Duchové přírody – elementálové

Universum jako živá bytost
To není pracovní hypotéza ani teorie, je to skutečnost. Jediný Život existuje a nachází se ve všem. To, co se obecně nazývá zrozením a smrtí, je pouhou přeměnou, změnou aspektů v závislosti na perspektivě, z níž pozorujeme.
Entropie je jednou z kvalit Universa; kvůli ní se nic neztrácí, nic se nezískává, všechno se transformuje, neboť těla jsou pouhými stíny, které vrhají duchové do dimenze, v níž mají svá vědomí.
Když tedy člověk pocítí žízeň po těle, fyzicky se znovu rodí, neboť jeho nashromážděná karma osedlá jeho touhy a jeho obavy. Takto se vždy nachází tam, kde si přeje být nebo kde se bojí být.
Je to možné z toho důvodu, že hmotu, i když vypadá nespojitá, spojuje výjimečně bohatá škála energií. Energie je spojitá a její spojitosti neubývá se změnami směru a intenzity. Rozbouřené či klidné moře, za přílivu či za odlivu nepřestává být mořem. Nepleťme si Bytí s jeho kvalitami. Dokonce i existence je pouze první kvalitou Bytí.
Jelikož Bytí je, na základě svého určení též existuje. Což znamená, že žije. Život Bytí nebo Boha (toho Boha, kterého dokážeme vnímat a vysvětlovat jeho díla, neboť je to Bůh v Kosmu neboli Kosmický Bůh neboli Anima Mundi) je u Indů Džíva, Maháprana, která je nositelem všech pranických modulů, ať už jsou jakkoli malé, ztvárněných Inteligencí a udržovaných Vůlí.
Minerály, rostliny, zvířata, lidé, hrdinové, svět bohů a Sloup světa, který je sjednocuje, to všechno žije, dýchá, vibruje, pohybuje se nebo je v klidu.
Ten, kdo dokáže otevřít své oči Životu, vnímá ho ve všem. Je to inteligentní Život plný vůle ve své touze být. Nabývá formy a hustoty, které potřebuje. Stává se rybou ve vodě, laní v lese, skálou na hoře, bleskem na nebi, polibkem na rtech, leskem meče, šeptem v tichu, prchavými průsvitnými zjeveními v noci, hlasy, které k nám promlouvají z našeho nitra, hudbou kamene ve starodávných chrámech a nehmotnou architekturou Wagnera.

Vše neustále žije v rámci tohoto cyklu Života, v tomto Makrobiu, jehož duchem je Bůh, náš Pán. Smrt neexistuje.
úryvek pochází knihy:
Elementálové, Duchové přírody
autor: Jorge A. Livraga

Srdečně váš zveme na přednášku.
Více na www.akropolis.cz.

Read more...

Giordano Bruno – Homo Universalis

Několik citátů z děl Giordana Bruna 

„Lepší je hrdinská smrt, než nedůstojný a bezcenný triumf.“

„Kapka vydlabává kámen nepadajíc dvakrát, ale často. Také člověk se nestává moudrým čta dvakrát, ale často.“

„Vinu nenese světlo, nýbrž oči. Čím krásnější a úžasnější je slunce samo o sobě, tím protivnější a škodlivější je očím nočních sov.“ 

(O příčině, principu a jednom)

„Nad všemi věcmi je pravda. Neboť ona je jednotou, která vše ovládá a nejvyšším dobrem, které má přednost před všemi věcmi. Protože Jedno je jsoucí, dobré a pravé – a pravé, jsoucí a dobré je jedno a totéž.“ 

(Vyhnání vítězné bestie)

„Pravá filozofie otevírá smysly, uspokojuje mysl, rozšiřuje obzory a vede člověka k pravé blaženosti, do jaké míry je jí při své pozemské povaze schopen. Osvobozuje od neklidných starostí o zábavy a rozkoše, od tísnivé bolesti, dává schopnost těšit se dobru v současnosti bez nadějí či strachu z budoucnosti.“ 

(O nekonečnu,  veškerenstvu a světech)

Zveme Vás na přednášku!

„Nádherné touhy rozprostřu perutě!

Čím výše je vzduch poryv zved,

tím volnější měl být by jejich hrdý let,

a světem pohrdajíc, vznesly by se vzhůru.

Jen si mne srovnávejte s Ikarem,

svá křídla rozvinu tím výše,

tuše snad, že jednou zřítím se na tuto zem,

však dosáhne té smrti ten, kdo dýše?!

I srdce táže se mne s obavami:

´Kam letíš, zbloudilče? Běda, běda!

Po pýše pád, ten zastavit se nedá!´

Volaje z výšky, strachem ze smrti jsem zhrd!

Budiž ti přána ušlechtilá smrt!“

Read more...

OSUD A ŠTĚSTÍ

Život je velmi pestrý a někdy napíše příběhy, které vypadají neuvěřitelně a štěstí v nich chodí ruku v ruce s osudem. Děj jednoho takového příběhu se odehrává v Anglii.

Jmenoval se Fleming a byl to chudý skotský rolník. Jednou, když se snažil vydělat pro rodinu na živobytí, uslyšel volání o pomoc z nedaleké bažiny. Zahodil nářadí a běžel k močálu. Tam našel vyděšeného kluka po pás v černém bahně, jak křičí a snaží se dostat ven. Rolník osvobodil mladíka a zachránil ho tak před pomalou a úděsnou smrtí.

Další den u Skotovy zahrádky zastavil luxusní vůz. Vystoupil z něho elegantně oblečený šlechtic a představil se jako otec chlapce, kterého rolník Fleming zachránil.

„Chci se s vámi vyrovnat,“ řekl šlechtic, „zachránil jste život mému synovi“.

„Ne, nemohu přijmout peníze za to, co jsem udělal,“ odvětil skotský rolník a odmítl nabídku.

V tu chvíli se ve dveřích objevil rolníkův syn. „To je váš syn?“ zeptal se šlechtic. „Ano,“ odvětil rolník s hrdostí. „Udělám vám nabídku,“ řekl šlechtic, „dovolte, abych mu poskytl stejnou úroveň vzdělání, jaké se dostane mému synovi. Pokud je mladík aspoň trochu po otci, určitě z něho vyroste muž, na kterého budeme oba pyšní.“ A tak se stalo.

Syn rolníka Fleminga chodil do nejlepších škol, promoval na lékařské fakultě St. Mary’s Hospital Medical School v Londýně, a posléze dosáhl světového věhlasu jako vynálezce penicilinu – Sir Alexander Fleming.

Po letech šlechticův syn, který byl zachráněn z močálu, dostal zápal plic. Co mu zachránilo život tentokrát? Penicilin.

Ten šlechtic se jmenoval Lord Randolph Churchill. A jeho syn? Sir Winston Churchill.

Ačkoliv je tento příběh možná zčásti smyšlený, vypráví o mnohokrát vyzkoušené pravdě:
„Štěstí přeje připraveným.“

Read more...

Read more...

Chrámy Egypta

Egyptské ponaučení:

„Naplnil ses velkými tajemstvími, (…) jsi znalcem, který předvěhl své druhy; moudrost z knih je velká ve tvém srdci. Každé slovo je vzácné, tvoje souvětí jsou obšírná; každá věta tebou vyslovená má větší váhu než tři knihy… Žasnu, když říkáš: jako písař jsem hlubší než nebe, země a celý svět.“

Chrám je uzavřený okrsek, zcela naplněný božskou přítomností; proto byl místem, do kterého mohli vstoupit pouze ti, kteří se vyznačovali úplnou čistotou, tedy ti, kteří předem prošli omytím (fyzické očištění) a nebyli obviněni z porušení náboženského zákazu vlastního Boha města.

Paul Teiche: „Chrám je univerzum v malém, pylony jsou hory, které uzavírají horizont. Bůh zůstává v temnotě, v pozadí svého náosu. Ráno kněží rozlamují pečetě z jílu, otevírají brány svatostánku, upravují Boha, přinášejí mu potravu jako oběť a pozvolna ho vytahují z náosu, v souladu s tím, jak Slunce stoupá. Posvátná bárka, která nese Boha, putuje ke světlu napříč pronáosem a polostínem, prochází druhým hypostylním sálem, v poledne dospívá do prvního sálu, tedy do plného světla, a potom se pomalu vrací na místo, odkud vyšla, aby se tam objevila v okamžiku, kdy Slunce zapadá. Tehdy se brány zavírají a pečetí se do následujícího rána.“

Citace pocházejí z knihy: „Egypt, symbolismus a archeologie“.
Více naleznete na http://mystickyegypt.blogspot.com/ nebo se dozvíte na přednáškách, které pořádá Nová Akropolis.

Read more...

MAYOVÉ

Neznáme význam slova „maya“, i když ústní tradice nám říkají, že znamená „vyvolení“ nebo „ti, kteří jsou jiní než zbytek lidstva“.

Zeměpisnou oblastí, kterou obývali Mayové, rozumíme poloostrov Yucatán zahrnující státy Chiapas, Tabasco, Campeche a Yucatán (v Mexiku), oblasti Petén a okolí (v Guatemale) a Honduras.

Zdá se, že tato území byla osídlena už od roku 5 000 př.n.l. Ovšem ve skutečnosti původ mayského národa neznáme, jejich „historie“ začíná s naším letopočtem.

Mayové se vyznačovali svým hluboce náboženským duchem, vládla jim mocná kněžská kasta – halach uinic – (nejvyšší kněží). Jejich společenské uspořádání bylo teokratické a pyramidální, na vrcholu byl tzv. ahuacan, pán pánů nebo Pád Had. Na nižším stupni mu pomáhala Rada státu, tvořená vybranými vládci, nazývanými ah-kin. Další stupeň byl tvořen tzv. hapopol, kteří zprostředkovávali vztahy mezi vládci a lidem města, spravovali veřejnou moc a měli na starosti hudbu a tanec.

Mayové se věnovali pozorování nebeských těles díky vrozeným schopnostem kněží-hvězdářů a také kvůli potřebě přesně určit data nejvhodnější pro zemědělství. Je překvapující, že zatímco se pyšné západní civilizace zmítaly v hrozných kalendářních zmatcích, což nebralo konce až do roku 1582, Mayové používali prakticky dokonalý kalendář o mnoho století dříve. Jako výteční matematikové, možná první na světě, zpracovali číselný systém, ke kterému patří koncepce nuly jako počátku, koncepce, která jim umožnila provádět výpočty a astronomické odhady s velkou přesností.

Mayský kalendář rozděloval čas na měsíce po 20 dnech a roky po 18 měsících a připočítával pět dní klidu, během kterých se neprovozovala žádná činnost. Každé čtyři roky přidávali den vayeb a každých 130 let jeden den ubrali. Tímto způsobem dosáhli za 10 800 let odchylky pouze o jeden den.

Byli geniálními matematiky. Používali systém, v němž tečka měla hodnotu jednotky a vodorovná čárka odpovídala pětce. Současně používali znaky k označení čísel první desítky i vyšších.

Z nejvýznamnějších center můžeme zmínit: Tikal, Copán, Palenque, Uxmal, Chichén-Itzá. O památkách těchto center se více dozvíte na přednáškách (www.akropolis.cz).

Read more...

CARL GUSTAV JUNG

C. G. Jung byl švýcarský psychiatr, analytický psycholog a psychoterapeut.

Vědec a filosof, jehož zájmy pronikly do mnoha oblastí lidského působení. Otevřel nový pohled na lidskou duši a rozšířil její schopnosti, které vycházejí z temných hloubek osobnosti, ale mohou také dosáhnout zářivého nebe. Psychický svět pokládal za stejně skutečný jako svět fyzický. Povznesl vědu o duši na úroveň vědy o otázkách lidské existence a pravdách samotného bytí.

Narodil se v červenci roku 1875 v Kesswilu u Bodamského jezera v rodině evangelického faráře. Od mládí ho přitahovalo zkoumání a odhalování tajemství. Začal studovat medicínu a jako specializaci si vybral psychiatrii právě proto, že se zabývala přímo nemocemi duše. V roce 1900 nastoupil na Neuropsychiatrickou kliniku v Curychu, kde založil oddělení experimentální psychologie.

Významnou roli v jeho životní cestě hrál jiný psycholog, známý Sigmund Freud. Jeho dílo začal zkoumat již na lékařské fakultě a později se s ním začal i pravidelně stýkat. Brzy však mezi nimi došlo k názorovým neshodám a nakonec Jung cestu Sigmunda Freuda opustil.

C. G. Jung nepřestával zkoumat a studovat, zabýval se studiem spiritistických médií, hypnózou, výkladem snů. studoval gnostické a alchymistické texty, kabalistickou tradici, Tibetskou knihu mrtvých. Za poznáním také cestoval po světě; navštívil Severní Afriku, Jižní Ameriku, navazoval kontakty s místními obyvateli a zkoumal jejich zkušenosti z oblasti psýchy.

Na všech těchto vědomostech postavil svoje učení, díky kterému pronikal do nitra člověka  a pomáhal ostatním aby lépe poznali sebe sama a mohli tak porozumět více svému životu i celému světu.

Učení

Vědomí a nevědomí

Definoval centrum vědomí Já, vědomí samotné, podvědomí a nevědomí, různé části našeho nitra, z nichž některé dobře známe, některé jsou nám neznámé, ale všechny ovlivňují náš život.

Základními funkcemi vědomí jsou myšlení, cítění, intuice a vnímání. Myšlení se snaží porozumět skutečnostem, cítění se řídí tím, co se nám líbí a nelíbí, intuice chápe souvislosti, vnímání je prací našich smyslů.

Archetypy

Jung je definoval jako vzory chování a jednání, které sídlí v nevědomí. Jsou společné celému lidstvu, a proto se lidé chovají stejně v určitých situacích, vytvářejí podobně vztahy mezi určitými lidmi. Jung je nacházel v mytologiích, pohádkách a náboženských tradicích všech národů.

Individuace

Podle Junga je to cesta sebeuskutečnění, uskutečnění svého bytostného Já. To se nachází mezi vědomím a nevědomím, takže tato cesta umožňuje poznat a ovládat obě části člověka.

Jungovská nauka přesahuje hranice pouhé psychologie. Chce najít lék na nemoci současného světa, na utrpení moderního člověka ztraceného ve zmatku vnitřním i vnějším. Chce vytvářet lidi upřímné, sebejisté, kteří se nebojí závazků a odpovědnostem vůči světu.
Termín přednášek na: www.akropolis.cz.

Read more...

Tajemství štěstí

Je štěstí záhadou našeho života?
Tajemství štěstí se lidé pokouší odhalit odjakživa. Štěstí je životním ideálem mnoha lidí. Všichni by chtěli být šťastní. Mnozí svoje chvilky štěstí skutečně prožívají. Ale často stejně rychle, jak tyto chvíle přicházejí, tak se za chvíli rozplývají v rutině každodenního života.
Jakými zákony se štěstí řídí? Můžeme ovlivnit jeho příchod a jeho trvání?

Většinou se nám zdá, že se objevuje nečekaně, najednou, že ho přinesou různé události nebo lidé kolem nás nebo osud. A podobné události či stejný osud ho zase odnáší pryč. Jak je to ve skutečnosti? Najdeme odpovědi u moudrých filosofů starověku, kteří stejně jako my hledali cestu ke štěstí?

Tito velcí mudrci se nejprve snažili přijít na to, co je štěstí. Kdy se člověk cítí šťastný. Když je bohatý? Když je uznávaný ostatními? Když má moc? Když je obklopen milující rodinou? Toto jsou chvíle, kdy se můžeme cítit šťastní. Ale jsou závislé z velké části na vnějších okolnostech, které my nemůžeme ovlivnit. Někdo nás okrade, vezme nám naše bohatství a naše štěstí mizí. Nebo nám zemře ten, koho milujeme a kdo miloval nás, a opět se štěstí ztrácí. Uznání a pocty od ostatních jsou velmi pomíjivé, a s nimi i štěstí, které přinášejí.

Proto se filosofové více obraceli k nitru člověka a hledali pramen štěstí v něm. Např. Stoikové radili, aby se člověk neznepokojoval událostmi, které nemůže ovlivnit. Naopak aby v těch případech, kdy něco změnit může, jednal tak, aby tyto události dopadly co nejlépe.

Štěstí totiž má kořeny spíše v našem nitru, v naší spokojenosti sami se sebou, v naší odvaze řešit problémy, v naší lásce k ostatním lidem, díky které dokáže vytvářet harmonické vztahy kolem sebe. Co je to tedy štěstí? Pohleďme do svého nitra a tam najedeme pramen svého vlastního štěstí.

„Štěstí není otázkou osudu, ale otázkou volby.“

Read more...

Upíři – fenomén starý jako čas

Zmínky o upírech nacházíme v pověstech již v době před tisíci lety v Mezopotámii, Indii, Malajsii, Číně, Austrálii, Africe i Americe. Také evropská tradice upírů je velmi stará. Pojem upír je slovanského původu, neslovanské jazyky používají k označení "nemrtvých" bytostí slovo vampýr.
Jaké jsou vlastnosti upírů ve folklórní tradici? Buď je to tělesný tvor, který vypadá jako mrtvola vykopaná z hrobu s dlouhými nehty a vlasy, nebo přízrak, který může mít podobu i známého zemřelého. Paralyzuje svoji oběť, saje krev, je velmi silný, může se vznášet a mění svůj vzhled.
Tradice esoterní popisuje bytosti těchto vlastností trochu jiným způsobem. Existují "upíři" energetičtí a psychičtí. V prvním případě se jedná o tzv. éterické tělo, které se objevuje několik dní po smrti v místech života zemřelého, a po té zmizí, nebo bytost nesmrtelnou, která má dokonce schopnost ovládat svoji mrtvolu. Pokud se mluví o tom, že upíři sají krev, může to být symbolické vyjádření toho, že krev vždy představovala vitalitu a energii člověka.
V případě psychických upírů mluvíme o úmyslných a neúmyslných "odčerpávačích" psychické energie člověka.
Je pravděpodobné, že se každý někdy choval jako malý "upír", který bojoval o pozornost svého okolí, nebo ho dokonce energeticky vysával. Proto bychom se měli více zaměřit na správnou hygienu nejen na fyzické, ale především na vitální a psychické úrovni. Velmi důležité je nebýt egoisty a více dávat než brát.
Termín přednášek na http://www.akropolis.cz/.

Read more...

Co musíme vědět o smrti?

Jednou z mnoha „záhad života“ je to, co jedni považují za jeho konec, ale druzí za pouhou proměnu a přechod do jiné fáze „velkého Života“. Staří Egypťané například mluvili o Životě jako o kráčení po cestě, kdy jeden krok představuje život po narození, druhý krok je životem po smrti. Život, smrt, život, smrt,... I v dalších kulturách se seznamujeme s učením o znovuzrození, o reinkarnaci tedy s poznáním tohoto mystéria života a smrti. Toto poznání bývá často zahaleno do mýtů, symbolů a podobenství a na nás je, abychom ho postupně odhalovali.

Proč se tedy nepoučíme a stále se bojíme smrti? Odpovědi, které se nabízejí, jsou jednoduché:
Obvykle se bojíme toho, co neznáme. Za náš strach je tedy zodpovědná naše nevědomost, protože se stále neumíme ponořit do tajů života a svého nitra.
Pokud budeme upřímní, pochopíme také, že kdo se bojí života nebo ho opravdu neprožívá (ale přežívá), kdo se vzdaluje jednání, které je v souladu s přírodními zákony, se bude bát i smrti.
Ten, kdo objeví vnitřní odvahu, se smrti nebojí. Jak říká Shakespeare: „Zbabělec umírá tisíckrát, statečný jen jednou.“
Ten, kdo objeví touhu učit se žít, se také smrti nebojí. Seneca nás učí: „Většina lidí se uboze potácí mezi strachem před smrtí a životními útrapami, nechtějí žít a nedovedou zemřít.“ Cílem člověka by mělo být osvojit si umění života s jeho krásami a pochopit, že to, co se zrodilo, musí zemřít. Hledejme tedy to, co je věčné, a k tomu směřujeme své sny.
Termín přednášek na http://www.akropolis.cz/.

Read more...