávajících minerálů se tímto procesem dostává do zcela jiných podmínek, kdy se mění tlak, teplota i všechny ostatní vlivy okolí a musí se těmto podmínkám přizpůsobit. Další množství je opět vrženo do sjednocujících hlubin země, aby jejich látka byla v procesu tvoření jednoho dne opět použita.

Minerální substance, vyvržená z hlubin země se stává substrátem, skrze který se projevuje život na minerální úrovni. Zrodí se jednotlivé skupiny, které rozlišujeme na základě jejich chemického složení a svým vlastním tempem se pustí do uskutečňování řádu, Zákona pocházejícího od Boha. Proces krystalizace a zrození nádherných krystalických forem minerálů je tím nejvýraznějším příkladem. Na základě jejich vlastních rozdílných vlastností nebo rozdílných vlastností prostředí, kde se nacházejí, se tento řád projevuje různě, ale dohromady se účastní na velkolepém a bezchybném díle jehož výsledkem je příroda.

„Uvolněný život, tj Monáda rozvíjel se dále těmito říšemi, až svým pořadem v příslušnou dobu dospěl pláně fysické, kde počal seskupovati éter a udržovati jej v ohraničených útvarech, jimž proudilo, probíhalo žití a do nichž vpraveny byly hmoty pevnější, tvoříce první nerosty. Knihy krystalografické svědčí, jak krásně jeví se číselně i měřicky linie, jimiž tyto formy jsou konstruovány. Je z nich samozřejmo, jak Život působí ve všech nerostech, byť i sebe více tísněn, vězněn a omezován .“(A. Besantová, Odvěká moudrost)

Život a cykly v říši rostlin
V případě rostlin snad nenajdeme člověka, který by pochyboval o jejich životě. Podobně jako my rostou a rozmnožují se, a mnozí také vědí, že rostliny dýchají. Také cykly v jejich životě jsou pro nás srozumitelnější a ve většině případů i nám blízké, protože se objevují i v našem vlastním životě. Snadno můžeme mluvit o cyklu zrození a smrti, cyklu rozmnožování nebo aktivity a odpočinku. Cykličnost jako základní zákon můžeme pozorovat i na samotných rostlinných tělech. Při růstu rostliny se její listy, větve i květy rodí a rozvíjejí vždy ve spirále a obvykle, s ohledem na vnější vlivy, i po stejné spirále odumírají. Kmen stromu se rozrůstá v cyklicky se opakujících etapách, které na řezu můžeme snadno pozorovat. Na rozdíl od minerálů, kteří v průběhu života hledají dokonalou fyzickou formu, je život rostlin usměrněn na práci s energií, kterou přijímají jako dar Slunce, shromažďují ji a tak umožňují život i zvířatům a člověku. Zkušenosti z období evoluce v říši minerálů však nezůstávají ztraceny. Pouze jsou využívány v rozmanitých kombinacích, které rostlinám umožňují jejich vlastní život v nejrůznějších podmínkách. V tomto klidném, tichém a mírném světě rostlin je život zjevně patrný a nikoho nepřekvapí, když se semene dubu vyroste opět dub a ze semene pšenice opět pšenice. Tak se život projevuje prostřednictvím řádu skrze nejrůznější formy a pomalu poznává sebe sama.

„Cyklus, který se odvíjí od semínka až k rozvinuté rostlině, jejíž plody znovu zrodí semínka, nám jasně vypráví o energii, jež koluje v různých formách, aniž by se ztrácela.“ (časopis Nová Akropolis, č. 19, Delia S. Guzmán, čl. Reinkarnace ve 21. století)

Život a cykly v říši zvířat

Mnohé cykly, které prožívají zvířata, jsou samozřejmé i pro nás. Stejně jako ona jsme ovlivněni střídáním dne a noci, stejně jako ona zažíváme radost a smutek, stejně jako ona je většina z nás ve svém jednání vedena vášněmi. Jediný Život se v této říši projevuje skrze formování těla astrálního. Rozdíly v jeho rozvoji rozeznáme zcela jasně, pokud porovnáme emocionální život žížaly, lenochoda a psa nebo kočky. Přesto jsou mnohé cykly, ovlivňující život zvířat pro nás záhadou, protože jsou velkolepé a vědou těžko vysvětlitelné. Jak například vědecky vysvětlit bez schopnosti zvířat se abstraktně dorozumívat a plánovat stěhování ptáků do teplých krajin, loveckou taktiku vlčí nebo lví smečky, nebo hromadnou sebevraždu přemnožených lumíků, z nichž většina, ale ne všichni, se vydá na pouť, která nevyhnutelně končí smrtí a umožní tak přežít těm, kteří zůstali? Přestože se nám v mnohém podobají, staří mudrci, obzvláště z východu, nás učí, že jejich duch ještě ve svém vývoji není individualizován. Zvířata mají společnou duši, která jim umožňuje jednat rozumněji, než jaké jsou jejich individuální schopnosti. Na rozdíl od minerálů a rostlin mají zvířata ještě větší schopnost díky svému pohybu využívat změn fyzického těla k přizpůsobování se měnícím se podmínkám i využívat energie ke svému přežití.

„Když dosáhla rozvíjející se Monáda velké stability formy ve mnohých nerostech, vyvinula se pak větší tvárnost (plastičnost) formy v říši rostlinné, kde ji spojovala s trvalostí organisace. Ještě s větším důrazem byla zvláštní charakteristika vyjádřena v říši živočišné, dostoupila pak vrcholu rovnováhy v člověku, jehož fyzické tělo je vytvořeno ze součástek rovnováhy velice labilní, umožňujících takto co nejširší přizpůsobování se, přece však udržováno jest pohromadě ústřední silou soudržnou, která vzdoruje všeobecnému rozkladu za nejrozmanitějších podmínek.“(A. Besantová, Odvěká moudrost)

Život a cykly člověka
Přestože, jak již bylo uvedeno, sdílí člověk mnohé své cykly s nižšími říšemi přírody, je nutné si uvědomit, že není vše, co je přirozené např. pro zvíře, stejným způsobem přirozené pro člověka. Již jsme připustili, že počátkem i koncem univerza i všeho v něm je Jedno, Absolut, Bůh, i to, že Jediný život, který z něho vychází se skrze mnohé formy do něho postupně vrací. Každá z etap evoluce má tedy své vlastní projevy, povinnosti i své vlastní prožití a aplikaci universálního řádu a tedy i zákona cyklů. Vše odpovídá dosažené úrovni vědomí. Člověku je vlastní rozum, i když podle všech mudrců pouze jeho nižší část. Díky rozumu máme možnost, jako první mezi známými živými tvory, být skutečnými pány svého osudu, být skutečným Individuem. Všechny předchozí říše jednají nevědomě v souladu se zákony přírody. Člověk, který má tyto epochy za sebou, díky rozumu, má schopnost obrátit vše ve zmatek, ale tím, jak se učí rozum používat, poznává sebe sama a své místo v přírodě. Opět se vrací ke své podstatě a přimyká se o své vlastní vůli k dodržování Zákona.

„Jest kontinuita života stejně jako kontinuita formy, a právě pokračující život, se stále větší mocí latentních předtím energií, uváděných v činnost podněty forem za sebou následujících – zachycuje a střádá v sobě zkušenosti, nabyté, pokud ve formách těch byl uzavřen, neboť zanikne-li forma, pak chová v sobě život právě jen tyto zkušenosti, a to větším množstvím nastřádané energie, hotov vlíti se do nových, od minulých forem odvozených tvarů a to i s touto nově získanou zvětšenou zásobou energie.“(A. Besantová, Odvěká moudrost)

Reinkarnace jako zákon přírody
„Ve smrtelné tělo se halí nesmrtelný, nevyčerpatelný a neohraničitelný duch. (Bhagavadgíta)
„Duch se nikdy nerodí a nikdy neumírá, a poněvadž se nezrodil, nemůže nikdy zemřít. Je věčný, neměnný a neumírá, když tělo umírá“ (Bhagavadgíta)

„Jako člověk odkládá starý šat a bere si nový, tak i duch odkládá vysílené tělo a vstupuje do těla nového.“ (Bhagavadgíta)

Aby život jako takový měl smysl je nezbytné, aby to, co bylo prožito, zůstalo zachováno. Žádná známá éra kromě té naší, nikdy nepopírala existenci Ducha a Duchovního světa jako příčiny světa našeho. Přesto i v naší době jsou popírači ve výrazné menšině. Protože svět forem a těl je svět na kterém provádíme orbu, setbu a sklizeň, je nutné, abychom s tím, jak rostou naše vnitřní potřeby a zkušenosti hledali nová pole, která nám poskytnou úrodu toho, co je pro nás v současném okamžiku nedostupné. Nemluvíme v tomto případě o jídle, ale o potřebách naší duše a Ducha. Vezmeme-li tedy kontinuitu Života jako skutečnost, což nám potvrzují mnozí, jejichž moudrost byla potvrzena dějinami, dává tato kontinuita smysl tehdy, je-li směřováním k dokonalosti, poznáváním sebe sama a návratem k našemu Otci-Matce.

Skrze reinkarnaci jako lidé procházíme cestou vedoucí k činům dobra a lásky, k činům, jejichž úsilí nesměřuje pouze k nám, k činům jejichž snahou je vytvořit lepší budoucnost. Učení o reinkarnaci nám dává možnost pochopit, že naším osudem je sbírat skrze mnoho životů nové zkušenosti a postupně zušlechťovat sebe sama. V tom nám pomáhá sama příroda tím, že cesta, po které kráčíme je určena a dána zákonem Dharmy. Zákon, který nás na této cestě udržuje a neustále nás vrací do správného směru, zákon Karmy, dává smysl samotné reinkarnaci.

Zákon Karmy „Stanoví že ve světě ducha přináší každá příčina odpovídající důsledek se stejnou pravidelností, s jakou ve fyzickém světě jeden a tentýž jev vždy vyvolává jeden a týž důsledek.“ (Helena P. Blavatská, Zákon příčin a důsledků vysvětlující lidský osud)

Svůj vlastní život si tak každý člověk vytváří sám z nesčetného množství svých vlastních činů, ať už se odehrávají na úrovni fyzické, energetické, emocionální nebo rozumové, protože na všech těchto úrovních vyvoláváme konkrétní důsledky, které se projeví ať už v tomto, nebo v příštích životech. Pokud toto nevnímáme, příčinou je pouze naše neznalost zákonů přírody a duchovního světa. To, o co se musíme v tomto našem evolučním okamžiku snažit, je rozvoj našeho morálního života. Nemusíme se zbavovat vášní, které jsme zdědili z našich zvířecích dob, ale musíme je transformovat. Lásku vášnivou musíme proměnit v nesobecký cit. Máme-li následovat zákony přírody, musíme vždy hledět před sebe, tam kde se nachází více lidského a méně živočišného.

„Cesta očištění od sobectví nese sanskrtský název „Karma-Joga“ od Karma-činnost a Joga-jednota. Vede stejným způsobem k očištění srdce, jde-li člověk po “dráze Moudrosti“ nebo po „dráze Náboženského cítění“. Vyžaduje, aby člověk ochotně platil svůj dluh, ve kterém se projevuje jeho Karma. Totéž klidné a pokorné splácení vlastního dluhu, vyjádřené v nezištné činnosti, je jediným klíčem ke štěstí na Zemi.“ (Helena P. Blavatská, Zákon příčin a důsledků vysvětlující lidský osud)

Jako lidské bytosti si musíme uvědomit, že tím, kdo může transformovat náš život je rozum a proto musí být naše činy rozumné. Tento rozum ale musí být spoutaný naší vůlí, naší disciplínou. Musí být naším sluhou, ne naším pánem. Protože jinak strávíme život prožíváním jeho intelektuálních hrátek a budeme míjet šance, které před nás klade zákon Karmy, který nás vede po cestě evoluce. Místo toho si vysloužíme trpké ovoce svých činů. Cílem cesty člověka je Člověk, dokonalý, nesobecký, žijící v harmonickém vztahu se sebou samým i vesmírem všech věcí a bytostí, které ho obklopují, Člověk, který nalezl sebe sama a odhalil, že „On jest ve všem a všecko jest v Něm.“(A. Besantová, Odvěká moudrost)

Ing. Miroslav Huryta

Read more...

ČLOVĚK A JEHO JMÉNO

Význam jména
Lidská jména jsou pravděpodobně stará jako lidstvo samo. Vždy bylo jméno symbolem a i česká tradice mu připisovala obrovský význam. Jméno představuje uvědomění člověka sebe sama, pochopení možností, kterých se mu skrze jméno dostává. Pojmenování člověka (nejen dítěte, ale i dospívajícího či dospělého) nesloužilo nikdy pouze k odlišení jednoho člověka od druhého. Znamenalo určitým způsobem oživení bytosti, která má naplnit svůj osud. Snad proto se také v některých krajích jméno šeptalo do ucha novorozenci, jinými slovy „vdechlo“, vždyť dech je spojován se životem. Nesmíme zapomenout ani na důležitost rodu, se kterým bývalo jméno spojováno.
Jméno mívalo i tajemný význam, proto se někde setkáváme s odporem prozradit své jméno cizinci. Často se jméno dítěte uchovávalo v tajnosti až do poslední chvíle, mnohdy nesmělo být vysloveno až do pokřtění. Někde se neprozradilo jméno ani třetí ani sedmý den po narození, protože se věřilo, že dítě bude prostořeké, nebo na sebe všechno poví.
Na druhou stranu, pokud někdy někdo chtěl vzít někomu volnost či lidskost, zbavil dotyčného jména, a tím ho ponížil na „ne-člověka“, ale na věc. Ať skrze označení číslem, písmenem v řadě, či pouhým obecným oslovováním.

První jména
Podle křesťanské a židovské tradice byli prvními lidmi Adam a Eva, kteří podle Bible dostali jméno od Boha. Adam pochází ze starohebrejského Hádám – „prsť“, „hlína“, „zem“ – byl stvořen z hlíny. Eva vzniklo z Havváh – „živá“, „životadárná“, ta, jež dává život. Tento příklad vysvětluje, že jméno by nemělo být pouhým módním prvkem (jak se často stává a znají to všechny současné generace), ale mělo by spojovat jedince se světem tím, že mu pomůže najít svůj úkol, své poslání.

Jaká tedy volili naši předci jména pro své děti?
Nebudeme konkrétně vyjmenovávat ani číst v kalendáři, podíváme se spíše na důvody, proč se lidé jmenují právě tak, jak se jmenují.
Naši předkové měli na mysli, aby jméno, které dostane jejich potomek, bylo pěkné, významné a šťastné. Často volili mezi jmény po jednom z předků. Zároveň se ale objevovala snaha, aby se vyhnuli pojmenování po zemřelém příbuzném, aby dítě také brzy nezemřelo. Samozřejmě se přihlíželo i na datum narození, protože panoval názor, že si dítě své jméno přineslo, že nebyla náhoda, že se narodilo v určitý den nebo v blízkosti dne, který byl např. zasvěcen jednomu ze světců. Nedoporučovalo se dávat jméno „pozpátku“, protože to by znamenalo neštěstí. Velmi časté je pojmenování po rodičích, prarodičích, kmotrech, významných příbuzných, ale také po dobrém příteli, po lékaři či knězi.
Pojmenování, dávání jména bylo jedním z mnoha rituálů na celém světě. Tak se setkáváme s obřady křestu, obřízky, postřižin (první ostříhání vlasů dítěte) nebo dospívání, při kterých dostalo dítě jméno, dárky a bylo začleněno do společnosti. Jménem člověk vstupoval do života a do světa.

Ing. Dana Gabrielová

Read more...

FILOSOFIE A FYZIKA

Věda už od svých počátků velmi ovlivňovala filosofický pohled člověka na svět, ve kterém žijeme. Fyzika v posledním století velmi změnila své základní pohledy na přírodu. Bohužel se stala pro mnoho lidí něčím neznámým, před čímž mají respekt a obavu.
Tento krátký článek není vyčerpávající vědeckou prací, ale snahou proniknout alespoň částečně pod povrch fyziky. Snahou zjistit, že mnoho závěrů, které vyplývají z fyzikálních výzkumů a jsou někdy pozoruhodné, jsou velmi blízké starým tradičním učením. Můžeme říci, že v našem století se ve fyzice odehrály dvě nejpřevratnější věci, které změnily pohled na svět. Jsou to - objevení teorie relativity a kvantové fyziky.
Teorie relativity
Na začátku dvacátého století se experimentálně zjistilo, že „na světě existuje maximální rychlost, kterou se může cokoliv pohybovat.“ Této maximální rychlosti se říká rychlost světla. Abychom si to trochu vysvětlili, uvedeme si příklad.
Představme si, že jedeme vlakem a sedíme na sedadle. Kolem našeho sedadla prochází uličkou pan Novák ve směru jízdy. Po silnici, která vede podél kolejí jde pan Konečný opačným směrem. Vlak jede rychlostí 60 kmh-1 a oba pánové rychlostí 5 kmh-1.

Pokud budeme chtít určit rychlost obou pánů z pohledu sedícího pozorovatele, pak pan Novák (jedoucí také vlakem) se pohybuje rychlostí 5 kmh-1 vůči sedícímu pozorovateli a pan Konečný rychlostí 55 kmh-1 opačným směrem (rozdíl rychlosti vlaku a rychlosti pana Konečného). A právě v tomto místě se objevuje velmi podivná věc. Pokud bychom neměřili rychlost pánů, ale rychlost dvou světelných paprsků letících stejným a opačným směrem, naměřili bychom stejně velikost rychlosti - rychlost světla.
Tento experiment byl opravdu provedem (v laboratořích, ne ve vlaku) a výsledek fyziky velmi překvapil. Pan Albert Einstein přišel tedy s teorií - všechno se ve vesmíru pohybuje pouze omezenou rychlostí a maximální rychlostí je rychlost světla. Když toto vše sepsal do rovnic, zjistil, že příroda je sestavena podle zákonů, které říkají: „Prostor a čas jsou relativní.“ Z toho vyplývá , že například čas plyne různě rychle na místě, které se vůči nám pohybuje nebo stojí. Tato „změna plynutí času“ je samozřejmě pozorovatelná jen při vysokých rychlostech - při našich pozemských rychlostech je zanedbatelná.
Abychom ještě trochu vysvětlily tuto teorii, uvedeme si příklad ze života částice „mezon mí.“ Tato částice vzniká (rodí se) při dopadu kosmického záření na povrch atmosféry naší Země. Má velmi krátkou dobu života a rozpadla by se (zemřela) dříve, než by dosáhla povrchu Země. A přesto je možné naměřit dopad této částice na povrch Země. Je to možné vysvětlit právě díky „relativistickému“ prodloužení času - délky života částice.
Tento příklad délky života jedné mikročástice nás přivádí přirozeně k otázce délky našeho života. Pokud se nyní podívame na čas z tohoto pohledu, přestává mít absolutní hodnotu, ale stává se něčím, co je ovlivňováno prostředím, ve kterém žijeme. Uvědomíme si, že stejnou radu nám dávají už stará slova Siddhathy Gótamy Buddhy:
Kdo nahlédl, že svět je jako bublina a v podstatě přeludem,
ten je mimo zorné pole knížete smrti. (Dhammapadam)
Pokud doopravdy upřímně a bez předsudků přemýšlíme o teorii relativity, dojdeme ke stejným závěrům - člověka omezuje čas jen tehdy, když sám chce, aby ho omezoval. Závisí pouze na člověku, jak si bude svůj čas řídit, neboť je relativní.

Kvantová fyzika
Druhou tajemnou částí fyziky našeho století je kvantová teorie. Kvantum znamená určité množství. Kvantová fyzika pojednává o vlastnostech (kvantech) částic mikrosvěta - o energii, hybnosti atd. Na začátku vzniku této teorie, byly opět experimenty - nebylo možné vysvětlit proč například látky vyzařují jen na určitých čárách spektra (jen určitou barvou - například helium, neon); jevy fotoefektu nebo záření černého tělesa atd.
Klasická fyzika, která byla známa už od Isaca Newtona, nedokázala na tyto otázky odpovědět. Dívala se na částice mikrosvěta jako na kuličky, které kolem sebe krouží a narážejí na sebe. Uzrál čas, aby se proniklo hlouběji do tajů našeho světa a změnily se úplně pohledy na přírodu. Zjistilo se, že pohled na mikročástice, jako na kuličky, které mají v určitém čase určitou polohu, je chybný. Nový pohled zavedl termín „vlnová funkce,“ která má zhruba význam pravděpodobnosti, že se v některém bodě v danou chvíli částice nachází. To znamená, že částice je s pravděpodobností 75% v jednom místě, ale z 25% je jinde.
Postupně se objevovaly různé zákony, které se velmi podobaly učení starých filosofů. Například se zjistilo, že je „pokus závislý na pozorovateli.“ Co to znamená? V původní klasické fyzice bylo jedno, zda pozorovatel pozoroval pokus zprava nebo zleva. V kvantové fyzice už záleží na tom co a jak pozorovatel měří. Experiment už nelze oddělit od pozorovatele, neboť se pozorovatel stává jeho součástí.
Obecně nám tento pincip připomene velmi staré učení z tibetského textu Hlas ticha, který do západního světa přinesla Helena Petrovna Blavatská:
Tato zem, učedníku, je Obydlím bolu, ve kterém jsou na stezce těžkých pokušení umístěny rozličné pasti, aby svedly tvé Já oklamané iluzí zvanou „Velké Kacířství,“ což je víra, že je tvá duše odloučena od Jednotného Já, Universálního nebo nekonečného. (Hlas Ticha)
Oba pohledy poukazují na to, že pokud se člověk necítí součástí okolního světa, necítí za něj odpovědnost a neváží si ho - nemůže ho ani pochopit a často se cítí osaměle. Pokud dnes mluvíme o ekologii, jako nové vědě, musíme si uvědomit, že její kořeny jsou ukryty už v dávných učeních stejně jako uvnitř přírodních zákonů.

Svět dualit
Náš svět je světem, ve kterém ke všemu existuje protiklad - teplo a zima, noc a den, muž a žena. V kvantové teorii se tento dualismus projevuje velmi silně - dualismus částice a vlna. Co to znamená? Částice se v určitých situacích projevuje jako hmotná kulička a v jiných jako vlna.
Pokud si například vezmeme zdroj částic (bodový) a dáme před něj stínítko se dvěma otvory a za stínítko promítací plochu, objeví se interferenční obrazce, které ukazují na chování částice jako vlny.

V místě, kam přijdou maxima amplitudy vlny se výsledná intenzita dopadu zdvojnásobí. V místě, kam přijdou dvě opačné amplitudy bude výsledná amplituda nulová (viz obrázek). Naopak charakter částic, jako hmotných kuliček se projeví například při nárazu na atom. Je těžké si představit, jak se může částice chovat dvěma tak odlišnými způsoby. Tento zjednodušený popis obsahuje velmi důmyslné matematické konstrukce.
Dostáváme se tak k moudrosti filosofa Pythagory, který říkal: „Všechny věci jsou čísla.“ To znamená, že každá věc má svou Ideu, podle které je vytvořena. Pokud chceme poznat tuto věc, pak nestačí zůstávat na povrchu a studovat pouze vlastnosti postřehnutelné smysly, protože nás smysly často klamou. Musíme objevit skryté Číslo, nebo Ideál, jak mu říkal filosof Platón.

Osud nebo náhoda
V klasické fyzice existovala představa, že je možné na základě rovnic pro mikročástice předpovědět přesně jejich budoucnost (polohu, rychlost,okamžik srážky s jinou částicí) - pokud by si někdo dal práci a propočítal by tisíce rovnic. To u některých lidí vzbuzovalo fatalistický pocit, že je vlastně vše předurčeno a člověk pak už jen prochází cestu, která je mu přesně vytyčena přírodními zákony. Tato představa ale musela padnout s příchodem kvantové fyziky, protože se zjistilo, že už v základních zákonech pro mikrosvět se musí mluvit o pravděpodobném chování částic nebo o tendencích částic spíše než o přesném chování. Heisenbergův princip neurčitosti se dá přibližně vyjádřit slovy: jestliže měříme rychlost částice velmi přesně, pak už nemůžeme přesně určit polohu. Jestliže přesně určujeme polohu částice, pak už nemůžeme přesně určit rychlost. Přesná znalost jedné veličiny vylučuje přesnou znalost druhé.
Tyto koncepce velmi připomínají staré indické učení o Dharmě a Karmě. Pokud Dharma jsou všechny zákony, kterými se řídí vesmír, pak Karma je schopnost člověka kráčet po této cestě zákona a žít v souladu s přírodou. Pokud Karmu přeložíme jako zákon akce a reakce, pak říká, že pokud se něco neřídí zákony přírody, vyvolává akci. Reakcí je potom bolest, kterou způsobí například nemoc, protože člověk nedodržoval zákon hygieny.
Svoboda výběru, která je zakódována už do mikrosvěta, se projevuje jako možnost člověka vybrat si svou cestu a nést důsledky svého jednání. U částic se této svobodě výběru říka pravděpodobnost.

Jednota v mnohosti
V dnešním světě nedorozumění a nesnášenlivosti je příjemné vidět, jak se vyvíjí snaha po sjednocení všech druhů přírodních sil do síly jediné, která by popisovala všechny zákonitosti. Dnes existují čtyři základní síly (nebo interakce): gravitační, elektromagntická, silná a slabá. Popisují děje na základě přitažlivosti mezi dvěma hmotnými tělesy, na základě elektrických a magnetických jevů a na základě jevů, které se odehrávají v jádře atomu. Existuje snaha sjednotit tyto síly do obecné síly, která by popisovala všechny děje přírody. Na konci minulého století se to podařilo například se silami elektrickými a magnetickými.
V teorii relativity se sjednocují dvě veličiny, které pro běžné chápání jsou téměř nespojitelné - prostor a čas. Vytvářejí veličinu jednu - časoprostor.
Doufejme, že stejně jako fyzici, budou o jednotu usilovat i lidé mimo svět fyziky. Staré tradice vždy tvrdily, že jednota existuje a že všechny cesty vednou ke společnému vrcholu. Krishna v indickém textu Bhagavadgítě vyslovuje naději lidí, když říká:
Věz, že na konci každé cesty čekám Já,
neboť všechny cesty jsou  Moje cesty! (Bhagavadgíta)

Vědění a moudrost
Poté, co jsme v krátkém povídání probrali některá témata z fyziky, se možná někteří z nás právem zeptají: K čemu jsou tyto vědomosti dobré? Vždyť bez znalostí kvantové fyziky by nikdy nebyly sestrojeny jaderné zbraně a dnešní ekologická nerovnováha by nenastala, pokud bychom žili prostě a bez vynálezů. Na druhou stranu je zřejmé, že to byla právě věda, která dokázala vytrhnout alespoň některé oblasti ze strachu z hladu. V historii překonávala temné části dějin a pomáhala člověku se vždy narovnat a odhodit slepotu pověr.
A tak vždy, když šlo dohromady technologické vzdělání a vzdělání ducha, člověk z toho měl prospěch. Pokud se rozvíjela pouze technologie, člověk často v důsledku tohoto rozvoje trpěl. Slova starého čínského mudrce Lao-ć to potvrzují:
Kdo je moudrý, není učený,
kdo je učený, není moudrý.
Povolaný neshromažďuje.
Čím více dělá pro druhé,
tím více má.
Čím více dává druhým,
tím většíje jeho bohatství. (TAO-TE-ŤING)

Mgr. Aleš Gabriel

Read more...

PROČ POTŘEBUJEME FILOSOFICKOU OPORU V BIOLOGICKÉM VÝZKUMU?

Pokud bylo 19. a 20. století obdobím velkého rozvoje techniky, pokroku od parního stroje k elektřině a konečně k mikroprocesorům a telekomunikacím, pak konec 20. a začátek 21. století přináší velký zájem o výzkum v oblasti biologie.
Filosof a biologie. Pokud tento vztah chápeme v tom nejširším slova smyslu tzn. filosofie jako láska k moudrosti a biologie jako věda o životě ve všech jeho projevech, pak existuje několik základních východisek, axiomů, které nám přinášejí oporu.: Příroda je živá bytost, člověk je její součástí a v něm jsou obsaženy v malém zákony přírody, vše existuje v jednotě, která je řízena Bohem. Toto široké a komplexní pojetí biologie není zdaleka většinovým pohledem a převažuje mechanické chápání zákonů přírody, které odpovídají jednomu stroji, který je sice neobyčejně komplikovaný, ale je to stroj. Tento pohled je velmi problematický, neboť vnímá Přírodu jako něco, co lze snadno ovládat, pokud nejdeme ty správné páčky. A pak neexistuje to nejdůležitější - potřeba Přírodu vnímat, chápat a SPOLUPRACOVAT s ní.

Jak vystavět základy nejen nové „filosofické“ biologie, ale všeobecně nové vědy můžeme najít v Základech akropolitánského ideálu.:
„Cesta Vědy musí na začátku odstranit všechna tabu typická pro pomíjivé módy a nesmí kategoricky popírat to, co neví nebo nemůže dokázat. Především musí cítit svobodného ducha, následujíc tímto cestu pokrokového přibližování k pravdě. Věda nevytváří to, co objevuje, nýbrž znovu objevuje věčné zákony přírody. Nesmí ničit, právě naopak, hledat prostředky k podpoře budování lepšího světa.“
 „...Je potřeba Nová Věda, která nebude pokládat za důležité pouze provádění experimentů, nýbrž také představivost. Filosofická věda, která bude čestně hledat pravdu o Základních Zákonech, jež řídí Universum, než aby hledala novou barvu, která podnítí zájem zákazníků o další z mnoha zubních past. Aby nesloužila těm, kteří nejlépe platí, nýbrž těm, kteří ji nejvíce potřebují. Humanistická Věda, která nepopírá člověka, ani Přírodní Harmonii ani Boha. Neboť poznání není v rozporu s vědomostmi, nýbrž je dostupnou formou veškeré Moudrosti. Věda, která se dostane ke všem a bude všem prospěšná, nebude naši planetu ani ohrožovat, ani znečišťovat...“. „ Kdyby se to, co se utrácí na politikaření, v průběhu století vynaložilo na výzkum, dávno bychom zvítězili nad rakovinou a hladem.“

V jaké fázi rozvoje biologie se nyní nacházíme? Teprve před několika lety byla přečtena kompletní genetická informace člověka a již dříve genetické kódy mnoha baktérií, rostlin a živočichů, zvláště těch, které člověk používá k biologickému výzkumu. Na řadě jsou další organismy a nic nebrání tomu, aby se to udělalo. Je jen otázkou několika let, kdy se vše zdaří a budeme vlastnit knihovny genetických informací všech žijících a některých i již vyhynulých organismů. Byla takto přečtena a zaznamenána posloupnost jednotlivých strukturních kamenů deoxyribonukleové kyseliny, kterou uchovává každá buňka ve svém jádře  a na základě, které je schopna před rozdělením tuto genetickou informaci zdvojit a předat neporušenou do dceřinné buňky. Na základě této konkrétní genetické informace můžeme odhalit některé nové geny, můžeme říci, která bílkovina je určitým úsekem kódována, ale vcelku známe funkci a význam jen u zlomku s celého množství genetických informací. Je to stejné jako kdybychom měli ohromnou knihovnu čítající milióny svazků, které sice všechny používají písmena, ale u naprosté většiny ani netušíme o čem píší a ani nestihneme všechna jednotlivá slova přečíst.  Zrodil se nový obor, který se někdy nazývá bioinformatika, kdy se do výzkumu zapojí výkonné počítače, které porovnávají jednotlivé struktury, hledají podobnosti genů mezi jednotlivými organismy a snaží se odhalit jejich genetickou příbuznost. Vlastníme gigabajty informací, ale víceméně nevíme co si s nimi počít. Každý je trochu rozumný vědec dobře chápe, že tyto informace jsou pouze začátkem.

Další větev biologického výzkumu kráčí směrem k poznávání jednotlivých genů – tedy úseků genetické informace, které mají určitou funkci. Jejich jednoduchým příkladem je gen, který nese informaci pro výrobu inzulínu. Geny o dosud neznámé funkci se vkládají do genetických informací např. jednoduchých bakterií nebo buněk pěstovaných v kultuře a sledují se změny v chování buněk po vložení nové informace, budou buňky lépe nebo hůře růst, změní se jejich barva, budou schopny produkovat některé jiné látky atd…. Tímto způsobem se vyšlechťují geneticky upravené odrůdy rostlin a chovaných zvířat, tak aby člověk získával vyšší výnosy, tak aby byly zemědělské plodiny odolnější vůči nemocem. Tak jíme geneticky upravené potraviny, používáme léky připravené metodou genetického inženýrství. Již existují metody, kterými lze „zapnout“ nebo „vypnout“ fungování nějakého genu. Lze například vypnout gen, který usnadňuje množení buňce nádoru a tak zpomalit její růst nebo jí dokonce zahubit, ale stejnou metodou lze také buňku povzbudit k rychlejšímu dělení. A tyto metody, které ještě před několika lety byly v rukou několika špičkových laboratoří na světě, dnes může napodobit jakýkoliv šikovný vysokoškolský student s průměrně vybavenou laboratoří. V současném okamžiku tyto pokusy probíhají ve stovkách možná tisících laboratoří a jen částečně jsou regulovány. Kdokoliv si může nechat komerčně vyrobit určitou část genu a nechat si ji poslat poštou za cenu řádově desítek euro. Pak ji lze vnést do jiného organismu, většinou jen na úrovni virů, bakterií a jednotlivých buněk.
Dalším v mnoha médiích probíraným problémem je klonování, v tomto okamžiku již opředeném mnoha nepřesnostmi. V biologickém slova smyslu je klon soubor geneticky zcela identických jedinců. U mnoha druhů živočichů v průběhu množení dochází pravidelně k tvorbě takovýchto klonů a dokonce i u člověka existuje příklad klonu a to jsou jednovaječná dvojčata. V posledních letech dochází ke stále častějším pokusům o klonování totožných jedinců z kterékoliv jaderné buňky. Většina těchto výzkumů je vedena čistě egoistickými pohnutkami. Důsledky takového nekontrolovaného výzkumu mohou být skutečně fatální.
Avšak tyto snahy nelze jednoduše odsoudit nebo zakázat. Příroda také není nehybná a mnoho genetických změn probíhá spontánně a každodenně, čím menší organismus tím, je přirozeně proměnlivější a přizpůsobivější různým změnám životního prostředí. Avšak otázkou samozřejmě zůstává hranice, která by se neměla za současného stavu chápání Přírody překračovat.

Mnoho vědců vnímá velmi intenzivně, že musí existovat určité principy a pravidla, která nelze překračovat, že nelze zasahovat do přírody způsobem, o jehož důsledcích máme jen velmi matné vědomosti. Málokdo jistě považuje za morálně pochybené, pokud inzulín, který zachraňuje milióny lidských životů, vyrábí ve velkém bakterie, které to naučil člověk, tím, že do jejich genetické výbavy vložil gen pro inzulín. Dřívější způsob, kdy se inzulín získával extrakcí z tisíců prasečích slinivek břišních, jistě mnohým přijde mnohem nemorálnější. A takovýchto příkladů bychom mohli nalézt desítky.
Biologický výzkum nám umožnil diagnostikovat některé dědičné choroby ještě před narozením dítěte a takové těžce poškozené dítě se nemusí narodit. Umožnil nám odhalovat zločince na základě DNA. Umožňuje nám vyrábět řadu léků, které by jinak byly velmi drahé a těžko dostupné…, ale zatím skýtá více rizik a nebezpečí než užitku.
Existují již příklady genové terapie používané v prvních pokusem na lidech, které probíhají na první pohled naprosto obyčejně, např. pacient s těžkou vrozenou poruchou imunity, která je neslučitelná se životem dostane prostřednictvím nosního spreje lék. Tento lék jsou virové částice, které nesou chybějící gen, viry se dostanou do krve a tak jak je jejich přirozeností zabydlí se přímo v jádře buňky, kam předají celou svojí genetickou informaci a lidské buňky podle tohoto vzoru začnou produkovat to, co jim dosud chybělo. Metody podání a jednotlivých nosičů genů se stále zdokonalují, takže již těmito metodami lze dosáhnout jasného výsledku. Ale…, stále víme příliš málo a přestože je tento výzkum veden altruistickými pohnutkami, oplývá jen velmi malou pokorou před zákony přírody a stále malým pochopením a výsledky se dostavují. Jeden z takových výzkumů byl zcela zastaven kvůli výskytu leukémií u takto léčených pacientů.

Stačí respektovat jednoduchá pravidla a všechny biologické výzkumy získávají jasnější rámec. Snažit se pouze o to, co člověku skutečně prospívá, zbavuje ho utrpení a zároveň nenarušuje přírodu. Nemusíme používat pokusná zvířata na testování rozličných typů kosmetiky, ale bohužel při testování léků se nelze zcela obejít bez pokusů na zvířatech ve fázi vědy, která nyní existuje. Pokud jsou tyto prováděny za důstojných podmínek, bez zbytečného utrpení jsou ospravedlnitelné.
Toto vše je jen několik málo příkladů, které poukazují na to, že věda nemůže existovat bez své osy, bez duchovního impulsu, který ji dává směr a zamezuje extrémům. Ve vědě není ani tak častým motorem hromadění majetku, ale velmi častým negativním fenoménem je ukojení vlastní ješitnosti, pýchy a egoismu – „tento objev jsem provedl já první“. Tento egoismus může překonávat jen vědec – filosof, člověk, pro kterého je věda jen jedním z prostředků dosažení moudrosti, která se nikdy nemůže uplatňovat na úkor něčeho nebo někoho. Pro další století tedy existuje obrovská výzva, která požaduje nalezení filosofické osy nejen v biologii, ale v kterékoliv oblasti vědy.
MUDr. Lucie Šrámková

Read more...