DUŠE V JAZYCE A JAZYK DUŠE

Duše v jazyce
Každý, kdo se ponoří do studia fenoménu „Duše“, zjistí, že se tento pojem objevuje v obrovském množství textů, ale ne vždy znamená totéž. Tento oživující princip, který není viditelný na první pohled a je spíše nehmotný než hmotný, se objevuje nejen ve vztahu k člověku, ale můžeme také mluvit o duši určitých míst, o duši předmětů, o duši zvířat, rostlin, minerálů, o duši celých národů a dalších...V této práci se budu věnovat především duši člověka, protože, jak uvidíme, ani tento pojem není jednoznačný a lehce postižitelný.

Duše jako Psýché
Takto duši definuje H. P. Blavatsky v Glosáriu. Říká: "Je to souhrn našich afektivních fenoménů a projevů nižšího rozumu, Kama Manasu, v celé jejich škále a rozmanitosti, od těch nižších až po ty vznešenější."

Duše jako Duch
H.P. Blavatsky k termínu Duch říká: "Mluvíme-li tedy o nesmrtelné Duši, máme na mysli právě onu duchovní část člověka, která je nepomíjivá a ‚obléká si tělo’ v průběhu inkarnací."
Je ale také zřejmé, že nemůžeme, a ani nechceme vytvořit dvě ostře oddělené škatulky, neboť tím bychom se ještě více přiblížili současným slovníkovým výkladům, které duši definují buď jako hmotnou část těla, nebo jako zásadně nehmotnou entitu. Fenomén Duše je mnohem složitější. Naše psýché je mostem mezi tělem a duchem. Z velké části patří hmotnému světu, ale setkává se s oblastí Ducha právě v okamžiku, kdy dosahuje úrovně Lidského Já. Často i autoři, kteří píšou o duši z více psychologického aspektu, usilují právě o jeho dosažení, ať už tento proces nazývají jakkoli. Dále například v taoismu se říká, že viditelný vesmír je emanací Tao, v němž byly Yin a Yang úzce propojeny v jeden nediferencovaný dech (Khi), který nazýváme prvotní dech. Člověk se sestává z Yin a Yang, jež jsou vlastně nebeským a pozemským „dechem“, konkrétně se odrážejí ve vyšší duši, Chuen, jenž je nebeská, a nižší duši, P´o, jenž je pozemská.
Jednoznačný není ani pojem „Duch“. H.P.Blavatsky dále v Glosáriu uvádí:
Náš problém je tedy zdánlivě pouze jazykový: natolik jsme si zjednodušili náš každodenní jazyk a přetechnizovali jej, že nám nedává možnost vystihnout jemné stavy a odstíny našeho duševního života, našeho prožívání, dokonce ani rozdíly v „běžných“ emocích, a už vůbec ne duchovní a metafyzické úrovně. Překladatelé tak nerozlišují pojmy „duch“ či „duše“a už vůbec ne nějaké jejich další úrovně, neboť jim často ani příliš nerozumí a nevidí mezi nimi nějaký rozdíl.
Ale jazyk je pouze odrazem našeho způsobu života a toho, jakou hodnotu těmto věcem přisuzujeme. Jestliže dokážeme vytvořit či převzít desítky nových slov spojených s počítačovou technikou, kterou považujeme ve svém životě za důležitou (a mnozí za nepostradatelnou), a naopak slova, jimiž chceme vyjádřit prostý a upřímný cit, nám chybí, je to pouze odraz hodnotového žebříčku dnešního lidstva.

Jazyk Duše
Setkáváme se tedy s fenoménem, který překračuje omezení našeho hmotného světa i rozumu, a tím i naše jazykové možnosti. Starodávní mudrcové se proto raději uchýlili k transcendentnímu jazyku mýtů, podobenství nebo symbolů, prostřednictvím nichž se snaží duše projevit a oslovit toho, kdo umí „číst“.

Mytologie
Zřejmě nejznámějším mýtem o duši – psýché, je ten, který známe pod názvem Mýtus o Psýché (někdy se uvádí Amor a Psýché, u nás vyšel tento příběh pohádkově zpracován s názvem „O princezně Duši“). Jeho autorem je římský spisovatel afrického původu Lucius Apuleius, který jej zařadil do své knihy Metamorfósy neboli Zlatý osel. Psýché je krásná dívka, do níž se zamiluje Amor, žije s ní, aniž by ho kdy směla spatřit. Ona však podlehne pokušení a pochybnostem, chce spatřit fyzickýma očima to, co není možné jimi vidět, a tak Amora ztrácí. Aby znovu dobyla svou vyšší část, musí podniknout dlouhé putování, překonat nejrůznější zkoušky, sestoupit až do podsvětí a vyjít zase ven. Poté se opět setkává s Amorem, stává se jeho ženou, na Olympu je jí dovoleno se napít ambrosie, čímž se stává nesmrtelnou. Jinými slovy Psýché poznala sebe sama, ovládla své nižší složky a dobyla to věčné a nadčasové.
Podle psychologického klíče všichni hrdinové procházejí v mýtech cestu poznání sebe sama, odhalení své duše. Jejich cesty jsou podobné cestám Psýché. Symbolem dosud neprobádané psychy bývá temný a hustý les, rozbouřené moře nebo spletitý labyrint, symbolem bojů s neřestmi, vášněmi a pudy jsou boje s draky, obry a nejrůznějšími obludami, nad nimiž hrdinové vítězí. Nejtěžší zkouškou bývá sestup do podsvětí, případně na mořské dno, který představuje sestup do nejtemnějších a nejskrytějších zákoutí naší psýché neboli dokonalé poznání sebe sama. Vítězný je samozřejmě pouze tehdy, když se hrdina vrací z podsvětí zpátky na zem. Symbolem povznášení duše je stoupání na vysoké hory, cesta do nebe nebo přímo let.
Jedním z autorů, který takto přistupoval k výkladu mýtů, byl švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung. Ve své knize „Člověk a duše“ říká: „Ve výzkumu mýtů jsme se dosud stále spokojovali se solárními, lunárními, meteorologickými, rostlinnými a jinými pomocnými představami. Dosud jsme si téměř vůbec nepřipustili, že mýty jsou v první řadě psychické projevy, které zobrazují podstatu duše...Mýtus hrdiny je především vlastní obraz hledající touhy nevědomí, které tak neukojeně a jen zřídka utišitelně touží po světle vědomí. Avšak vědomí, jemuž stále hrozí, že bude svedeno vlastním světlem a se stane vykořeněnou bludičkou, touží po léčivé síle přírody, po hlubokých zdrojích bytí a po neuvědomělém společenství s životem v jeho nesčíslných podobách.“
Hrdinům často radí žena, kterou milují, nebo Bohyně, která si oblíbila je. Je symbolem nesmrtelné Duše, která jistým způsobem neustále „bdí“ nad těmi, kteří se snaží ji odhalit a naslouchat.

Symboly
V hmotném světě najdeme řadu prvků, které díky svému vzhledu, povaze, chování a vnitřnímu bytí symbolizují duši. Snad některý z nich osloví naši intuici a umožní nám proniknout více do hloubky mystéria...
Motýl – zázračná přeměna z ošklivé housenky a nevzhledné kukly na nádherného motýla, který má schopnost létat, symbolizuje duši, která se probouzí a získává schopnost létat. Jeho řecký název je také psýché. Stejně jako ona je nestálý, přelétavý a křehký. Jako symbol proměnlivé psýchy ho nacházíme například na jednom z tarotů, kde pije nektar z pramene života v podobě tří lotosových květů. Je rovněž symbolem naší nesmrtelné Duše, a proto býval znázorňován na náhrobních kamenech jako symbol osvobození se Duše od hmoty a její vzestup.
Jetel – mysticky je emblémem Trojice. Dle H. P. Blavatské má symbolický význam: mystérium Tří v Jednom... Jetel byl rostlinou Ducha, Duše a Života.
Kadidlo – symbol „nadpozemsky příjemné vůně svatosti“. Bylo používáno téměř ve všech starodávných kulturách. Jeho kouř stoupající k nebi symbolizoval vzestupnou cestu duše při modlitbách či obřadech, které vždy doprovázela vůně kadidla, při pohřebních rituálech cestu Duše opouštějící tělo.
Kůň – kromě jiné symboliky se ve spojení s duší se objevuje u sibiřských a středoasijských šamanů, kterým pomáhá, aby jejich duše opustila tělo a vydala se na extatickou cestu.
Včela – byla spojována s pracovitostí a neutuchajícím úsilím, s moudrostí, s čistotou a cudností. Pro orfiky byla včela prototypem duše, zvláště v procesu individualizace a sjednocení, který zaznamenává život v roji a jímž procházejí duše, které vznikají z Božské Jednoty.
Podle křesťanské tradice pro toho, kdo ji viděl ve snu, byla předtuchou blízké smrti – odlétající Duše. Naopak, když včela vletěla mrtvému do úst, ožil.
Měsíc – odpovídá ženskému principu stejně jako psýché. Plutarchos ve svých Mystériích o Isidě a Osiridovi říká, že v člověku existují: duch, inteligence nebo nous, duše nebo psýché a tělo nebo soma. ze sjednocení dvou prvních se rodí rozum, ze sjednocení dvou posledních se rodí vášeň. Země poskytla tělo, Měsíc duši a Slunce duch.
Myš – přirovnává se k duši, která dokáže tichounce a nenápadně zmizet jako dech života z umírajícího, nebo k duši, která může v noci opustit spící tělo a zase do něj vrátit. Na západě byly později myši (i potkani) vnímány velmi negativně, zatímco východní kultury obě tato zvířata spíše uctívala. Například myš (někdy se uvádí potkan) byla jízdním zvířetem indického boha moudrosti Ganeshi.
Pták – s ním je spojena velmi bohatá symbolika díky jeho schopnosti létat – symbolicky překonávat horizontální úroveň. Nízký let se ovšem vztahuje k vášnivé duši, vysoký let k duchovní duši. Konkrétními ptáky spojovanými s duší jsou:
Kukačka – byla mnohými národy pokládána za „ptáka duše“, také věšteckého ptáka nebo posla jara, přeneseně znovuzrození. Byla atributem bohyně Héry, která ji měla na svém žezle. V Tibetu byla symbolem Avalokitezvara.
Páv – křesťanství ho přejalo jako symbol nesmrtelnost a neúplatnosti duše, převzalo starý alchymistický poznatek, podle něhož je ocas páva korunkatého syntézou všech barev a emblémem universálnosti.
Sokol – symbol duše ve starodávném Egyptě.
Vlaštovka – také posel jara, znovuzrození. Ve středověku se její hlas porovnával s hlasem duší, které se kají ze svých hříchů.
Ryba – stejně jako motýl je symbolem duše – psýché se schopností vzestupu k tomu duchovnímu. Je to jistý druh „ptáka z nižších oblastí“, emblém oběti ve vztahu Nebe – Země. Na některých zobrazeních bývá okřídlená.
Stín – je jako by dvojníkem člověka a je chápán jako odraz duše. (Mnohé jazyky mají stejné slovo pro obraz, duši a stín). V některých bájích ztratit stín znamená ztratit duši. Ten, kdo nevidí svůj stín nebo na něj vstoupí, je předurčen zemřít. Jde rozhodně o duši pozemskou, protože v jiných podobenstvích jsou věci nebo některé činnosti na tomto světě chápány jako hra stínů, která je odrazem Idejí a nebeských archetypů.
Zajíc – bývá spojován s Měsícem. V symbolice se nerozlišuje zajíc a králík. Někdy bývá spojován také s duší. Objevuje se zvláštní zobrazení třech zajíců v kruhu, přičemž jejich uši tvoří trojúhelník.
Zrcadlo – podle legend odráží duši člověka jako jeho životní sílu. Říká se, že v evropské tradici si jeho symbolika někdy protiřečí: na jedné straně je symbolem hýřivosti, rozkoší a sebelásky, ale na druhé ctnosti sebepoznání, pravdy a moudrosti. Ve skutečnosti může znamenat obojí a hezky to vystihuje podobenství o zrcadlu – duši, které můžeme natočit různými směry a které podrobněji zmíním později. Je jedno zajímavé rčení, které říká, že oči jsou zrcadlem duše.
Žena – v symbolismu bývá s duší spojována především žena. Vždy na úrovni psýché, která má ženskou negativní polaritu ve vztahu k mužské polaritě těla nebo ducha. Ale často právě ženské bohyně ztělesňují také Nesmrtelnou Duši jako symboly její mystické Lásky a Moudrosti, které musí člověk probudit, aby svou Duši odhalil. Je to Isis zahalená v závojích.

Filosofická podobenství
Některé z nich jsem již zmínila dříve, protože nemůžeme a ani nechceme ostře oddělovat jazyk mýtů, symbolů a podobenství, které se vzájemně prolínají.
Velký řecký filosof Platón píše ve svých dialozích o Duši, že je v těle jako ve vězení nebo v žaláři. Dokonalým obrazem je mýtus o jeskyni, který se nachází v Ústavě, kde sedí spoutaní lidé a pozorují na stěně před sebou pouze stíny lidí, zvířat, předmětů..., kteří jsou za nimi. Ani o nich se nedá říci, že jsou „skuteční“, protože opravdová Skutečnost, se nachází mimo temnou jeskyni, tam, kde září Slunce Poznání. Tam se duše dostává, když se osvobozuje z vězení těla a nechává si narůst křídla. „...toto jest pak vzpomínání na ona jsoucna, která kdysi uviděla naše duše, když konala cestu s bohem, když se povznesla nad ty věci, o kterých nyní říkáme, že jsou, a pozdvihla hlavu k skutečnému jsoucnu. Proto tedy náležitě nabývá perutí jedině mysl filosofova; neboť ta jest svou pamětí podle možnosti stále u oněch jsoucen, u kterých je bůh, jenž proto je božský. zachází-li pak muž správně s takovýmito vzpomínkami a je stále zasvěcován dokonalými způsoby zasvěcování, stává se vskutku dokonalým, on jediný; protože se však straní lidských zájmů a stýká se s tím, co je božské, je kárán od lidí, jako by byl pomatený, ale lidem je skryto, že má v sobě boha.“ (Faidros, 249c)
Jiné Platónovo podobenství je o Oku Duše, které může vidět tmu a šeď, ale také zářivé světlo. Toto podobenství výstižně rozpracovává prof. Jorge Angel Livraga, když přirovnává naši duši k zrcadlu.

Moje duše říká...
Nevím, zda jsem objasnila alespoň trochu téma Duše. To, co ale vím jistě, je, že jsem ani zdaleka nevyčerpala všechna podobenství, obrazy a vysvětlení, které lidstvo vlastní ve své tisícileté pokladnici moudrosti a které jsou dokladem toho, jak nám je naše Duše blízká a současně vzdálená.
Dovolím si upřímně říci, že mě ještě žádné téma scholastické práce tak vnitřně nerozechvělo a že jsem při četbě různých textů na toto téma, psaní a rozjímání nikdy necítila silnější pocit z toho, že čím více do něj pronikám a zkoumám jej, tím méně vím. Psát scholastickou práci na téma „Duše“ neznamená jen o Ní číst, rozmýšlet a psát, je to daleko více: je to hledání v sobě samém, je to pouť za mystériem.

Mgr. Ivana Hurytová