ČLOVĚK A JEHO JMÉNO

Význam jména
Lidská jména jsou pravděpodobně stará jako lidstvo samo. Vždy bylo jméno symbolem a i česká tradice mu připisovala obrovský význam. Jméno představuje uvědomění člověka sebe sama, pochopení možností, kterých se mu skrze jméno dostává. Pojmenování člověka (nejen dítěte, ale i dospívajícího či dospělého) nesloužilo nikdy pouze k odlišení jednoho člověka od druhého. Znamenalo určitým způsobem oživení bytosti, která má naplnit svůj osud. Snad proto se také v některých krajích jméno šeptalo do ucha novorozenci, jinými slovy „vdechlo“, vždyť dech je spojován se životem. Nesmíme zapomenout ani na důležitost rodu, se kterým bývalo jméno spojováno.
Jméno mívalo i tajemný význam, proto se někde setkáváme s odporem prozradit své jméno cizinci. Často se jméno dítěte uchovávalo v tajnosti až do poslední chvíle, mnohdy nesmělo být vysloveno až do pokřtění. Někde se neprozradilo jméno ani třetí ani sedmý den po narození, protože se věřilo, že dítě bude prostořeké, nebo na sebe všechno poví.
Na druhou stranu, pokud někdy někdo chtěl vzít někomu volnost či lidskost, zbavil dotyčného jména, a tím ho ponížil na „ne-člověka“, ale na věc. Ať skrze označení číslem, písmenem v řadě, či pouhým obecným oslovováním.

První jména
Podle křesťanské a židovské tradice byli prvními lidmi Adam a Eva, kteří podle Bible dostali jméno od Boha. Adam pochází ze starohebrejského Hádám – „prsť“, „hlína“, „zem“ – byl stvořen z hlíny. Eva vzniklo z Havváh – „živá“, „životadárná“, ta, jež dává život. Tento příklad vysvětluje, že jméno by nemělo být pouhým módním prvkem (jak se často stává a znají to všechny současné generace), ale mělo by spojovat jedince se světem tím, že mu pomůže najít svůj úkol, své poslání.

Jaká tedy volili naši předci jména pro své děti?
Nebudeme konkrétně vyjmenovávat ani číst v kalendáři, podíváme se spíše na důvody, proč se lidé jmenují právě tak, jak se jmenují.
Naši předkové měli na mysli, aby jméno, které dostane jejich potomek, bylo pěkné, významné a šťastné. Často volili mezi jmény po jednom z předků. Zároveň se ale objevovala snaha, aby se vyhnuli pojmenování po zemřelém příbuzném, aby dítě také brzy nezemřelo. Samozřejmě se přihlíželo i na datum narození, protože panoval názor, že si dítě své jméno přineslo, že nebyla náhoda, že se narodilo v určitý den nebo v blízkosti dne, který byl např. zasvěcen jednomu ze světců. Nedoporučovalo se dávat jméno „pozpátku“, protože to by znamenalo neštěstí. Velmi časté je pojmenování po rodičích, prarodičích, kmotrech, významných příbuzných, ale také po dobrém příteli, po lékaři či knězi.
Pojmenování, dávání jména bylo jedním z mnoha rituálů na celém světě. Tak se setkáváme s obřady křestu, obřízky, postřižin (první ostříhání vlasů dítěte) nebo dospívání, při kterých dostalo dítě jméno, dárky a bylo začleněno do společnosti. Jménem člověk vstupoval do života a do světa.

Ing. Dana Gabrielová